Proč se to děje zrovna nám?
Rodiče se mě často ptají, jestli klíčovou roli hraje výchova, nebo už dané vlastnosti dítěte – genetika, ADHD nebo jiné poruchy chování. Vývoj a chování dítěte ale ovlivňuje tolik faktorů a okolností, že odpověď není jednoduchá a neexistuje absolutní shoda ani mezi odborníky.
Jisté je, že každé dítě je jiné a každé je náročné jinak. Některé mají výraznější osobnost a vyžadují větší toleranci nebo důslednější nastavování hranic. K tomu se mohou přidat specifické obtíže typu ADHD, poruch chování či dalších diagnóz. Takové děti nedodržují pravidla a vyžadují více pozornosti. Pro jejich rodiče to může být velmi stresující a nikdo, kdo takovou zkušenost nemá, to úplně nepochopí.
Probdělé noci plné výčitek, co jste udělali špatně. Pocitů, že to není fér, že to musíte řešit. Život v neustálém konfliktu a strachu o někoho, koho milujete nejvíc na světě, a zároveň byste ho nejradši poslali do háje. Chuť to vzdát a nechat je, ať je život naučí, protože už na to prostě nemáte. Chvíle bezmoci, ve kterých se míchá absolutní láska i absolutní zoufalství. A vztek. Na vlastní dítě, na sebe, na celý svět.
Ten nemůže být náš, nebo to má po pradědovi
V naší společnosti se stále většinově vnímá jakékoliv problematické chování jako zlo místo toho, aby se na něj nahlíželo jako na formu výpovědi. Hezky je to vidět na vězních a … bohužel i na výchově dětí. ‚‚Ty snad ani nemůžeš být náš!‘‘ je stále se objevující zvolání generace našich rodičů a prarodičů. Neboli když se špatně chováš, jsi špatný. A špatného tě nechceme, jdi od nás pryč a vrať se, až budeš normální.
Je zvláštní normou přesvědčovat sebe, okolí i naše vlastní děti o tom, že jsou špatné a že si nás nezaslouží, dokud se nezmění. Cítíte to odmítnutí? Tu bolest, že je nikdo nemá rád, protože jsou zlí? Že nikam nepatří? Osobně pochybuji, že by něco takového dokázalo brát jako motivaci k pozitivní změně vysoké procento dospělých. Jak myslíte, že si to přeberou děti? Nezralé, křehké a stále se vyvíjející osobnosti, pro něž je bezpečí a přijetí základní podmínkou ke zdravému vývoji?
Dovolím si teď být trochu ostřejší, koneckonců naše reakce na problémové chování našich dětí jsou tím ostřejší, čím déle trvají. Chceme po našich dětech zralé emoční chování a chápání všech důsledků a odpovědností, ale sami viníme pradědečka a jeho geny a odvracíme se od vlastního dítěte, přestože to, po čem zoufale volá, je, abychom ho milovali. A když naši lásku necítí, začne o ni bojovat jedinými způsoby, které jeho nervová soustava v daném stádiu vývoje zná. Říkejme tomu třeba problematické chování.
Možná i my jako rodiče jsme byli v minulosti odmítaní a nechceme se znovu v očích ostatních stát těmi špatnými, a proto je pro nás těžší přijmout část svojí odpovědnosti a začít přemýšlet, co můžeme změnit my sami v tuhle chvíli, aby se naše dítě cítilo milované a v bezpečí. A přestalo mít potřebu provokovat, nebo dokonce útočit. Místo toho se stavíme na opačnou stranu bitevního pole. A ve chvíli, kdy se z jakéhokoliv vztahu stává boj, obě strany prohrály.
3 tipy, které pomáhají předcházet problematickému chování u dětí
Odmítejte pouze typ chování, nikoliv dítě samotné. Často mají pocit, že je rodiče nepřijímají takové, jaké jsou, že neustále kritizují. Pak to radši vzdají a chovají se špatně, protože už je to vlastně jedno. Přijetí dítěte znamená přijímání dítěte takového, jaké je. Ne, jaké ho chci mít.
Nastavte hranice, ale nechte je žít. Děti potřebují ke správnému vývoji hranice, ale i nutnou dávku svobody. Vysvětlujte pravidla adekvátně k věku dítěte, ale hlavně buďte důslední při jejich dodržování. Pokud nebudete důslední, celý výchovný systém se zhroutí. Jen s důsledností dochází ke zvnitřnění pravidel a určitých principů chování, která pak fungují sama o sobě i bez dohledu rodičů.
Věnujte svým dětem opravdovou pozornost. Rodiče, které se svými dětmi tráví hodně času, si s nimi vytvoří unikátní vztah založený na důvěře a vzájemné podpoře. To je ideální základ pro jakousi nepsanou výchovnou smlouvu, která je oběma stranami respektována. Tak vznikne dobré podhoubí pro vzájemné pochopení a vnímání, co je pro obě strany důležité. Minimalizuje výchovné konflikty a usnadňuje život rodičům i dětem.
Zkusili jsme všechno
Rodičovství je náročná disciplína. Nikdo nás na ni nepřipraví a učíme se za pochodu v naprosto nevhodných situacích emočního i fyzického vyčerpání. Děláme, co můžeme.
Každý jsme prošli nějakou formou výchovy, kterou si s sebou neseme, máme odlišnou představu o světě i o tom, co chceme a nechceme předávat dál svým dětem. Chceme pro ně ale většinou něco lepšího, než jsme měli my. Aby vyrostly ve zdravé, emočně silné osobnosti s přirozenou morální integritou a vlastním kompasem toho, co je správné a co ne.
U náročných dětí je cesta k tomuto dospělému ideálu výrazně trnitější. Ale ruku na srdce, jsou tady naše děti snad od toho, aby nám život ulehčovaly? Každé dítě vám život zkomplikuje, některé více, některé méně, všechny vám ho ale obohatí o poznání i pocity, které se těžko definují. A když dokážete projít tím konfliktem společně jako tým, nikdo vám to už nevezme. Nikdy.
Tak tady buďme pro ně, v dobrém i zlém, a nikdy to s nimi nevzdávejme. Nikoho jiného totiž nemají, a přestože se může opak zdát pravdou, ani nechtějí.
<3
