Le petit délice: Až šperk doslouží, něco si přejte

Vystudovala jste oděvní návrhářství, pracovala jako módní redaktorka v časopisech a k tomu si šila vlastní modely. Jak se to stalo, že jste pak přesedlala na šperky?

Přestěhovala jsem se do garsonky. A ubylo místo. (smích) Musím pořád něco dělat rukama, vyrábět. No a šperky jsou malé. První náramek jsem vyrobila před osmi lety. Teď už mám rodinu a bydlíme zase ve velkém bytě, ale malé šperky už zůstaly.

A jak vás napadly právě minimalistické náramky?

Poprvé jsem se s titěrnými šperky setkala na módním veletrhu ve Francii. Chtěla jsem si tam jeden kousek koupit. Byl sice malý, ale diamantový a na to jsem vážně neměla.

O patro níž ale prodávali materiály pro výrobu šperků, tak jsem nakoupila tam. A už v letadle cestou domů jsem vymyslela název vlastní značky i styl. Hlavní bylo, aby se to líbilo mně a abych to sama nosila.

Le petit délice znamená „malé potěšení“. Proč zrovna takové jméno?

Protože o to jde, každý den jejich nositelku potěšit. Moje šperky se mají stát vaší součástí, nikdy se nesundávají. Naopak jsou určené na vrstvení. Na ruce vás nijak neomezují, vlastně je vůbec necítíte. A až náramek doslouží, něco si přejte.

Proč? A proč se nemají sundávat?

Celý jejich příběh je takový, že si je nandáte, něco si při tom přejete, a když se šperk po měsících až letech nošení rozpadne, to přání se splní. Něco na princip buddhistické šňůrky na ochranu nebo náramku přátelství. Líbí se mi, když má šperk další význam.

To je docela podnikatelsky šalamounské, vyrobit něco tak, aby měl zákazník radost, až se to rozbije…

No, ony vydrží ale docela dlouho, já mám na ruce pár náramků už několik let, asi mám náročná přání. (smích) Rozpadne se šňůrka, která je ale strašně pevná a postupně se lehce ošoupává přímo na ruce. Samozřejmě když k náramku má někdo vztah, za menší poplatek ho pak předělám, opravím.

Jaké používáte materiály?

Nakupuji už výhradně na dálku ze zahraničí, hned u zdroje. Mám ráda přírodní kameny, hodně objednávám z Indie, Thajska, kde je těží.

Jsem ve výrobě šperků samouk a chce to vždy hodiny zkoušení, co s jakým materiálem lze udělat. Nejčastěji používám stříbro a čtrnáctikarátovou slitinu zlata. K sedmému výročí značky jsem si ale nadělila i vysněnou kolekci z diamantů.

Jak vám to funguje obchodně? Vyrábíte jen malé série, tedy skoro originály, a co jsem si všimla, najít si vaše šperky není jen tak…

Mám jiné zaměstnání a tohle je pro radost. Nemám e-shop, nemám to ráda, chci prodávat osobně, zákaznice vidět, poradit jim. Jednou za měsíc mám v Praze pop-up, kde chci, aby lidi chodili cíleně za mými šperky. Plus posílám náramky do pár obchodů.

Vyrábíte náramky denně? A kolik tak zvládnete?

Nejradši bych to tak dělala. Ale bývám i v práci nebo se synem venku, nicméně když už se k tomu dostanu, tak jich asi dvacet za den udělám. Namýšlím třeba tři kolekce najednou, teď dělám aktuální letní a podzimní i připravuji příští léto.

Trošku už tím trpí moje rodina, všude se to válí. A u toho si pořád píšu se zákaznicemi, abych věděla, co přesně si představují. Budou to nosit dlouho, tak je důležité se přesně trefit.

A kolik náramků prodáte?

Já to moc nepočítám. Nejsem obchodnice, ale designérka, nemám radost z toho, kolik mi to vydělá, ale že to vypadá pěkně na zákaznici.

Tak jinak, dá se ruční výrobou šperků v Česku uživit?

Pokud si k tomu ráno sednete a skončíte o půlnoci, denně, tak ano. Ale po pár letech vám začnou odcházet ruce, budete trpět na záněty šlach, karpální tunely. Ty mikropohyby po celý den jsou zátěž.

A vy si to hlídáte?

Ne. (smích) Už jsem měla tři měsíce zavázané ruce, mám různé ortézy, doktoři mě varovali, ať neblbnu. Už jsem se naučila dělat pauzy, ale úplně přestat prostě nedokážu.

Ještě k tomu uživení. Jde to ruku v ruce s tím, jak a proč to chcete dělat. Jestli cíleně pro peníze, nebo jako já. Mně jde o výsledek, zlepšování se. První čtyři roky vše šlo na materiál, doteď vydělané peníze investuji do nových modelů.

Co jsou pro vás šperky?

Mám ráda frázi Jewelry always fits – šperky vám vždy sednou. Je to ženská ozdoba, kterou si může dovolit každý, i když třeba má nadváhu. Pozvedne outfit, je to poslední tečka.

A umíme nosit šperky? Jak vnímáte jako dlouholetá stylistka český vkus?

Hodně se zlepšil, pomáhají sociální sítě, mladí už okamžitě kopírujou, co se nosí ve světě. Oni mladí mimochodem neumí moc vlastní styl vytvářet, to přichází až s věkem a penězi, zjistíte, že nemusíte mít všechno, spíš chcete příjemné materiály a něco, co vám opravdu sluší.

Dneska je ale nabídka v obchodech velká, trendy tam jsou okamžitě a i klasické značky mají prémiové řady, tedy i konfekce už díkybohu dnes nabízí něco, po čem se neosype ruka.

Patnáct let pracujete jako osobní stylistka, jaká je vaše typická zákaznice?

Žena po třicítce. Většinou po dětech. Neví, co s novou figurou dělat. I když je třeba stále hubená, po dětech se postava změní a je potřeba se oblékat úplně jinak. Nebo radím ženám, které se po rodičovské vrací do práce. Nebo těm, co se rozvedly.

Takže převážíte ženy do jiné životní fáze a role?

Ano, potřebují povzbudit, nebo jak já říkám: vyresetovat a nastartovat. Člověk jde většinou do obchodu a koupí si, co si koupil minule. A tyhle ženy, co najednou třeba mají problém s figurou, kterou neznají, jsou bezradné.

To je moje chvíle. Bývají nadšené, zaprvé je vezmu do obchodu, kde jim opravdu něco bude – ono je to taky stresující, když vám najednou nic není. A ukážu jim jejich nové já. Sebevědomí jim pak naroste. A mě taková práce dost uspokojuje.

Pořád se říká, že Češky mají v oblékání nízké sebevědomí, nebo jim spíš chybí kuráž experimentovat. Potvrzuje se vám to u těch, které hledají vaše poradenství?

Ano. A podle mých zkušeností za tím stojí partneři žen.

Často od klientek slyším: „No to by mi manžel nedovolil. No to by se mu nelíbilo.“

Čeští chlapi chtějí mít doma ženu, co vypadá dobře, ale ne zas tak, aby se o ně moc zajímal jiný muž. Třeba Slovenky se rády oblékají a líčí, ale Češky jsou uťápnutější a dají na partnera. Přála bych jim víc vlastního sebevědomí. Aby měly pocit, že se oblékají pro sebe. Mladé holky už to tak naštěstí mají, ale naše a starší generace se obecně ještě hodně bojí, říkáme si třeba, že už jsme na něco staré.

Prozradíte nějaký svůj tip třeba těmto ženám po třicítce a porodech dětí?

Třeba břicho a tuk na trupu se dá dobře zakrýt: stačí si vzít tílko, klidně bavlněné, ale menší o velikost až dvě. Ono vás stáhne a nemáte takové ty varhánky, třeba na zádech v okolí podprsenky. Na to dáte něco volnějšího, a je to.