S Ondřejem se už nějaký ten pátek známe – dělaly jsme s ním rozhovor už před lety pro náš blog a nedávno jsme měli dokonce to štěstí stát mu před objektivem, přičemž vznikly moc krásné fotky!
Ondřej je neskutečný pohodář, dokáže dokonale uvolnit atmosféru na place, a i při rozhovoru si připadáte, jako byste se bavili se svým dlouholetým kamarádem. Rád se směje a je to celkově velmi pozitivní člověk. Chápeme, že dokáže i z lidí, kteří nejsou zvyklí stát před fotoaparátem, dostat jejich přirozenost a podle toho pak jeho fotky vypadají – uvolněné, přirozené, pohodové. Zkrátka stejné jako Ondra sám.
Preferuješ kávu, nebo čaj?
Hned po probuzení čaj a přes den hodně kávy. Bohužel čím dál tím víc. Ne, že bych ji potřeboval k nakopnutí, ale jsem závislý na té její chuti.
Jak se máš a co tě teď nejvíc zaměstnává?
Mám se dobře, protože přišlo jaro. Hodně fotím – svoje oblíbené sportovce, zpěváky i nějaké lidi z businessu. A hlavně mám za sebou dovolenou, takže mám nabité baterky.
Co je tvým nejoblíbenějším objektem k focení?
Lidi. Musí to být lidi. Jakmile by v tom nefigurovali lidé a nějaký osobní kontakt, tak by mě focení nebavilo. Nikdy bych třeba nemohl být produktový fotograf nebo bych nemohl fotit třeba architekturu.
A co tě na tom procesu focení s lidmi nejvíc baví?
Baví mě, jak roztávají ledy. Hodně lidí, které fotografuji (teď nemyslím ty, k jejichž profesi focení patří) si o sobě myslí, že jsou nefotogeničtí nebo že na všech fotkách vypadají špatně a s tím do toho jdou. A mě baví tohle překonávat. Baví mě společně s lidmi přicházet na to, v čem se cítí dobře a jak vypadají nejlépe. Užívám si celý proces té změny.
Třeba v mojí aktuální knize jsem fotil sportovce trošku jinak, než je mají lidé zafixované z televize nebo z těch jejich sportů. A přesně to mě baví – ukázat je jinak.
Jak přesně probíhá vznik profesionální fotky?
Záleží na tom, jestli má vzniknout úplně volná fotka pro moje účely, pro účely fotografovaného nebo jestli je tam nějaké zadání. Od toho se to od začátku odvíjí. Ale mám to štěstí, že i klienti mi obvykle nechávají velkou svobodu v tom, jak to vymyslím já sám. Přiznám se, že pro mě krom osobního kontaktu s daným člověkem je hodně důležitá i lokace a místo, kde se má fotit. Ta lokace se nemusí ani tak projevit na výsledné fotce, ale musím vědět kam jdu a jestli se tam budu cítit dobře. Jde o nějaký vibe z toho daného místa a pak už je to na improvizaci. Já moc nemám rád plánování, jak fotka nebo kompozice bude vypadat, protože pracuji s lidmi a všichni jsme pod vlivem momentální nálady a okolí, takže mít něco naplánovaného se mnohdy moc nevyplácí.
Když jsou fotky nafocené, tak dělám předvýběr. Někdo stojí o to vidět úplně všechny snímky, které vznikly, třebaže má na některých zavřené oči atd. To nemám moc rád, protože pak může dojít k situaci, kdy se nějaká fotka tomu fotografovanému líbí, ale já se s ní úplně neztotožňuju. Na vybraných fotkách se pak dělá postprodukce, kterou si nedělám sám, ale mám na to svého člověka.
Jak moc zasahuje do tvých fotek postprodukce?
Myslím, že se řadím k fotografům, kteří neretušují příliš, a tudíž fotografované lidi příliš nemění. Ale dnes je doba, kdy se fotky upravovat musí. Už jen kvůli barvě třeba. Rozdíl mezi syrovou neupravovanou fotkou a výslednou fotkou po postprodukci je velký.
Povolání fotograf – je to povolání snů nebo je to spíš dřina?
Jednoznačně povolání snů. Dřina to není. Někdy je to sice fyzicky náročné (když se třeba něco staví v létě na produkci) a přijdu si jak řemeslník, ale to k tomu patří. Každopádně focení je můj koníček, kterým se naštěstí můžu i živit. Dream job. J Já už jsem věděl od puberty, že se tím chci živit, fotím od svých 13 let. Tehdy byla doba taková, že se po revoluci začínalo mnohem snadněji. Dnes je to pro mladé fotografy mnohem těžší, konkurence je obrovská a je velmi těžké vybudovat si jméno tak, aby se focením člověk uživil, a ještě ke všemu fotil jen to, co ho baví. Teď jsou i vstupní náklady úplně jinde než tenkrát.
Fotíš ještě někdy na film?
Ne, skončil jsem v roce 2006, to si přesně pamatuju. Byl jsem ale jeden z posledních, v té době už digitály ovládaly svět. Tenkrát ale byly ještě výstupy z analogů lepší než z digitálů. Na ty se fotilo hlavně z ekonomických důvodů, ale co se týče kvality, tak bylo lepší zaznamenávat na film. Tenkrát tedy ještě soupeřil digitál proti analogu, ale pak šla technika hodně dopředu a dnes je to téměř pouze o digitálech.
Jak se cítíš před objektivem?
Líp za foťákem samozřejmě. Ale nijak extra to neřeším. Jsem asi trošku deformovaný povoláním, tak i já oceňuju, když někoho fotím, že má ten člověk perspektivní představivost a že dokáže cítit světlo. Někomu totiž řeknete, že se má posunout do světla a on jde úplně na druhou stranu. Když tedy někdo vytáhne foťák, tak se snažím nenápadně posouvat tam, kde by to mohlo být ok.
Vezmeš někdy do ruky foťák jen tak, že si chceš fotit něco pro sebe, nebo to máš výhradně jako pracovní nástroj?
Častá otázka. Já naštěstí dostávám tak z padesáti procent zakázky v oblasti, kterou bych fotil sám od sebe a která by byla mým koníčkem. Třeba nedávno jsem fotil Báru Strýcovou v ateliéru, mohl jsem si to dělat sám podle sebe, takže to byla zároveň moje volná tvorba a ty fotky pak jen navíc nějaká značka použije jako imageovou kampaň.
Odkud k tobě přichází zakázky? Kdo si tě může jako fotografa objednat?
Úplně všichni. Já nejsem zastoupený žádnou agenturou, jsem na volné noze. Hodně lidí si myslí, že fotím jenom známe lidi nebo sportovce, ale když zavolá třeba nastávající maminka, že chce těhotenské fotky od Ondřeje Pýchy, tak není problém. Nedělám to sice často, protože ten respekt je velký, ale občas ano.
Co tě čeká v nejbližší době?
Jak jsem v zimě vydal knihu sportovců, tak se teď jedná o tom, že by se fotografie z té knihy mohly převést do výstavního souboru, takže by z toho vznikla velká putovní výstava po republice. Samozřejmě ve velkých formátech, protože ukazovat to v malém nemá tu sílu a grády. Vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn mít knihu a k tomu případně výstavu. J Teď to konečně vypadá, že by se to dalo realizovat.
