Máma youtuberky Momy: Ustála nenávistné komentáře, jsem na ni pyšná

Dagmar Horňáková, maminka Momy, pracuje jako právnička. Na to, že se její dcera živí youtuberingem, nahlíží s respektem a razí názor, že to je práce jako každá jiná. „Každá doba prostě přináší něco nového a my se tomu chtě nechtě přizpůsobujeme. Už dceřino blogování jsem vnímala jako zálibu, při které se zároveň zdokonalí v angličtině,“ říká.

Vaše dcera Moma je dnes úspěšná youtuberka, na Instagramu i Youtube má přes 400 tisíc followerů. Jak jste to ale měla předtím, než se Martina proslavila, vy sama? Sledovala jste sociální sítě nebo blogery?

Já a sociální sítě? (smích) Nové lidi poznávám ráda, ale na žádné sociální síti jsem nikdy registrovaná nebyla a nejsem. Nepotřebuju mít tisíc přátel na Facebooku, přidávat si jako kamaráda každého, koho potkám. To jsou taková pseudopřátelství.

Mám dobré přátele, které znám díky internetu a se kterými se dodnes potkávám, ale neseznámili jsme se přes sociální sítě, ale skrze diskuze pod různými články. Tam už se dalo rozvinout nějaké téma a více druhého poznat. V době, když Maťa začínala blogovat, byl internet spíš místem pro hudbu a videoklipy než prostředkem k budování kariéry.

Martina začala blogovat před více než šesti lety, když jí bylo třináct. Věděla jste to tehdy?

Ono to začínalo tak postupně… Takže si nepamatuju konkrétní moment, kterým to začalo, ale pamatuju si, že mi tehdy řekla, že jednou bude slavná. (úsměv)

Maťa už asi od svých deseti let sledovala zahraniční youtuberky, převážně děvčata z Kalifornie. Velmi ji to fascinovalo. Zajímalo ji, jak se oblékají, líčí, byla jimi doslova posedlá, toužila být jako ony. Ale nenašla odvahu hned natočit video. A tak začala s blogováním, tam se dalo schovat za písmenka… Viděla jsem, že ji to baví. Pro mě to bylo něco, co tu předtím nebylo, ale měla jsem pro to pochopení a i s jejím tatínkem jsme ji v tom podporovali. Každá doba prostě přináší něco nového a my se tomu chtě nechtě přizpůsobujeme. Dceřino blogování jsem vnímala jako zálibu, při kterém se zároveň zdokonalí v angličtině.

Byla jsem překvapená, že ji dívky na ulici poznávaly, zastavovaly, chtěly od ní podpisy, fotily se s ní.

A potom přišlo první video…

Posadila se před kameru, kterou jsme měli doma, a natočila ho. S velkými obavami, na Slovensku tehdy videa točili jen youtubeři Gogo a Expl0ited, děvčata žádná. Ale přišel boom, její první video mělo třicet tisíc zhlédnutí, což tehdy rozhodně nebylo málo. Já tomu tehdy ale extra pozornost nevěnovala.

A kdy jste si dceřinu popularitu tedy uvědomila?

Až když jsme krátce poté spolu jely na třídenní výlet do Košic. Byla jsem překvapená, že ji dívky na ulici poznávaly, zastavovaly, chtěly od ní podpisy, fotily se s ní. Dokonce když se v době pobytu v Košicích zmínila na Facebooku, že půjde s maminkou do Auparku, čekalo tam na ni přes osmdesát dětí. A tehdy mi to došlo, že je známá – když nás člen ochranky upozornil, že máme opustit nákupní centrum, že se tam nemůže konat shromáždění. (smích)

Vnímáte vy sama dceru jako celebritu?

Hmm… Přiznám se, že se mi tenhle výraz nelíbí, nepoužívám ho ani ve vztahu k jiným osobám. Takže ne, nevnímám svou dceru jako celebritu, vnímám ji stále jako svoje dítě, dceru, která se věnuje tomu, co ji baví, co zaujalo druhé a líbí se jim to, díky čemuž se stala veřejně známou.

Bála jste se, že ji popularita změní?

Měla jsem trochu obavy. A jsem ráda, že zůstala sama sebou. Je to stejná Maťa jako před pár lety, milá, přátelská, dobrosrdečná, upřímná a otevřená, někdy až velmi. (smích) Ale v něčem je přece jen jiná než kdysi. Dokáže se obrnit vůči negativně naladěným lidem, jejich nevraživým komentářům a přejít to, aniž jí to ubližuje, protože její začátky nebyly lehké.

Co se dělo?

Už v době blogování jí chodily nelichotivé komentáře. Všude se jí za to vysmívali, včetně lidí ze školy. Právě nastoupila na střední, vše pro ni bylo nové, a starší spolužáci ji šikanovali. Tehdy mi řekla jen to, že se jí smějí a pokřikují na ni, ostatní si nechala pro sebe. Až po přestupu na jinou školu mi prozradila, že ji zamykali ve školním bufetu nebo popsali celou lavici jejím jménem a ona to musela po vyučování vyčistit. To byl také důvod, proč s blogováním několikrát skončila a opakovaně začínala.

Možná ti lidé, co píšou negativní komentáře, ani netuší, že i oni ji někam posunuli, byli jejím hnacím motorem.

Měla jste potřebu ji nějak ochránit?

Viděla jsem, že se trápí, zavírala se do pokoje, často plakala, ale zároveň jsem viděla, jak hodně v tom chce pokračovat. Neodrazovala jsem ji… Řekla jsem jí, že i tohle je daň za úspěch a buď to nebude vnímat a půjde dál, což je pro děvče v takovém věku jistě nesmírně těžké, nebo s tím skončí. Dodnes ji obdivuji za tu sílu, uvědomila si, že je jen na ní, jakým směrem se bude ubírat její život. A že nikdo nemá právo vysmívat se tomu, co ji baví. A že je víc a víc těch, kterým se to líbí, kvůli kterým má cenu pokračovat.

Možná ti lidé, co píšou negativní komentáře, ani netuší, že i oni ji někam posunuli, byli jejím hnacím motorem, stala se odolnější a teď už si je k tělu nepouští. Ze špatných zkušeností se učíme nejvíc. To bych chtěla vzkázat všem začínajícím talentovaným mladým lidem, aby se nenechali odradit těmi, co jim nepřejí nebo vulgárně nadávají – protože vulgarismů je v těch komentářích opravdu hodně. Znám ze svého okolí lidi, kteří takové komentáře píšou, a upřímně… nechtěla bych žít jejich život. Jsou to lidé, které rozčílí i vaše dobrá nálada a psaní takových komentářů je často to jediné, co je naplňuje… Jenže negativní myšlenky nemůžou vést k pozitivnímu životu.

Koukáte se sama na Momina videa, čtete její blog? A není to divné, podobné jako třeba koukat vlastnímu dítěti do deníčku?

(Usměje se.) Ano, sleduji videa i blog. Není to divné, vždyť jsou určené veřejnosti, na rozdíl od deníčku, který by měl zůstat přede všemi utajený. Máme kamarádský vztah, rozebíráme všechno možné. Ale určitě i ona má svůj tajný deníček, pokud ne skutečný, tak aspoň pomyslný, a svá tajemství, o kterých ví jen sama.

A přece jen, nejsou i na těch veřejných videích věci, které byste vlastně raději neviděla?

No určitě se jako máma nerada dívám na videa plná emocí, bolestných zkušeností, o kterých se rozhodla mluvit veřejně.

Maťa věděla, že jí samotné by pomohlo, kdyby ji v době nemoci nějaká oblíbená youtuberka podpořila. Proto se rozhodla natočit video o anorexii a pomoci dívkám se stejným problémem.

Jedním z takových velkých trápení byla anorexie vaší dcery. Zhubla až na 47 kilo. Věděla jste o její anorexii předtím, než to oznámila ve videu?

Ano, věděla. Celé to trvalo možná čtyři měsíce a zřejmě bylo vyvolané tlakem kvůli blogování. Přidávala tam fotky, jak se zdravě stravuje, cvičí. A začaly jí chodit zlomyslné komentáře, že je tlustá, dokonce tlustá jako prase. A přestože byla štíhlá, mladé holce v tomto věku stačí málo. Chtěla být víc a víc štíhlá.

Je diabetička, závislá na inzulínu. Musí přijímat určité množství sacharidů, ale Maťa hubla tak, že je omezila na minimum a extrémně hodně cvičila. Když jsme jí zakázali chodit do fitcentra, cvičila doma, když nemohla doma, cvičila venku. Tehdy měla 51 kilo. Zlom nastal, když se ze studijního pobytu v Anglii vrátila se střevní virózou, která byla tak těžká, že lékaři měli podezření na salmonelózu. Jako diabetička musela do nemocnice na infúzi, zhubla tam další tři kila. Ji to samozřejmě těšilo, nás pochopitelně ne.

Přidaly se problémy s glykémií. Byla v nemocnici na dětském oddělení a ne na specializované diabetologii, takže tam neměli diabetickou stravu, na jakou byla zvyklá z domova. Bílé pečivo, rýži i klasickou nemocniční stravu odmítala, po třech dnech jsem ji proto na vlastní zodpovědnost vzala z nemocnice domů, že to zkusíme my, a když se to nepovede, zamíříme na diabetologii do Bratislavy.

Jak vám při tom rozhodnutí bylo?

Měla jsem veliké obavy. A byla jsem šťastná, když hned po příchodu z nemocnice snědla jídlo, které jsem jí uvařila. Ale ještě to nějakou dobu trvalo, než se vše vrátilo do normálních kolejí. Měla úplně rozhozený metabolismus. Možná ale k tomu, aby si uvědomila, jak nebezpečná anorexie je, právě ta viróza pomohla, tři kila dolů za tři dny pro ni byly dost vyčerpávající, cítila se slabá a glykemická nerovnováha jí způsobila hodně špatné stavy. Tehdy sama pochopila, že tudy ne.

Věděla jste, že o anorexii bude nakonec mluvit veřejně?

Mluvily jsme spolu o tom. Ve svém okolí má dívky s poruchou příjmu potravy. A Maťa věděla, že jí samotné by pomohlo, kdyby ji v době nemoci nějaká oblíbená youtuberka podpořila. Proto se rozhodla natočit video a pomoci dívkám se stejným problémem. I kdyby to pomohlo jen jedné, stálo by to za to. Video mělo víc než milion zhlédnutí a dodnes Maťce chodí pozitivní reakce od rodičů i samotných děvčat, kterým pomohla. Posílají jí fotky, jak vypadaly před zveřejněním videa a jak dnes, a je to skvělý pocit, radovat se s nimi.

A jaké to je pro rodiče, přečíst si na webu bulvárního Blesku, že jejich dcera byla na JIPce a chtěla umřít?

Bulvár nečtu, informace tam jsou nadnesené, zkreslené a nelíbí se mi, když se vyrábí senzace z neštěstí jiných. Samozřejmě to byla silná slova, která velmi zabolí. Na druhé straně to byl stav, který bylo možné zvrátit, dalo se pracovat na zlepšení, šance je vždy.

Co to vlastně z praktického hlediska znamená, když se dcera živí youtuberingem? Měla individuální studijní plán, ale co dál?

Youtubering považuji za práci jako každou jinou. I když… je to náročná práce, ve které člověk nemůže polevit, často musí pracovat přes víkendy nebo v noci, a zároveň udržovat pravidelnost, a to bez ohledu na životní okolnosti. A to není lehké, když má vzniknout veselé video, youtuber musí být v pohodě, jinak je to na videu znát.

Matina práce není jenom malování se před kamerou. Nejdřív musí mít nápad, něco, čím zaujme a odliší se od ostatních, následuje nákup ne zrovna laciných rekvizit, které se často dají použít jen jednorázově, protože pořád musíte přicházet s něčím neokoukaným. Dost času zabere samotné natáčení a stříhání videa. Často stříhá až do ranních hodin. Samozřejmě se s tou prací pojí i mnoho jiných aktivit, různé spolupráce, moderování fashion tv. Už během studia na gymnáziu musela přestoupit do Bratislavy, protože každodenní dojíždění za prací bylo náročné.

Tehdy už měla vlastní firmu, rozběhnuté spolupráce, uzavřené smlouvy a termíny, které musela dodržet. I když maturovala se samými jedničkami a původní záměr byl jít studovat na vysokou, upustila od toho, protože dělat jedno na úkor druhého by nemělo význam.

Myslím, že youtubering je pro ni skvělý odrazový můstek, otevře se jí spousta dveří a je jen na ní, co si vybere.

A nemrzí vás to, že nešla studovat?

Práce, která ji živí, ji zároveň baví, a ne každý tohle může o své práci říct. A upřímně, kolik lidí pracuje v oboru, který vystuduje? A pokud se rozhodne studovat, může vždycky. Ale pracovní příležitosti má teď. Pochopitelně to není práce na celý život, ale kdo takovou máme? Myslím, že je to pro ni skvělý odrazový můstek, otevře se jí spousta dveří a je jen na ní, co si vybere. Plány a cíle má, ale zatím o nich nechce mluvit veřejně. A i kdyby youtubering skončil, má možnost být úspěšná v něčem podobném, módě, lifestylu.

Kde vidíte její budoucnost vy?

Vidím ji usměvavou, šťastnou a hlavně zdravou a věřím, že v téhle pokrokové době najdeme lék na cukrovku. Všechno ostatní je druhořadé.

A co peníze, které si dcera vydělá? Jak jste to řešili, než byla plnoletá, a jak dnes?

Když nebyla plnoletá, většinou vydělané peníze investovala do nové techniky pro videa a šetřila si na cestu do Ameriky. Ráda fotila a pamatuji se, že kdykoli vyšel novější model, s naším dohledem kupovala a prodávala fotoaparáty. Teď je dospělá a podniká, hospodaří si sama, část peněz si odkládá na vlastní bydlení a cestování.

Vaše dcera je ambasadorkou několika značek, točí se na videa, fotí se doma na Instagram. Soukromí ztrácí nejen ona, ale i zbytek rodiny. Dali jste si nějaká pravidla, hranici, kam už cizí lidi nepustit? Vadí vám ta ztráta soukromí – její, ale i vaše?

Ztráta soukromí je náročná, ale je to součást života, který si vybrala. Ví, že se tomu nevyhne. Obtěžuje ji hlavně, když je na obědě, děti ji obestoupí a fotí si ji u toho. Párkrát už se musela ohradit, protože dvanáctileté děti už by měly vědět, že je to neslušné. Nás rodičů se to tolik nedotýká, občas nás děti oslovují na ulici, ale víc poznávají Matina tatínka, který se ve videích už víckrát objevil. Ale myslím, že pro ně nejsme až tak zajímaví jako Moma. (smích)