A nakonec mě štve, že mě to štve.
Když jsem se sama u sebe zaměřila na chvíle, kdy se ze mě stane emoční papiňák, došla jsem k tomu, že nejvíc mi funguje říkat pravdu místo naučených scénářů.
Někde hluboko ve mně je autopilot, který chce dětské kvílení řešit okřiknutím: „Okamžitě přestaň ječet, to se přece nedělá! Jestli toho nenecháš, tak uvidíš!“ Vlastně mi ale mnohem víc pomůže vyslovit, o co mi doopravdy jde: „Opravdu je mi nepříjemné, jak křičíš. Jsou tu další lidi, těm to vadí a já se cítím hrozně trapně, že je obtěžujeme.“ Vůbec to neznamená, že čtrnáctiměsíční dcera pochopí a přestane. Ale mně se uleví, protože místo posílení frustrace ze sebe dostanu ty pravé pocity. Navíc se pak na té zastávce kus od domova necítím provinile, že už jsem na ni zase hulákala – což by stejně k ničemu nevedlo. (Která matka nikdy neměla pocit, že je ta nejstrašnější na světě, ať hodí kamenem.)
Víte, kde mi tahle praktika funguje ještě lépe? U partnera! Ten mi totiž na rozdíl od dcery rozumí a díky tomu, že si říkáme tyhle zdlouhavější „pravdy“, máme neshody jako všichni ostatní, ale skoro nikdy to nejsou hádky. :-)
– Bára
Situace, kdy „potřebujeme“ udržet emoce, pod kontrolou, se nedějí jenom maminkám a tatínkům na rodičovské, ale známe to ve všech možných vztazích: s partnerem, s kolegy, na rodinných oslavách, ale třeba i při nákupech nebo když něco řešíme na úřadě. A není to jen vztek, přidejte si smutek, strach, úzkost, bezmoc, vinu, stud… Situací, kdy se okamžitý projev emocí nehodí, je nepřeberně.
„Spolknout emoce“ se zdá být okamžitým řešením, ale pozor – ony tím nezmizí. Někomu se zadržované pocity projeví na zdraví (psychosomatická onemocnění), někomu na psychice (dlouhodobá nespokojenost, frustrace…), u někoho to začnou odnášet vztahy (protivnost, cynismus, chování se jako oběť…).
Co s tím? Napsané to zní jednoduše, ale ovládnout to bude chvilku trvat: aby vám v dlouhodobém měřítku nepřevrátily život, emoce je potřeba pochopit, poznat a pojmenovat, vysvětlit, a nakonec najít prostor, ve kterém se projevit můžou.
Emoce nejsou „dobré“ nebo „špatné“
Často můžete slyšet, že „emoce nemáme cítit“, nebo že „některé emoce jsou dobré: radost, naplnění apod., a jiné jsou špatné: například vztek nebo smutek“.
Emoce ale vznikly jako „pomocník“, který zareaguje během zlomku vteřiny. Sami jste si určitě všimli, že jsou mnohem rychlejší než rozum. Ten situaci vyhodnocuje komplexněji, komplikovaněji a pomaleji, kdežto emoce se projeví okamžitě a cítíme ji v těle v podobě změněného tlaku, tepu, dechu, pocení… V pravěku nám zachraňovaly život a pomáhaly se v něm zorientovat, v 21. století ho umí zkomplikovat.
Že je cítíme, jsme se naučili říkat, aniž si to uvědomujeme: „bodá mě z toho u srdce“, „mám knedlík v krku“, „mám pocit, že vyskočím z kůže“ apod. Jednoduše řečeno nám ukazují, jak se v dané situaci a kontextu máme. Jestli je nám situace příjemná, nepříjemná, jestli nás ohrožuje, je nám ku prospěchu nebo naopak. Emoce nás vede k reakci a ukazuje náš postoj k dané situaci.
Jak tedy s emocemi nakládat?
Pokud je nechceme zadržovat ani pouštět ven bez kontroly – jaká je jiná možnost?
V první řadě se naučme emoce u sebe rozlišovat a pojmenovávat je: nejprve v duchu, sami pro sebe, a pak navenek vůči druhému.
Také je rozhodující umět poznat, co za tím je. Jestli např. pociťovaný vztek je opravdu projevem zloby, nebo za sebou skrývá bezmoc, dlouhodobou frustraci, únavu či jiný fyzický nekomfort.
Okolí tak může reagovat opravdu na nás: jinak třeba působí na partnera, když mu řekneme: „Jsem rozzlobená, protože mě dítě celý den neposlouchá, a potřebuji, abys mi pomohl,“ než kdybychom na něj začali křičet už mezi dveřmi, že jde domů pozdě a že nám vůbec nerozumí. I malým dětem, které rozumí, můžete říci: „Jsem teď naštvaná, protože jsme se domluvili, že uklidíš, a ty jsi to neudělal.“
Pokud cítíme, že v nás emoce zůstává, nestačí ji jenom pochopit a pojmenovat, ale potřebujeme ji ze sebe později dostat: vybrečet se, vyvztekat se apod. Najděme si pro to prostor, který nám pomáhá. S partnerem / o samotě, zakřičet do polštáře / bouchnout do něj, projít se / zasportovat si… Každý to máme trochu jinak.
A někdy je to prostě silnější než my. Místo pojmenování pocitů se rovnou rozpláčeme, vztekáme se apod. I to je přirozené a nemá smysl si to příliš vyčítat. Mnohem užitečnější je se k tomu později vrátit a dotyčnému vysvětlit, co se s námi dělo nebo děje, nebo prostě jen vysvětlit, že teď prostě potřebujete plakat.
Koneckonců podle našeho vzoru se i naše děti učí s emocemi zacházet samy do budoucna. Takže pokud vidí mámu plakat nebo být naštvanou (ale nejsou to pocity směřované přímo na ně), učí se tak, že emoce jsou přirozené. Pomáhá jim to do budoucna pracovat s vlastními emocemi a trénuje jejich chápavost a vnímavost k ostatním.
Průvodce zacházení s emocemi
- Získejte krátký čas a dýchejte (počítejte do deseti nebo od padesáti směrem k nule, odejděte s komentářem, že potřebujete chvilku) – už tím samotným emoce ztrácí na intenzitě.
- Zamyslete se, o jakou emoci (emoce) se jedná, kde ji v těle cítíte a prožíváte, a když jste sami, chvíli s emocí pobuďte v klidu a bez jejího hodnocení. Zkuste tak nakládat i s drobnými emocemi všedních dní, potom nebudou přerůstat v afekty. Nezapomeňte dále dýchat nebo si zkuste párkrát zívnout (zívání vede k uvolnění stejně jako pláč nebo smích).
- Máte-li ještě čas, pojmenujte si pro sebe, co emoci spustilo, k čemu se váže, co vám sděluje, co byste potřebovali, aby se stalo (něco druhému sdělit, něco změnit, či získat, naplnit některou z běžných potřeb, pustit emoci ven apod.). Pokud se potřebujete vrátit do situace, ze které jste odešli, udělejte tuto rekapitulaci později.
- Vraťte se, a je-li to potřeba a chcete-li, pojmenujte druhému, co se s vámi stalo, nebo se s vámi děje.
- Najděte si později prostor pro ventilaci emoce. Při vzteku pomáhá fyzický pohyb – doslova se vybít, rozšlapat petláhev, jít si o samotě zakřičet z plna hrdla, leckdy se vztek v průběhu ventilace promění v pláč nebo smích, což je obojí velmi úlevné.
- Udělejte opatření do budoucna (viz bod 3) – zapamatujte si tuto zkušenost, to, co vám pomohlo, co fungovalo a udělejte vámi pojmenované potřebné reálné kroky.
- Pochvalte se a oceňte na sobě, jak jste situaci zvládli, bez ohledu na dokonalost.
