Začátky své kariéry dokáže Blanka Pěničková orámovat vtipnou historkou jako z Divadla Járy Cimrmana. Totiž: úplně první opravdový zápas odehrála v převlečení za kluka. Z Blanky se stal Bohouš.
„Bylo mi asi osm, začala jsem hrát v týmu žáků za Železný Brod. Tenkrát se muselo požádat v Praze o výjimku, aby mi jako dívce udělali registraci. Samozřejmě že se vše řešilo poštou a ta časová prodleva byla dlouhá. A já už strašně chtěla hrát opravdový zápas, nastoupit v dresu a chráničích na velké hřiště. A myslím, že i trenér chtěl. A tak jsem nastupovala načerno na registrační průkaz nějakého Bohouše. Spoluhráči mi tak museli říkat, aby mě rozhodčí nepoznal. Byla to sranda, moc ráda na to vzpomínám. A šlo opravdu o nevinný podvod. Nevím přesně, za jak dlouho registračka z Prahy dorazila, ale já byla hlavně šťastná, že můžu hrát! Moc šťastná,“ vzpomíná jedna z nejvýraznějších žen českého fotbalu.
Je pravda, že ženský fotbal se v posledních letech dostává mnohem víc do povědomí?
Myslím si, že to pravda je. Už na něj lidi nekoukají jako na něco neobvyklého, jak z jiné planety, to jsem zažívala já před dvaceti lety. Vliv má na to zahraničí. Tam je ženský fotbal opravdu na velkém vzestupu, v Evropě teď zažívá opravdový boom. A díky vlivu sociálních sítí se to nadšení dostává i sem k nám. Možná za to může i generační obměna, mladí fanoušci už berou ženský fotbal jako zcela normální sport… Dokonce i UEFA tlačí na národní asociace, aby ženskému fotbalu pomáhaly. Ačkoli u nás to zatím tolik nepociťujeme.
Až když se šlo na hřiště a ukázala jste, že jste pro kluky rovnocenným partnerem do hry, byl klid.
Jak je tedy na tom český ženský fotbal v porovnání se zahraničím?
Od roku 1996, kdy jsem začala aktivně hrát v nejvyšší ženské lize, se tenhle sport změnil podstatně – ale v Česku jsme stále oproti jiným zemím pozadu. V Evropě se dopředu utíká mílovými kroky, my cupitáme. V Evropě mají ženské týmy vlastní tréninková centra nebo jsou naprosto spjaté a spojené s mužskými týmy, které tam působily dřív. Jeden klub, jeden sport. Především v zázemí jsou rozdíly mezi námi a světem největší.
Není takový rozdíl v tom, jak často trénujeme, ale je rozdíl v péči o hráčky (regenerace, strava, péče doktorů a fyzioterapeutů, materiální vybavení). Ženský fotbal v Česku rozhodně v tuto chvíli není na vrcholu a já věřím, že se stále budeme posouvat dopředu. I když pomalu. Určitě ale vidím větší zájem fanoušků, především na Slavii. Stejně tak je i větší zájem holčiček, které se rozhodnou fotbal hrát. Bohužel zájem médií o ženský fotbal je zatím stále nevelký. A zájem sponzorů je i tím vlastně nulový.
Jaké to je, být hráčka a trenérka v tomto světě, který mnozí ještě stále vnímají jako mužský? Musela jste si svoji pozici hodně obhajovat?
Ano, musela. Předsudky lidí byly obrovské. A nebylo jednoduché se mezi fotbalisty obhájit. Až když se šlo na hřiště a ukázala jste, že jste pro ně rovnocenným partnerem do hry, byl klid. Ale ne u všech samozřejmě. Naučila jsem se moc neřešit, co si o tom ostatní myslí. To by se z toho člověk zbláznil. Dnes je to přece jenom jiné. O úspěších slávistického ženského fotbalu se obecně docela ví, to dost lidí dokáže ocenit. Nebo minimálně to nijak nesnižovat. Ale samozřejmě, že kritiků je stále spousta.
Narážíte na předsudky i mimo fotbalový svět? Typu: jsi fotbalistka, takže jsi lesba, jsi fotbalistka, takže jsi divná, žádnej chlap tě chtít nebude, proč nehraješ radši volejbal, ten je pro holky, a podobně…
Už jsem se bála, že tahle otázka nepřijde (smích). Určitě je to lepší, než to bývalo. Ano, i teď mě občas překvapí, když mi někdo řekne, že se díval třeba podruhé na nějaký zápas a že fotbalistky jsou vlastně hezký holky. Proč by jako neměly být?!
V mém zaměstnání mi moje kariéra překážkou nebyla. Spíš naopak. A že bych si nedokázala najít partnera, s tím jsem problém taky nikdy neměla.
Je rozdíl mezi ženským a mužským fotbalem?
Je a není. Je v rychlosti, fyzické síle nebo síle samotného kopu. Není rozdíl ve vnímání, čtení hry. Často nás diváci srovnávají s fotbalisty. A já pořád nerozumím proč. Nikdo nesrovnává ženský a mužský basketbal. Basketbalistky nedokážou zasmečovat a nikdo to neřeší. Nedochází ke srovnávání ženského a mužského volejbalu, ale fotbal, ten se pořád srovnává.
Nejvíc na paškálu byly gólmanky, jaké že to dostávají góly. Ale vždyť jsou o dvacet centimetrů nižší než brankáři. A branka má stejné rozměry pro muže a ženy. Vždyť je to naopak obdivuhodné, stejný rozměr hřiště, stejný herní čas, stejné míče, stejná pravidla.
Výkřiky trenérů „Přece ti neudělá kličku holka!“ byly docela časté.
Kdy jste se vlastně rozhodla, že vás fotbal bude živit?
Já vlastně ani nevím. Prostě ten sport od malička miluju. Každou volnou chvilku jsem trávila s míčem u nohy. Na vesnici, odkud pocházím, byli v mém věku především kluci. A já s nima trávila veškerý volný čas. Většinou jsem byla jediná holka v celé partě, alespoň co se sportovních aktivit týkalo. Tam jsem nikdy neměla pocit, že by mě nebrali mezi sebe. Byla jsem jejich součástí od dětství a plynule to přešlo i do puberty. A když jsem začala hrát v klukovském týmu soutěž, najednou na hřišti nebyli jenom kluci z mojí vesnice, a tak jsem musela nejdříve předvést, co umím. Ale myslím, že mi na to stačil jeden společný trénink (usměje se). Takže moji spoluhráči se mnou, myslím, nesoupeřili. Ti z druhého týmu občas nesli těžce, že jsem lepší než oni. Výkřiky trenérů „Přece ti neudělá kličku holka!“ byly docela časté. Ale nikdo z nich mi nohy nezpřerážel (smích). Když jsem pak skončila základku a už nemohla hrát v týmu s klukama, myslela jsem si, že tím pro mě fotbal skončil. Naštěstí se o mně ale dozvěděli pánové z ženského fotbalu z Jablonce nad Nisou a přemluvili mě k tréninku s ženským týmem. Přišla jsem na jeden trénink a už zůstala v týmu.
Takže se všechno prostě samo dělo?
Bylo to vlastně celé úplně přirozené. Když jsem hrála v Jablonci, dostala jsem se do mládežnické reprezentace a pak si mě vytáhl trenér ze Slavie do Prahy. A já šla. Nešlo ale o profi fotbal z dnešního pohledu. Byl to pořád amatérský sport, jenom jsem ho dělala v Praze s lepšími spoluhráčkami.
To zní, jako mít hraní jako „opravdovou práci“ není až tak běžné.
No, ano. V Itálii jsem měla jako svoje zaměstnání čiště fotbal. Ale byly jsme tam placené jenom dvě, ostatní spoluhráčky chodily do školy nebo do práce. A podobně to funguje i tady, ani dnes není celý tým plně profesionální. Na to pořád ještě prostředky nejsou. A tak pořád řešíte problémy, jak sladit tým, který se skládá z pracujících, z pracujících na částečný úvazek, studentek a profesionálních hráček dohromady jako celek.
S kariérou hráčky jste loni skončila a vrhla se na novou profesi trenérky…
To bylo zase tak nějak úplně přirozené. Už jako hráčka jsem začala trénovat na Slavii děti. Nějak mě to hned napadlo, přišlo mi to jako automatické pokračování fotbalové kariéry. Ten sport miluju, baví mě chodit na fotbal jako fanoušek, koukat na něj v televizi a trávit na hřišti i svůj volný čas. V posledních letech hraní jsem i dost sledovala práci mých trenérů, analyzovala jsem si, co je dobré, co bych dělala jinak. Prostě to tak nějak přišlo samo.
Sama říkáte, že fotbal je nejhezčí sport na světě. Jak na něj nalákat víc dívek?
Já si vážně myslím, že pro holčičky, které přemýšlí, co hrát, není hezčího sportu. Fotbal je nejkomplexnější, spojuje prvky atletiky, gymnastiky, hrajete nohama, rukama, hlavou, potřebujete orientaci v prostoru. Zároveň i po osobnostní stránce vás naučí, jak fungovat v kolektivu, přistupovat na kompromisy, ale zároveň se i umět prosadit.
Když za mnou jako rodičem přijde holčička, že chce hrát fotbal, mám ji podporovat a nebát se, že třeba „ztratí ženskost“?
Rozhodně ji podporovat! Stačí se přijít podívat do naší šatny a přesvědčíte se, že tam sedí opravdu holky. A opravdu hezký holky! Ženskost přece neztratíte sportem. Buď ji máte, nebo ne.
Na jaký zápas či gól nikdy nezapomenete? A na jaký byste zapomněla ráda?
Nemám asi vyloženě jeden top zápas. Ráda vzpomínám snad na všechny. Někdy byla moje role v daném zápase nebo vítězství větší, někdy menší. Ale vždycky jsem byla součástí týmu. Ta společná radost je krásná, a tím, že si to můžete užít s dalšími pětadvaceti lidmi, se radost násobí. Myslím, že jsem dala pár důležitých gólů jak v reprezentaci, tak za Slavii, které byly vysloveně vítězné. Ale pořád jsem byla jen součást týmu, bez nich by to nešlo. A stejně tak i ty nepříjemné prohry, které jsem zažila, k tomu sportu patří a nechtěla bych na ně zapomenout.
Blanka Pěničková
Narodila se 11. dubna 1980, vyrůstala v Jirkově na Železnobrodsku. První registraci k zápasu měla ve dvanácti letech právě v Železném Brodě. Dva roky poté přestoupila do Jablonce, kde se hrála první ženská liga. Pak pokračovala ve Slavii. Od osmnácti hrála i za českou reprezentaci a skončila v ní po dvanácti letech, v roce 2010. Působení v národním mužstvu jí také pomohlo naplnit velký fotbalový sen: rok hrála první italskou ligu v Udine.