Opuštěným dětem přece nesmí hrozit exekuce, vysvětluje právnička Vlachová

Odcházet z dětského domova do samostatného života, bez zázemí a zkušeností, je pro čerstvě osmnáctileté lidi už samo o sobě náročné. Když k nim v tu chvíli ještě přijde exekutor, je to šílená zátěž.

Proč mají děti z dětských domovů dluhy? Například protože za ně rodiče neplatili poplatky za odpad. Sice už jejich děti žily v dětském domově, ale zákon byl ještě donedávna postavený špatně a dětem vznikal v místě bydliště jejich rodiny stále dluh. Anebo – před přesunem do domova – chytil děti bez jízdenky revizor městské dopravy. A pokutu místo zaplacení rodiče hodili do koše. A dluhy rostly do astronomických, třeba i stotisícových částek.

Specialistka na obchodní a pracovní právo Alena Vlachová si před sedmi lety řekla, že rodinnou situaci opuštěných dětí vyřešit nedokáže, ale pomoci jim od dluhů by zkusit mohla.

Kolika dětem už jste pomohla vstoupit do dospělosti bez exekuce na krku? Počítáte si to?

Přesnou statistiku si nedělám, ale jsou to již desítky dětí, odhadem šedesát až osmdesát.

I kdyby to pomohlo jedinému dítěti k tomu, že může žít normální samostatný život bez dluhů, tak to považuji za smysluplný výsledek své práce.

Jste původně specialistka na obchodní a pracovní právo, kudy odtud vede cesta k oddlužování dětí z dětských domovů?

Úplně náhodně jsem se z jednoho dopisu čtenářky v časopise dozvěděla, že existují děti, po kterých obce vymáhají dluhy z poplatků za komunální odpad. Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné a myslela jsem si, že jde o nějaký omyl v jednom nebo dvou případech. Tou čtenářkou byla ředitelka dětského domova v Boskovicích Jarmila Štůlová. Zavolala jsem jí a nabídla jsem se, že jejím dětem pomohu. Zjistila jsem ale, že nejde o nějaký omyl úředníka v individuálním případě, ale o legislativní zmetek, kvůli kterému se přímo na základě zákona o místních poplatcích ze všech dětí stávaly poplatníci – a tedy dlužníci – již okamžikem svého narození.

Takže člověk pak dluží za něco, o čem nevěděl, že má platit? A ani vlastně není logické, aby to platil?

Ano, byla to paradoxní situace. Děti, které vycházely z dětských domovů, se dozvídaly, že mají několikatisícový dluh na poplatku za komunální odpad. V obci, ve které většinou vůbec nežily a kde žádný odpad nikdy neprodukovaly. Jen proto, že se narodily a mají evidované trvalé bydliště u svých biologických rodičů – tedy rodičů, kteří se o ně nestarali a poplatek za odpad za své děti neplatili.

Takže mi bylo jasné, že stejný problém budou mít i děti z jiných dětských domovů. Proto jsem oslovila všechny české dětské domovy s nabídkou, že mohu zastupovat i jejich děti, pokud mají dluhy z poplatků za odpad.

V roce 2016 díky vám vám novela zákona o místních poplatcích dosavadní praxi zrušila. Ale vám vám práce stejně neubyla, jaké další nesmyslnosti vedoucí k dětské zadluženosti řešíte?

Už když jsem obepisovala ty dětské domovy kvůli poplatkům za odpad, samy se mi ozývaly i s tím, že jejich děti mají desetitisícové exekuce za jízdy načerno.

A to měly z doby, kdy byly ještě u rodičů?

Ano, byly to jízdy načerno z doby, kdy děti ještě byly u svých biologických rodičů. Rodiče se o děti nestarali, nezaplatili jim průkazky, ale děti bydlící ve větších městech (například v Plzni) musely jezdit do školy městskou hromadnou dopravou. Docházelo k tomu i proto, že tito rodiče se s dětmi také často stěhovali, protože o původní bydlení přišli kvůli neplacení nájmu a podobně, a děti pak dojížděly do původní školy ze vzdálených částí města. Po umístění do dětského domova již dětem žádné další dluhy nevznikaly, protože dětské domovy samozřejmě dětem zařídily a zaplatily průkazku na MHD.

Jak je možné, že z pár stokorun dluhy vystoupají k desítkám tisíc?

Kvůli vysokým nákladům nalézacího řízení a nákladům exekuce. To se z jedné pokuty za jízdu načerno snadno stal dluh ve výši přes dvacet tisíc korun. Takže jsem zastupovala děti, po kterých exekutor vymáhal desítky tisíc korun, nebo i více než sto tisíc, pokud bylo dítě chyceno při jízdě načerno třeba pětkrát.

Co s tím?

K legislativnímu řešení tohoto problému zatím nedošlo, bohužel všechny dosud předložené návrhy v tomto směru řeší problém dětských dluhů velice nekoncepčním a problematickým způsobem, a proto nebyly přijaty. V době ministra spravedlnosti Pelikána však došlo alespoň ke změně advokátního tarifu, takže odměny advokátů v tomto typu sporů jsou již podstatně nižší, bohužel se to však týká teprve nově zahájených řízení, nikoli starších dluhů.

Kde je situace nejhorší?

Já jsem měla nejvíc zadlužených dětí v dětském domově v Plzni, kde tamní dopravní podniky (a vymahačské firmy, které jejich pohledávky odkoupily) postupovaly velmi nekompromisně. Naštěstí po několika letech bojů u soudu se nám podařilo se s plzeňskými dopravními podniky dohodnout na tom, že dětem z dětského domova prominou pokuty načerno z doby, kdy tyto děti ještě žily se svými rodiči, kteří o ně řádně nepečovali.

Mají zadlužené děti něco společného? Jaký je ten rizikový faktor? Špatné rodinné zázemí, rozvedení rodiče…?

Na tuto otázku mám jednoduchou odpověď. Všechny případy dětských dluhů, se kterými jsem se setkala, byly způsobeny rodiči dětí. Dítě, které má to štěstí, že se narodí do normálně fungující rodiny, kde se rodiče o děti řádně starají, žádné dluhy nemá. I kdyby třeba jelo načerno, rodiče pokutu zaplatí a situaci prostě vyřeší. Řádní rodiče nedopustí, aby se jejich dítě dostalo do exekuce.

Naopak dítě, které má tu smůlu, že se narodilo rodičům, kteří o své dítě řádně nepečují, je ohroženo i případnými dluhy. Tedy primárním důvodem vzniku dětských dluhů jsou rodiče dítěte. Až potom se přidávají další důvody jako špatná legislativa (jako bylo například původní znění zákona o místních poplatcích) nebo formalistický přístup soudů k procesním právům dítěte i k výkladu hmotného práva.

Mgr. et Mgr. Alena Vlachová | Foto: Tchibo Blog

Děti, kterým pomáháte, za sebou mají těžké dětství a před sebou nejistou budoucnost. Při odchodu z dětského domova jsou sice formálně dospělí, ale fakticky to tak být nemusí. Nemají zázemí, neznají příklad fungující rodiny, nemají kam jít, jsou odkázány jen samy na sebe. Není tedy problém i do budoucna, že se je sice povedlo oddlužit, ale stejně hrozí, že do kolotoče života na dluh stejně zase spadnou?

Já jsem advokátka a ve své práci se věnuji úplně jiné právní oblasti. Řeším právní záležitosti velkých korporací, obchodní spory, pracovní či rodinné spory. Ohledně pomoci dětem z dětských domovů jsem měla jediný cíl. Právě proto, že děti jsou už tak při odchodu z dětského domova ve velice obtížné situaci, kdy se ocitají samy bez jakéhokoli zázemí, chtěla jsem jim pomoci alespoň v tom, že si do tohoto už tak těžkého začátku neponesou ještě „dárek“ v podobě desetitisícových dluhů, což je pro ně na jejich těžkém startu do samostatného života naprosto demotivující a v podstatě likvidační.

Vlastně mi ale pomáhá vědomí, že na tom, jak se chovali jejich rodiče, já nic změnit nemůžu. Můžu ale těmto dětem pomoci aspoň oddlužením.

Takže jejich další osudy už nesledujete?

Nesleduji, beru to tak, že jsem jim umožnila začít samostatný život s nulou namísto minusu. Občas se ke mně dostanou nějaké zprávy o některých dětech a o tom, jak se jim daří. Mně nezbývá než doufat, že to zvládnou. I kdyby to pomohlo jedinému dítěti k tomu, že může žít normální samostatný život bez dluhů, tak to považuji za smysluplný výsledek své práce.

Setkáváte se s pohnutými příběhy, navíc malých dětí, to je vždycky náročné, co vám pomáhá jejich tíži snášet?

Samozřejmě že je lidsky obtížné vyrovnat se s tím, co si o osudu dětí z dětských domovů člověk přečte i ve strohých odůvodněních rozsudků, kterými byly tyto děti umístěny do dětského domova. Jsou to velice smutné věci. Právě proto jsem se rozhodla těmto dětem pomoci. Už tak jsou poznamenané tím, jak se k nim chovali jejich vlastní rodiče, kteří je měli zahrnovat láskou a péčí. Vlastně mi ale pomáhá vědomí, že na tom, jak se chovali jejich rodiče, já nic změnit nemůžu. Můžu ale těmto dětem pomoci aspoň tím oddlužením.

Což by ale spíš než jednotlivý právník měl dělat stát, ne? Není to celé systémově kruté?

Ano, neumíme ohrožené děti řádně ochránit právě v takovýchto situacích, kdy by měl ochranu poskytovat soud. Namísto toho je zde situace, že bez vysoce kvalifikované právní pomoci advokáta obyčejný člověk (natož dítě) nemá absolutně žádnou šanci na ochranu svých práv. Svou činností jsem těch několik let vlastně suplovala činnost, kterou by správně měl dělat stát prostřednictvím svých orgánů, a přitom ji nedělal.

Změnilo se pro vás něco, když jste získala titul Právník roku 2017? Jde teď vaše práce pro opuštěné děti snáz?

Myslím si, že tím titulem samotným se nic nezměnilo. Spíše bych řekla, že mě soudci obecných soudů začali brát vážněji poté, co se mi na základě podaných ústavních stížností podařilo dosáhnout toho, že řadu jejich rozhodnutí zrušil Ústavní soud.

Doufala jste v takový úspěch?

Nejvíc frustrující byly první tři roky, kdy mi přibývali další a další klienti, všechny soudy odmítaly mé opravné prostředky, musela jsem se pracně probojovat až k Ústavnímu soudu a pak jsem dlouho čekala na jeho první nález. A po celou tu dobu mi ostatní právníci říkali, že je to marné a bez šance na úspěch. No a dneska už řeším jen několik případů a nové nepřibývají, což považuji za dobré znamení a doufám, že projekt Děti bez dluhů už nebude do budoucna potřeba. Ráda bych se nyní věnovala zase jiným, novým věcem.

Může něco dělat člověk, kterému je těch dětí z domovů líto, ale nemá právnické vzdělání či jiné praktické možnosti, jak jim pomoci?

Může třeba podpořit neziskovou organizaci Dejme dětem šanci, se kterou spolupracuji a která pomáhá právě starším dětem z dětských domovů s jejich přechodem do samostatného života. To vše pouze s podporou soukromých dárců, bez dotací od státu.