Z úspěšné sportovkyně dobrovolnou single matkou. Otce dítěte jsem vybírala z katalogu, vzpomíná Zuzana Bergrová

Tušila jste tenkrát v reprodukční klinice, do čeho se to vrháte?

Tolik věcí mě v mateřství zase nepřekvapilo. Mám kolem sebe mámy malých dětí a nejsem naivní, abych si to představovala jako procházku růžovým sadem. Fyzicky je to ohromně náročné, ale čekala jsem, že to bude záhul. Překvapením pro mě byly spíš ty každodenní drobnosti. Že vlastně nemáte s kým sdílet hezké chvíle a na koho zavolat: „Podívej, jak je teď roztomilej!“ Občas by bylo fajn dítě uspat, přijít dolů, dát si s někým skleničku a probrat to. Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná, a je to pravda. To mě ale dopředu nenapadlo.

Proč jste se rozhodla počít dítě za pomoci darovaného sperma?

Vedla k tomu docela klikatá cesta. Byla jsem s partnerem, který další děti nechtěl. Pro mě ale bylo důležité rozšířit populaci o dalšího člověka, toho svého. Už se mi chýlil věk, a co se týče trvanlivosti ženských orgánů, bylo to docela nahnuté (Zuzana Bergrová otěhotněla ve 35 letech ‒ pozn. red.). Než se spoléhat na to, že někoho potkám a bude to ideální otec, vydala jsem se touto cestou. Nechtěla jsem, aby mi ujel vlak. Nedovedla jsem si představit, že budu v padesáti sedět doma mrzutá, že to nevyšlo.

Byly ve hře i jiné možnosti?

Na výběr jich zase tolik není. Můžete jít na diskotéku a udělat si dítě s někým neznámým… Na to úplně nejsem. Navíc není zaručené, že je ten člověk zdravý. Asi by se našli kamarádi, kteří by se obětovali, ale když se nad tím zamyslíte do detailů, tak tam je spousta možných potíží. Dotyčný má pak nárok na vaše dítě a přestože je to teď sebelepší kamarád, mohou z toho být nepříjemnosti. Jediná možnost, která se nabízela, pokud bych zítra nepotkala prince na bílém koni někde v tramvaji, byla tahle.

Víte něco o otci dítěte? Na svém blogu píšete, že je to medik.

Myslela jsem, že si třeba vyberete z nějaké databáze, ale ve skutečnosti dostanete ohmatané desky. Na každém papíru najdete údaje jednoho dárce. Výšku, váhu, barvu vlasů a očí, vzdělání, povahu a zájmy.

Takže jste si pro malého vlastně vybrala tatínka z katalogu?

Dávala jsem si lepíky ke svým kandidátům a nacházela lepíky od předchozích párů. Bylo to srandovní. Doktorka mi pak ale řekla: „Jestli ještě vydržíte, teď tady byl takový sympaťák, medik…“ Všichni dárci procházejí složitým řízením a mnoha pohovory. Tak jsem si říkala, že na ni dám, protože ho osobně poznala.

Váš blog sleduje tisíc a půl převážně žen, matek. Víte o tom, že byste nějaké inspirovala?

Jsem až překvapená, kolik známých i neznámých žen se mi ozvalo s podobným plánem. Asi šest žen mi napsalo, že jsem je inspirovala, jedna kamarádka teď dokonce podstupuje stejný proces. Nakoplo ji, že je to jednodušší, než to vypadá.

Samotné oplodnění možná ano, výchova už asi tolik ne. Uvažujete i nad tím, že bude vašemu dítěti jednou možná chybět otcovský vzor?

Samozřejmě bude, ale na druhou stranu chybí táta obrovskému množství dětí, kterým se rodiče rozešli. Nebo mají tátu, který se k nim nechová hezky. Snažím se, aby měl syn kolem sebe dobré mužské vzory, což s mým počtem přátel není problém. K tomu máme skvělého dědečka. Táta chybět možná bude, ale syn se mohl narodit do daleko horší situace.

Spousta lidí se bude nejspíš i podivovat nad tím, že jste si dobrovolně vybrala něco, čeho se ženy obávají. Často raději zůstávají v nefunkčních vztazích, než aby byly na dítě samy.

Předpokládám, že s partnerem zůstávají hlavně kvůli zázemí finančnímu, domovu. Já jsem si to naplánovala a zvážila, jestli mám finanční rezervu, kde bydlet a kamarády, kteří mi v nouzi pomůžou. Sice jsem ve stejné situaci, jsem samoživitelka, ale plánovaná, uvědomělá, nemusím mít strach o to, že nebudu mít příští měsíc na jídlo.

Jistě, peníze asi budou hlavní důvod, ale jsou přece i další situace, kdy je jeden rodič prostě málo.

Ta obava je samozřejmě na místě, nikdo vás nevystřídá, když jste večer unavená, nikdo vás neodveze do nemocnice s úrazem… Ale dá se to zvládnout. A to musím říct, že mám náročný vzorek! Je asi jen jedna výjimka ‒ když onemocníte. To je opravdu špatné. Jsem teď po nemoci, která mě pořádně sejmula. Všichni asi známe situaci, kdy je nám blbě, máme čtyřicítky a zvládneme jen zalézt pod peřinu a pustit si seriál. Já i takhle nemocná musím vstávat v pět ráno, vařit a pečovat o dítě. Žádná paní na hlídání nepřijde, když jste infekční a máte čtyřicítky.

Spatřujete ve své netradiční rodině i pozitiva?

Odpadají diskuse nad výchovou, nad životním stylem, jestli budeme spát s miminkem v jedné posteli… Neřešíte dohady, kdo kdy půjde ven, protože vy prostě ven nejdete. Když vidím páry, tak řeší i spoustu věcí vztahových. To mi odpadá, mám prostor si to dělat, jak potřebuju. Pokud někdo váhá, jestli by to zvládnul, tak bych mu ráda vzkázala, že pokud má materiální zázemí, tak to dá.

A co vaše okolí? Neslyšela jste „dobře míněné“ rady, že vedle sebe potřebujete chlapa?

Od rodiny jsem neslyšela jediný váhavý hlas a všichni mě podpořili, že to zvládneme. Ale známí, hlavně muži mi říkávali: „A není to lepší ve dvou?“ Co na to říct?! Samozřejmě, že by to bylo lepší ve dvou! Proč jsou tak neempatičtí, že mi něco takového musí připomínat?

O své životní volbě mluvíte velmi svérázně, vtipně a někdy pořádně ostře. I v tomto rozhovoru budeme muset pár výrazů seškrtat. Kam chcete svoje psaní blogu Plody dna posunout?

Jsem předdomluvená s vydavatelstvím na vydání knihy. Teď jen najít čas a dotáhnout to do konce.

Máte za sebou sportovní a marketingovou kariéru, teď se věnujete dítěti. Co vám přijde jako největší dřina?

Sport je strašná dřina fyzicky, člověk musí makat přes bolest, přes únavu, vydržet neuvěřitelné věci, ale když máte nastavenou hlavu, tak se to dá zvládnout. Mateřství je zase neuvěřitelně náročné na psychiku. Je samozřejmě i fyzicky vyčerpávající, ale máte nádhernou motivaci to zvládnout, protože se staráte o dítě, které milujete nadevše, má to nejvyšší životní smysl. Takže mi vlastně jako největší dřina přijde práce. Je to hlavně prostředek k vydělání peněz. Když vás baví, je to sice příjemný bonus, ale především vás živí. Měla jsem v práci obrovský záhul, bylo toho na mě moc a jsem ráda, že už nemusím řešit nenadálé telefonáty, že se něco podělalo.

V jednom svém příspěvku jste psala, že nemáte ráda otázku na další dítě. Proč vám to vadí?

Nejde o to, že by se dotýkala jen mě. Přijde mi nevhodná vůči komukoliv. Může si ji možná dovolit nejbližší okolí, ale ptají se na to i lidé, které potkáte někde na ulici. Asi všichni známe někoho, komu se nedaří počít a otázka na dítě mu může ublížit. A když se na to někdo zeptá mě, když jsem sama s ročním dítětem, tak mi to přijde ještě blbější než u jiné rodiny. Nemám na druhé dítě ani myšlenky.

Kdybyste znovu stála před rozhodnutím, za jakých okolností počít svého syna, vybrala byste si stejnou cestu?

Nejsem přesvědčená o tom, že kdybych počkala, za rok by se stal nějaký zázrak a já potkala životního partnera. I kdyby ano, tak bych touto dobou teprve byla těhotná, možná ani to ne. Zvážila jsem všechna pro a proti a konečná odpověď je ano, udělala bych to úplně stejně.