Jak se to stane, že se člověk probudí a řekne si: Dneska je mi třináct, tak si sama upeču dort?
Jsem hodně mlsná. Takže jednou, když jsem měla vážně hroznou chuť na dobrotu, jsem si ji prostě upekla. Pak jsem byla nemocná a koukala pořád dokola na Božské dorty od Markéty. A přišlo mi, že to můžu zvládnout taky.
Do té doby jsem pekla jen muffiny a bábovky, ale vlastně už mi to nepřišlo o moc těžší. A asi jediný důvod, proč jsem u pečení dortů pak už zůstala, byl, že se mi ten první fakt povedl. Nadmíru dobře.
A bylo to štěstí, nebo jste talent? Teď, po pěti letech profesionálního pečení, už to můžete zhodnotit, ne?
Asi oboje. (smích) Vybrala jsem si dobrý a jednoduchý motiv, velikonoční vajíčko, jsem totiž aprílové dítě. Mamka mi pomohla zvolit recept, taťka pak s modelací potahové hmoty. Rodiče jsou manuálně dost zruční a já jsem po nich. Mělo to úspěch a pak už jsem postupně pekla ostatním členům rodiny, známým i jiným lidem na zakázku.
A jaká byla vaše první zakázka?
Přišla relativně brzo, půl roku poté, co jsem upekla vlastní narozeninový dort. Vyráběla jsem Hello Kitty pro dcerku tátovy kamarádky.
Vy jste ohledně receptů samouk, že?
Všechno jsem si už tak nějak poupravila. Není to tak, že bych si vynalezla vlastní dortovou potahovou hmotu nebo vlastní krémy, ale každý recept, co se mi dostal pod ruku, si méně či více upravuju na míru.
Jak často teď dorty vlastně pečete?
Měla jsem období, kdy jsem pekla i tři týdně. Bylo to loni a přijala jsem třeba i zakázku na dort pro šest set lidí na dřevařský ples. Napekla jsem takové pařezy, normálně jsem na tu potahovou hmotu přetiskla opravdovou kůru z polena, samozřejmě přes potravinářskou fólii. Ale tehdy jsem si hodně mákla, chodila jsem normálně do školy a k tomu jsem celý víkend pekla, abych měla korpusy. A od pondělka jsem byla osm hodin ve škole a pak dalších osm hodin dodělávala dorty.
Pozn. red.: K tomuto dortu publikovala Veronika i krátký příspěvek na svém blogu.
Fíha.
Jo. To už mi taky došlo, že to tak dál nejde. Že musím brzdit. Momentálně peču jeden dort týdně. Maximálně. A na zakázku co nejméně. Peču hlavně pro lidi kolem sebe, pro známé. Neživím se tím. Raději mám různé foodie akce, třeba mívám stánek na akcích, jako je Restaurant Day.
Jaká zakázka byla nejnáročnější?
Kufr pro Maxima Velčovského. Rodina tohoto designéra jsou naši sousedi a požádali mě o dort, který by nějak vyjadřoval jeho osobnost. Pro mě bylo těžké do toho dostat úctu, kterou k jeho práci chovám, ale zároveň aby ten dort nevypadal kýčovitě. Máme doma třeba jeho porcelánové holínky, ale jako dort by to podle mě nedopadlo dobře. Vymyslela jsem nakonec kufr plný symbolů odkazujících na jeho díla. Všechny pochopil.
Pozn. red.: I kufr najdete na blogu.
Nachystala jste si na sebe ještě další výzvu, provařit se celou francouzskou kuchařkou. Je tam 75 receptů: spousta marmelád, dezertů, tapenád. Jak jste na tom?
Povedlo se mi ji mezitím ztratit. (smích) Koupila jsem ji po dvou měsících hledání znova, samozřejmě pak jsme ji zas našli a teď máme doma dvě.
Vařím podle ní pořád, ale potrpím si na to, aby vše bylo hezky nafocené a abych měla dobré suroviny, takže teď spíš čekám na jaro, kdy bude lepší světlo a také čerstvá zelenina či chutnější ryby. Ale plán pořád platí. Umím péct dorty, ale ještě nejsem skvělá kuchařka, tak to chci dohnat.
Co nejtěžšího jste zatím vařila?
Úplně první menu z té kuchařky. Kachní prsa, čočkový salát i dezert jsem dělala na čas přímo na místě, nestíhala jsem. A ještě jsem to chtěla nafotit, myslela jsem, že padnu. Na vlastní narozeniny jsem byla od osmi ráno v kuchyni, oběd byl až ve dvě místo v půl jedné. Kuchyni jsem uklidila až v šest. Řekla jsem si, že vše zvládnu sama, ale bylo to už náročné.
Veroniko, a proč si na vlastní narozeniny nehodíte naopak nohy na gauč, ale chystáte si takové výzvy? Nesesypala jste se už z toho někdy?
Já zahálím nerada. Ale je pravda, že se učím říkat ne. Hlavně sobě. (úsměv) Říkám si, že nemusím být úplně u všeho. Už jsem se poučila, párkrát jsem se sesypala. Ne sice tak, že by mě odvážela záchranka, ale už vím, že když přecením své síly, nechovám se pak k lidem kolem sebe hezky. A pak sedím na zemi v pokoji a koukám hodinu vyčerpaně do blba a nejsem schopná se postavit na nohy. To je impuls brzdit.
Na blogu píšete ještě o své účasti v projektu Duke of Edinburgh, což je prestižní vzdělávací program pro mladé, který je podporuje v osobním rozvoji. Proč jste do toho šla?
Jeho absolvování má velkou váhu třeba pro výběrka na stáže Erasmus. Ale pro mě byla motivace jiná: Mám problém, že se pro všechno hned nadchnu, ale pak věci neumím dotáhnout. Program DofE mi s tím pomáhá, máte vlastní plán, máte mentora, který váš pokrok hlídá.
Program má čtyři části. Pro talentovou jsem si zvolila psaní, respektive vylepšení svého blogu. A web, který skoro nikdo nečetl, se stal při troše píle čtený a oblíbený. Což je cílem soutěže, člověka naučit píli.
Co je program DofE (Duke of Edinburgh)?
DofE bylo založeno britskou královskou rodinou a těší se vysoké mezinárodní prestiži. Program je uznáván mezinárodními školami, zahraničními univerzitami i zaměstnavateli jako známka kvality uchazečů.
Mladí lidé se do programu zapojují dobrovolně, prostřednictvím certifikovaných místních center programu DofE po celé republice. V každé takové instituci je k dispozici vedoucí DofE, s jehož pomocí si mladí lidé v rámci rozvoje talentu, sportu, dobrovolnictví a dobrodružné expedice stanovují individuální cíle, kterých chtějí v daných aktivitách dosáhnout. Posilují tak svou zodpovědnost a vytrvalost, poznávají a překonávají sami sebe a získávají nové dovednosti užitečné pro další studium a práci.
Další částí programu je dobrovolnictví. Vy jste ji splnila účastí na školním dobročinném muzikálu…
Dělala jsem mu letos i loni PR a také jsem hrála jednu z rolí. Muzikály dělává naše škola pravidelně. Tentokrát jsme nacvičili autorský muzikál Židle v kruhu.
Část představení se odehrává i v psychiatrické léčebně. Rozhodli jsme se totiž, že bychom muzikálem chtěli pomoci dobré věci. Vytvořili jsme virální kampaň na podporu duševního zdraví. Cílem bylo rozšířit povědomí o duševním zdraví, že je důležité se o něj starat stejně jako o to fyzické. Loni jsme s muzikálem vyprodali divadlo Broadway a přímo na pódiu slavnostně předali Národnímu ústavu duševního zdraví šek na 209 987 korun.
Letos finančně podporujeme zase projekty jiných studentů, které se týkají duševního zdraví. Muzikál už skončil, ale natočili jsme pro zájemce CD.
Vy jste navíc hrála jednu z hlavních postav…
Což pro mě bylo asi nejtěžší. Přidělili mi roli dívky, která ostatní šikanuje. A učitelka už na konkurzu říkala: „Většinu lidí budeme učit zpívat, ale tebe budeme učit být zlá.“ Hrát mrchu pro mě bylo dost těžké a někdy i nepříjemné, ale nakonec to stálo za to.
Medailonek: Veronika Ročková
Blogerka a cukrářka letos v dubnu oslaví osmnáctiny. Narodila se a žije v Praze. Studuje soukromé Gymnázium Evolution Jižní Město, příští rok bude maturovat. Péct začala ve třinácti, brzy nato si založila blog nejen o dortech a vaření www.taveronika.cz.
K pečení a vaření ji postrčilo i její nadšení pro francouzskou kulturu, mimo jiné se nyní rozhodla provařit celou francouzskou kuchařkou, a tak pravidelně vyvařuje rodičům.
Ráda by se věnovala novinařině. A při troše štěstí si vedle toho třeba za patnáct let otevřela kavárničku, ale ne jako byznys – pro radost.
Třetí součástí programu DofE je sportovní aktivita…
Vybrala jsem si něco zdánlivě banálního: skákání přes švihadlo. Jako cíl jsem si dala tisíc přeskoků za deset minut. Měla jsem pocit, že to je úplně v pohodě, až pak jsem zjistila, že to je dost husté. Vytvořila jsem si graf, začala jsem na 650 a dostala jsem se postupně na 911. Pak jsem onemocněla a spadlo to hrozně dolů. Ale učitel, co mě mentoroval, řekl, že z principu soutěže jsem progres prokázala, a uznal to i tak.
A poslední disciplínou byla takzvaná expedice, vyrazili jsme s ostatními členy programu dva dny chodit po horách. Tím jsem splnila nejnižší, bronzovou úroveň a zkusím pokořit do maturity ještě stříbrnou.
Takže nové výzvy, nové cíle?
Přesně tak. Pokračovat budu v talentové části v blogu, ale chci na něj víc psát klasické články, sepisuji zrovna deník ze Srí Lanky. A změním sport, zkusím jógu. Ať se taky trochu zklidním. (smích)
Co o Veronice říkají rodiče?
Text: Milan Roček
Veronika byla již od malička velmi tvořivá, jako čtyřletá sestrojila mamince např. papírový „peněžník“, mně zase papírovou elektrickou kytaru atd… Otázka pro nás jako pro rodiče tedy nebyla, jak začít nějakou zálibu podporovat, ale spíš co konkrétně. Když ji chytlo pečení, přišlo nám to skvělé. Koneckonců, má žena mne mimo jiné již v 19 letech „utáhla“ na koláče a buchty, které mi každý týden pekla a vozila. :-)
Manželka Veru naučila počítat cenu surovin, aby to, co uvaří, bylo i únosné, já čas od času dělám „závozníka“ a rozvážím dorty. A třeba při zakázce na dřevařský ples jsme spolu vyrobili obří dřevěný podnos.
Jestli jsme jako rodiče pyšní? Ano, opravdu jsme hodně pyšní. Je to pro rodiče skvělý pocit, když vidíte, že je vaše dcera dospělý člověk v pravé podstatě toho slova. Nejen podle data narození, ale že se umí rozhodovat, postarat se o sebe, uvařit si, spočítat si, co stojí jídelníček rodiny na týden atd. V tom jsme asi nejvíce pyšní. Když pak vedle toho máte to štěstí, že ji vidíte na pódiu v divadle, že dokáže nejen zpívat, ale i mluvit před lidmi, že se dokáže kultivovaně vyjadřovat i v rádiu nebo televizi, tak to já jako otec obvykle potřebuji kapesník na slzy. A když nám vaří a peče? Je to paráda, leze to sice trochu na kila a občas zmizí z baru dobrý rum nebo koňak, protože čokoládový mousse prostě musí obsahovat dobré suroviny, ale pak ta dobrota…! :-)
Veronika miluje Velikonoce, a tak od nás dostala dárek z nové kolekce
Když jsme domlouvali rozhovor, Veru se radovala, že vyjde kolem Velikonoc: sama se totiž na tento svátek narodila. Jako malý dárek od nás dostala kousky z jarní kolekce Velikonoční pečení a výzdoba, se kterými jsme vyfotili jeden z jejích úžasných dortů.
