Jak zlepšit české školství? Tajný učitel začal u sebe a o všem píše blog

Nejdřív si psal deník, čistě jako formu sebereflexe. Pak se zkusil o zážitky s žáky a jejich rodiči podělit i s ostatními a založil si blog Tajný učitel. Čtenáře to zajímalo, začal s nimi tedy sdílet i to, jak fungují nové výukové postupy, kterými se snaží zpestřit výuku. Aby nebyl jen tím, kdo přijde, odvykládá před tabulí učivo, a zase odejde. „Chci ukázat, že na hodině to může vypadat hodně jinak. A že se tím žáci naučí o dost víc,“ vysvětluje muž, který učí už sedmým rokem a jehož zkušenosti si čtou tisíce lidí.

Vadí Vám, když učitel přijde do hodiny a spustí monolog, který skončí po čtyřiceti pěti minutách jeho odchodem. Proč je to špatně?

Proč? Nikdo jiný nemluví, nikdo jiný nic nedělá kromě psaní zápisu (a je pochopitelné, že část studentů nebude dělat ani to). Problém je, že to nikdo studenty pedagogické fakulty ani neučil jinak, pouze osvícení jednotlivci. Žák se v takové hodině přirozeně nudí, a pak mu dává větší smysl hrát hry na mobilu. Navíc patnáctiletý student udrží pozornost patnáct minut (říká to např. Paul Ginnis v knize Efektivní výukové nástroje pro učitele: Strategie pro zvýšení úspěšnosti každého žáka), proto nedává smysl mít delší souvislý výklad.

I pokud daný předmět baví a učitel má super zajímavý výklad, nelze tedy udržet pozornost celou hodinu. A teď si ještě představte situaci, kdy jsou každá hodina, každý předmět odučeny každý den stejným způsobem. Rodiče si v takové situaci moc stěžovat nebudou, protože nic jiného nezažili a neznají. A samozřejmě učitel si splnil povinnost, kterou má ve smlouvě – nepřišel opilý do třídy, zapsal do třídnice a byl v hodině. To mu stačí.

Jak to děláte Vy? Jak se tenhle stav dá zlepšit?

Zjednodušeně – moje výuka je reakcí na výzkumy z posledních let (například jeden říká, že čím víc mluvíte, tím víc se učíte), v praxi to znamená, že se snažím držet svůj výklad v čase kolem patnácti minut. Zbytek hodiny děláme různá cvičení, kdy žáci opakují, nebo naopak pracují s novou látkou. Zároveň respektuji, že každý má jiný učební styl, a proto cvičení měním.

Například?

Budu učit v deváté třídě politické procesy v Československu na příkladu Milady Horákové. První část bude věnována evokaci, to znamená, že se zeptám, co vědí o Miladě Horákové, a budeme se bavit o tom, co už vědí, jaké mají představy. Druhá část bude můj výklad, kde upřesním či opravím to, co studenti říkali v první fázi. Třetí část bude video o Miladě Horákové, které je jen úvodem k článku z Rudého práva o procesu s Miladou Horákovou a ostatními, ve kterém studenti hledají techniky propagandy, které komunisté používali. A poté dostanou manuál těchto technik. Tady bude konec první hodiny. Do druhé hodiny přijdu s jejich přečtenými pracemi, které rozebereme, zopakujeme, probereme jejich názory a můžeme jít na další téma.

Je nějaký postup, metoda, která nadchne všechny?

Každý člověk je jiný, každému vyhovuje něco jiného. Mým úkolem je metody střídat tak, aby každý byl někdy spokojen, pokud možno často. Proto když jednu hodinu pracují samostatně, další týden zkusíme něco ve dvojicích. To samé, když jednu hodinu je práce s textem, další hodinu děláme spíše něco zábavnějšího a další hodinu tvoříme koláže.

Jen výjimečně jsou spokojeni všichni. Ale také toho se dá dosáhnout. Třeba se mi to povedlo poslední hodinu dějepisu v červnu, kdy studenti měli ve skupinách za úkol znázornit ve středověku vzniklou koncepci sedmi smrtelných hříchů a vyfotit se podle nich. Měl jsem z jejich reakce trochu obavy a vážně mě pak překvapilo, jak nadšení byli už při zadání. Zrovna na této hodině se dá dobře představit pro mě ideální výuka – studenti se naučili něco, co po nich chce škola a stát (sedm smrtelných hříchů), ale zároveň trénovali mnoho dovedností (kreativitu, komunikaci, i práci pod tlakem, protože na splnění zadání bylo málo času, dále práci s technikou a úpravu fotografie, ale i třeba i takový základ, jakým je posílání emailů s přílohou).

Velkou většinu studentů taky baví Kahoot, což je internetová stránka a aplikace, do níž doma zadám otázky, na které oni následně pomocí mobilů odpovídají. Je to na čas, na body, hned vědí správné odpovědi a znají své skóre.

Co se naopak nedařilo, co už nechcete opakovat?

Co jsem zkoušel a už zkoušet nebudu, jsou různé pohybové metody, kdy se ve třídě pohybují z rohu do rohu a pracují na různých úkolech. To už může být pak větší rámus a těžko se mi vše kontroluje. Stejně tak dramatické metody, které vyžadují „hraní“. Důvod je asi jasný – jsou jedinci, kteří se stydí, ale vystoupit z této zóny komfortu zrovna hraním může být stresující. I když dnes se to poměrně daří změnit, protože scénku můžeme nejdřív natáčet na mobil a pak se teprve pustí před třídou.

Moje metody nejsou myšleny jako zábava, ale jako snaha o zábavnější výuku.

Mění se nějak přístup dětí? Tváří se třeba na změny výuky na začátku překvapeně a nenadšeně, ale ke konci roku už s Vámi jdou do všeho?

Hodně záleží na způsobu, jakým metodu vysvětlím a připravím. Postupně si ale většina zvykne a nakonec mi píší do anonymních hodnocení, že se vlastně nemuseli vůbec záměrně učit a stejně si něco pamatují, což je to nejlepší, co mi mohou napsat.

Takže to fakt není jen větší zábava při hodině…

Předně to není zábava, možná jen pokus o zábavnější výuku. Pořád je to škola a pořád je cílem něco se naučit. Ale žáci se toho naučí víc tím, že budou něco dělat, nad něčím přemýšlet a zkoušet formulovat názor, než jen sedět a psát, co diktuje učitel. má umět látku už ze školy – to je přece úkol učitele, ne aby se musel učit látku doma z učebnice nebo internetu. Jaký má pak smysl chodit do školy, když se posléze učím doma z učebnice? Všechno, co v hodinách dělám, má za cíl to, aby uměl většinu látky už ze školy. Díky vlastní aktivitě vynaložené během cvičení se ji naučí – a vážně to tak u většiny funguje.

Jak se na Vás a Vaše metody dívají Vaši kolegové?

Na gymnáziu se na mě ostatní učitelé koukají dost skrz prsty, protože většina má jedničky, ale v jiných třídách je průměrná známka horší. A to  učím přesně podle školních plánů a stejnou látku jako ostatní vyučující stejných předmětů,  Dalším přínosem by mělo být, že si snad někteří studenti zkusí a dovolí formulovat svůj vlastní názor, budou přemýšlet a doufejme, že neprodají svůj volební hlas za nesplnitelné sliby.

A jak na nové postupy reagují rodiče?

Zatím jsem nezažil od rodičů žádnou stížnost, naopak buď přes někoho zprostředkovaně chválili, nebo dokonce přišli osobně. Například jeden tatínek přišel s tím, že bylo super s dcerou zkoumat, které akcie koupit a pak to sledovat celý měsíc, kdy běžela naše akce. Rodiče, kteří chtějí klasický výklad, zkoušení před tabulí a rákosku, znám jen z internetu. Naopak jednoznačně vím, že některým studentům metody nevyhovují a radši by psali celou hodinu celý rok jen zápisky. Je to menšina studentů, ale existuje. Důvod je pochopitelný – nemusí nic moc dělat, mluvit, argumentovat, pracovat, stačí jen psát a naučit se zpaměti pár řádků.

Co na současném českém školství nejvíc kritizujete?

České školství funguje podle mě vlastně dobře – tedy vzhledem k výraznému podfinancování. A především v porovnání s dalšími státy. Pak už je problém jen v lidech. Na papíře máme školství moderní, ale podle mě nedošlo před patnácti lety ke skutečnému překlopení v myslích učitelů a dalších zodpovědných lidí. Před patnácti lety se totiž zrušily osnovy a nahradil je Rámcový vzdělávací program, který mluví o kompetencích, tedy spíše o dovednostech, které mají studenti mít. Problém ovšem je, že se jen přepsaly papíry, ale realita zůstala stejná, učitelé výuku nezměnili.

Roste význam mediální výchovy a chybí psychohygiena.

Připravujeme navíc dnes žáky na budoucnost, o níž toho vlastně víme dost málo, souhlasíte?

Souhlasím s tím, že o budoucnosti nic nevíme, ale nesouhlasím s tím, že na to žáky připravujeme. Naopak připravujeme žáky na svět, který už dávno neexistuje. Potřebovat budou dovednosti. Samozřejmě ty základní z prvního stupně (čtení, psaní, počítání). Ale co pak? Co bude potřeba v budoucnosti? Pravděpodobně schopnost rozhodovat se a pracovat na různých úrovních a na různých pracovních pozicích, což znamená velkou přizpůsobivost. Vždy bude důležitá komunikace a schopnost řešit problémy.

V současnosti se mi zdají klíčové dvě věci a dva nové předměty. Jelikož pro podstatnou část populace není problém šířit lži, tak roste význam mediální výchovy. A onou druhou věcí jsou duševní nemoci, jak se s nimi vypořádat a jak pomoci blízkým.

Postupy a metody sepisujete i na blog. Jak se mu daří?

Začal jsem jako nikdo, bez nějaké podpory nebo základny čtenářů, teď se pohybuje čtenost kolem pěti tisíc za měsíc, snažím se napsat měsíčně tři články. Extrémně mě těší, že článek z roku 2017, 10 metod, kterými začít a ukončit hodinu, který měl původně pár stovek přečtení, má nyní přes deset tisíc přečtení a každý měsíc si ho přečtou stovky lidí, každou neděli si pro něj lidé chodí (snad učitelé, když dělají přípravy na další týden).

Čas od času mi přes Twitter přijde zpětná vazba s tím, že mou metodu někdo vyzkoušel, jak to funguje, jak to zlepšit. To je super. Takhle by podle mě měli učitelé fungovat – nejsme konkurence, ale spolupracovníci. Pokud má učitel dobrou metodu, je skoro povinnost ji nějakým způsobem rozšířit k dalším učitelům a pro dobro českého školství. Takže ovlivnit se určitě někoho podařilo. Občas zaslechnu, jak můj text pomohl učitelům, kteří jsou v procesu první rok, něco vyzkoušeli a vyšlo jim to, to mi dělá asi největší radost.

Jaký jste byl Vy jako začínající učitel? V čem Vás praxe překvapila?

Čekal jsem to nejhorší, takže praxe mě překvapila pozitivně. Studenti nakonec ve většině případů ocení, že makáte na sto procent, a i když se spousta věcí nepovede, tak to nevadí, příště to vyjde. Z mého pohledu platí „jaký si to uděláš, takový to máš“. Pokud špatně připravím hodinu, schytám to. Pokud špatně vysvětlím super cvičení, schytám to. Ale pokud přijdu připraven po všech stránkách, vyjde to. A pokud přijdu připraven do devadesáti hodin a do deseti ne, vyjde to taky. Praxe mě tedy překvapuje většinou pozitivně a mile. Dnešní studenti cestují, umí lépe jazyky, mají přehled a často vědí spoustu věcí, o kterých já nemám tušení, a jsou schopni mi je předat. Mají zájem o důležité věci, jako je klima, občas i o politiku a dění kolem nás.

Překvapili mě tedy spíše učitelé, a neschopnost některých z nich něco změnit, zkusit nebo přijmout něco nového.

Každý děláme chyby, jaké jste ze začátku dělal Vy?

Chyb jsem udělal moc, hodně jich dělám stále a ještě určitě nějaké udělám. Některé si uvědomím hned, další až později a další mi vytknou studenti. Dřív jsem hodně ztrácel nervy. Celých šest let výuky mluvím moc rychle, nebo když moc pospíchám, není mi rozumět. Momentálně se zaměřím na zakončování různých projektů a cvičení, na což mě upozornilo několik studentů. A mně došlo, že mají absolutní pravdu! Máme projekt, dejme tomu, že zakládáme během hodin ekonomie fiktivní firmu – studenti pracují ve skupinách, prezentují svou firmu, něco si o tom řekneme, zhodnotíme, ale ještě tomu něco chybí z mé strany, nějaké ponaučení, které studenti očekávají. To je něco, na čem chci zapracovat.

A vážně házíte po žácích křídou, jak jste napsal na blogu?

Snažím se to dělat méně a méně, už nejsem nejmladší, tak se musím trochu uklidnit. A jelikož křídu obvykle potřebuji zpět a prosím studenty, aby ji po mně hodili zpět, házím jen lehké obloučky, aby i po mně studenti házeli jen lehké obloučky. (smích)

O práci ve školství klesá zájem, i ze své zkušenosti si pamatuju, že na pedagogiku se mnozí z gymplu hlásili jako na záložní možnost…

Chápu to. Jako učitel máte určité schopnosti, které bez problémů uplatníte v jiných oborech. Být učitelem znamená velkou zodpovědnost, složité vycházení s lidmi a ještě hodně práce. To vše za dvacet tisíc měsíčně čistého. Není pak lepší jít za kasu?

Daří se Vám se učitelstvím uživit?

Já každý měsíc i něco ušetřím, nežiju z výplaty k výplatě a můžu v klidu jít na steak. Což je ale dáno tím, že jsem poslední čtyři roky žil v ošklivém a malém bytě za tři a půl tisíce měsíčně. I tak jsem ale byl za ten byt patřící městu vděčný. První rok byl ale docela krušný – neměl jsem na kauci, tak jsem musel bydlet devět měsíců v drahém penzionu, kde jsem si sám nemohl topit a kde jsem si ani nemohl natáhnout nohy, protože nebylo místo. Samozřejmě pokud se vrátím do současnosti, tak nemohu pracovat v Praze, dokonce už i například Nymburk, kde jsem měl nabídku na pohovor a kde by se mi líbilo, je pro mě uzavřen, protože bych tam finančně nepřežil. A další bod samozřejmě je, že nemůžu mít rodinu a budu celý život bydlet v pronájmu.

Celou dobu si s Vámi povídám jako s Tajným učitelem. Na tom s tím, že Vaši identitu neprozradíme, jsme se domluvili i pro tento rozhovor. Ale zajímalo by mě, zda jste dokázal zůstat utajený i pro své žáky.

Já měl tři a půl roku naprostou svobodu na blogu i na Twitteru. S přesunem na gymnázium a s rostoucím počtem sledujících se mi stalo to, co se stát muselo – jednoduše jsem přišel na školu, kde mě zrovna někteří studenti už sledovali, a po pár týdnech jim prostě muselo dojít, že jsem to já. Vygooglit si mě nikdo nemůže, ale studenti vědí, že Twitter mám – někteří mě sledují ze svých účtů, někteří mě sledují tajně bez účtu a někteří se samozřejmě vůbec nezajímají. Soukromí mnohem víc ztratím tím, když mě studenti uvidí s nákupem v supermarketu než psaním na sociálních sítích. Pravidlo číslo jedna je, že na Twitter nepíšu nic z osobního života. Píšu jen to, co chci, a když píšu, tak vím, že to uvidí studenti. Samozřejmě víc přemýšlím o tom, co budu psát, co ještě můžu a co už je za hranou, určitá autocenzura tedy existuje, ale za školní rok jsem nenapsal snad tři tweety, které bych jinak napsal.