Neměl téměř žádné zkušenosti z dlouhých cyklistických výprav. Vlastně se sám hodil do vody a učil se plavat. Cestu si naplánoval přes Slovensko, Ukrajinu, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Mongolsko a Jižní Koreu. Cesta mu trvala 6 měsíců a najel 14 500 km. A když si uvědomíme, že neměl takřka žádné zkušenosti a na cestu se vydal sám, je to neuvěřitelný výkon.
Aby toho nebylo málo, necelý rok po jeho návratu se rozhodl, že se vydá druhým směrem. V létě loňského roku odjel s kamarádem Alešem do USA. Přesněji do San Francisca, odkud vyrazili na druhé pobřeží, do New Yorku. Společně absolvovali cestu napříč 14 státy USA a během tří měsíců najeli 7 000 km. Po přejetí celého kontinentu Jan přeletěl do Dublinu a pokračoval ve své cestě skrz celou Evropu zpět domů. V Evropě už jel na kole opět sám, protože jeho přítel Aleš už musel odjet domů, takže těch „pár“ kilometrů z Dublinu do Mladé Boleslavi absoloval jen ve společnosti sebe samého. Zajímavostí pak je, že obě dvě cesty absolvoval na stejném kole.
Nám se poštěstilo to, že jsme ho zastihli ještě před jeho další výpravou, a odpověděl nám na několik otázek a prozradil nám i něco o jeho nové výpravě.
Jak dlouho se taková cesta do Japonska nebo do USA plánuje?
Asi vás trochu zklamu, na velké plánování nejsem. Do Japonska jsem odjížděl tři měsíce od doby, kdy mě to poprvé napadlo. A většinu času jsem strávil řešením víz a sháněním podpory. Věděl jsem směr, kterým chci jet, ale přesnou trasu jsem řešil operativně. A tak to bylo i se vším ostatním. Žádné velké plánování, plány se totiž velice rády hroutí. S Amerikou to bylo ještě přímočařejší, před odletem do USA jsem věděl jen datum odletu a příletu, že chci dojet do New Yorku a chci vidět údolí Yosemite, Grand Canyon a Monument Valley.
Byl velký rozdíl jet jednu výpravu sám a druhou z části s přítelem?
Ten rozdíl byl naprosto diametrální. Tím mám na mysli obě cesty jako takové. Když jsem odjížděl do Japonska, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Cestoval jsem přes země, kde jsem se mohl spolehnout jen sám na sebe a nemohl se spoléhat na nějakou pomoc. Navíc jsem se pohyboval v opravdu pustých oblastech, kde jsem řešil i otázky, zda vůbec seženu vodu apod. S tím se cesta přes USA nedá vůbec srovnávat. To byla opravdu dovolená, s ničím nebyl problém a když, tak se hned v zápětí vyřešil. S tím souvisí i rozdíl jet sám, nebo ve dvou. Zatímco Cesta za východem byla taková hodně meditační, Kolem Amerikou byla jen zábava.
Kolik jste toho musel na jednotlivých výpravách vyměnit na kole?
To vážně nespočítám. Cestovat tzv. na těžko na kole znamená, že kolo přetížíte oproti jeho provozním hmotnostem i o pár desítek kilogramů. To má pak samozřejmě za následek, že začnou odcházet díly. Například drátů jsem během těch 25 000 kilometrů vyměnil opravdu desítky. Měnil jsem i prasklý zadní náboj, pedály či ráfek. Další výměny bývají spíše preventivní, ale i v tomto se ukázala velká zkušenost z první cesty. Zatímco poprvé jsem měnil každou chvíli něco, dnes už měním jen to, co opravdu nefunguje nebo mi znemožňuje další jízdu.
Bez čeho byste se na takovou cestu nikdy nevydal? Když opomeneme kolo.
Přijde na to, zda máte na mysli tu samou cestu i s její podstatou. Jelikož já ze svých cest píši blogy, publikuji fotky a snažím se své zážitky zprostředkovávat ostatním, je pro mě naprosto zásadní fotoaparát a počítač. Bez nich bych nedělal to, co dělám, tak, jak dělám. Ale to asi není to, co byste chtěl slyšet, že potřebujete na dobrodružnou cestu. Jako první věc bych vyzvedl kvalitní nafukovací karimatku, po celodenním trmácení se na kole není nad to se pořádně a kvalitně vyspat na další den. Pro cestování na kole jsou naprosto stěžejní brašny, ty ušetří spoustu trápení. Takže promyšlené vodotěsné brašny jako věc druhá. A za třetí, protože cestuji na kole, multifunkční nářadí.
Jsou místa, na která byste se už na kole nevydal? A naopak, kam byste se na kole vrátil klidně hned?
Hned bych se vrátil do Kyrgyzstánu nebo do Japonska. Na tyto dvě země vzpomínám nejraději. Kam bych se nevydal, to je na pováženou. Živě si vzpomínám, jak jsem říkal, že přejet Mongolsko na kole byl ten nejhorší nápad, jaký jsem mohl dostat. Ale dnes, když už vím, co bych udělal jinak, bych do toho asi zase skočil po hlavě. Pokud vynecháme válečné zóny, tak mě určité místo, kam bych rozhodně na kole nejel, nenapadá.
Někde jste prohlásil, že nejste cyklista. Ještě si to myslíte?
Tuhle nálepku už mi asi nikdo neodpáře. Pravda je, že než jsem vyrazil do Japonska, tak jsem vlastně ani kolo neměl. Myslím, že cyklista se ze mě stal v USA. Tam jsem kolu už definitivně propadl i v tom smyslu, že jsem se o kola začal zajímat i v jiném smyslu než jen k cestování. I nadále však musím říct, že mě nikterak nebaví jezdit na kole. Ale CESTOVAT na kole, to je naprostá dokonalost. Pro zábavu jezdím výhradně v lese a skutečně bavit mě to začalo až po mé první cestě.
Kolikrát za týden se jdete projet na kole?
A to je právě ono. Od mého návratu z USA, tedy ještě přesněji od mého návratu do Čech, protože z Ameriky jsem letěl do Irska, ze kterého jsem absolvoval ještě měsíční cestu do České republiky, jsem na kole seděl asi pětkrát. Například letos ještě ani jednou. Proto tvrdím, že opravdu nejsem žádný velký cyklista. Za pár dní odlétám na Sibiř, kde mě čeká 700 km dlouhý přejezd zamrzlého jezera Bajkal. Tentokrát na lehokole, na němž jsem zatím najel jen 15 km v jednom tréninku. Prostě mi na to ježdění nějak nezbývá čas…
Jestli vás jeho cesta na Bajkal zaujala a chcete sledovat jeho putování online, pravidelně koukejte na jeho blog. Dnes už je na cestě 14 dní.
