Káva, nebo čaj?
Káva! I v těhotenství.
Jak ses dostala k herectví?
Když jsem chodila na základní školu, byla tam paní učitelka Marie Spurná, která učila němčinu. Zároveň byla družinářka a v té družině vedla dramatický kroužek, do kterého jsem tehdy docházela, a hrozně mě to bavilo. Pak jsem se skrz kamarádku Verunku Kolouškovou dostala do divadla Radar, což je amatérské divadlo kousek od Strossmayerova náměstí, a tam jsem se v podstatě nechala zlákat k přijímačkám na DAMU. Bylo to takové plynulé. Vlastně jsem se spíš chtěla věnovat španělštině, kterou jsem studovala, ale to trdlování mi bylo čím dál tím bližší.
Tvoje máma je doktorka, nepřála si, abys šla v jejích šlépějích?
Ze začátku ne, když jsem byla malá, tak mi říkala: „Opovaž se někdy studovat medicínu!“ Nejspíš asi proto, že je to přeci jen hodně náročné studium, člověk s tím stráví spoustu času. Ale pak, když se blížilo moje rozhodnutí, že půjdu na DAMU, samozřejmě padla i taková obligátní otázka, jestli bych nechtěla zkusit třeba medicínu nebo práva. Takže samozřejmě by se jí to líbilo z hlediska většího „mateřského“ klidu, jako že bych byla lépe zajištěná. Přeci jen, herectví může být poměrně hodně nestabilní povolání.
Hrála jsi v seriálech i filmech a samozřejmě v divadle. Co tě nejvíce baví a co ti je nejbližší?
Nejbližší je mi asi divadlo, protože jsem s ním začínala, ale pravda je, že když jsem byla starší a měla jsem tu možnost přičichnout si ke kameře, tak ačkoli je to jiná disciplína, zamilovala jsem se okamžitě. V divadle mám, doufám zatím, více příležitostí zkoušet a přesahovat své schopnosti a možnosti, pestřejší paletu rolí, žánrů, hereckých prostředků a odlišných režijních přístupů. Na něco takového před kamerou stále ještě čekám.
V inscenaci Pérák jsi dělala téměř akrobatické kousky (bojovala jsi na podpatcích, dělala jsi u toho i salta…). Jak dlouho ses na takovou věc musela učit? Existuje něco, co jsi odmítla vzhledem k bezpečnosti dělat?
Ne, tam nebylo nebezpečného nic, tedy pro mě ne. Naopak, kdyby to mohlo být ještě nebezpečnější, tak budu výskat blahem. Pérák není tak náročný jako třeba představení Jezdci v režii choreografky Lenky Vagnerové, které hrajeme v La Fabrice. To je vyloženě pohybový maraton. Pérák je spíš velmi efektivně zrežírovaný komiks na divadle.
V divadle Minor hraješ pro děti. Hraješ ráda pro děti, které prostě moc neposedí?
No, to neposedí. Tohle je zrovna hrozně krásná inscenace. Také ji dělala Lenka Vagnerová, je to muzikál pro děti Robin Hood a je hodně akční. Trvá asi hodinku. Klasicky nám děti na začátku musejí dokázat, že jsou dětmi, čili dělají čurbes. Pak se ale většina začne buď bát, nebo jsou v euforii, takže mlčí. Když se děje něco, při čem se bojí, maximálně hýknou, a když dostane nějaký záporák na budku, tak jsou samozřejmě šťastné.
Čili, tady jsou děti v pohodě, ale jinak hraní pro ně není vůbec snadné, protože jsou, podle mě, nejupřímnější diváci. Ještě si pamatuji, když jsem nastupovala do divadla v Plzni a přebírala jsem roli Julie, tam chodili i dospívající a to teda byl záhul. Přesvědčit a zaujmout puberťáky není vůbec sranda.
Čekáš první dítě, jak se cítíš?
Cítím se dobře.
Moc ti to sluší, řekla bych, že to bude kluk.
Říká se, že holky berou krásu… Já se cítím vlastně náramně, tedy měla jsem nějaké takové ty průvodní jevy, ale vlastně žádné drama. Občas mě ale něco překvapí, to když mám tendenci se chovat normálně, jako kdybych těhotná nebyla. Takže potom, když někde dlouho trajdám, jsem prostě unavená. Nebo se něčeho přejím, tak se to u mě okamžitě projeví, ale jinak se mám krásně a těším se, i když vlastně ani pořádně nevím, na co.
Všichni se mě ptají, jak se těším a jak se připravuju. Řekla bych, že je to i výhoda mého věku, že jsem na první dítě ještě docela mladá. Dneska mají ženy děti povětšinou až po třicítce, s čímž přichází i více rizik, která já buď neřeším, nebo si je ani neuvědomuju. Tedy moc se nepřipravuju ani nepátrám po tom, co jíst, nebo nejíst… Čili zatím bez hysterie. Pak uvidíme, jestli mě něco překvapí, ale snažím se k tomu přistupovat spíš jako taková lesní žínka, když to mám nějak definovat. Prostě jak to přijde, tak to bude.
Chystáš se hned zpět na prkna, nebo budeš chtít být s mimčem doma?
Toť otázka… Já si myslím, že až se to narodí, sama uvidím, jak se budou věci vyvíjet, ale, popravdě řečeno, moje prozatímní představa je, že se vrátím poměrně brzy k reprízování již nazkoušených inscenací a na zkoušení něčeho nového, až to půjde. Nechci říkat tak, ani tak, protože mě čeká něco tak nového, že si to jen těžko dokážu představit dopředu, a nerada bych udělala chybu. Jen vím, že když se mi bude chtít zůstat doma déle, tak to udělám, protože času stráveného s naším dítětem litovat nebudu, naopak toho, že jsem s ním nebyla, toho bych litovat mohla. Takže si raději nedávám ultimáta. Mám pocit, že v tomhle mi nemůže nic utéct. Pořád je pro mě nejdůležitější rodina. Ale kdo ví, co mi/nám přijde do cesty?
Co je tvoje životní motto?
Mám takový rituál, že si každý den vzpomenu na heslo carpe diem a tím se snažím řídit. Jsem totiž poměrně velký perfekcionista a potřebuji mít svůj řád a mnohdy cítím, že mě to svazuje a vlastně mi to bere energii. Tak se snažím víc uvolnit, to je taková moje celoživotní práce. Být více spontánní.
Máš nějaký nesplněný sen?
Určitě ano, spoustu… Pořád…
