Každé dítě si svoji budoucí kariéru představuje jinak. Někdo chce letět do vesmíru, jiný ošetřovat nemocné, další chce být profesionálním sportovcem. Tyto dětské sny ovšem zřídkakdy vyjdou, málokdo se stane popelářem nebo astronautem a už vůbec nikdo nevystuduje na princeznu. Přesto existují i takové dětské sny, které se po dosažení dospělosti splní. Jeden takový sen měla i Klára Vodičková, která odmala chtěla pracovat se zvířaty. Nyní má práce dvě a v obou se věnuje práci se zvířaty. V jedné trénuje zvířata v zoo a při druhé se vžívá do role kočičí psycholožky.
Nejčastější chyby ve výchově koček, které Klára řeší
Největší problém ve výchově koček mohou představovat majitelova očekávání. „Nejčastější chybou je, že lidé kočky berou jako ozdoby v bytě, a myslí si, že kočka bude mít náladu se hladit, když jí budou mít i oni.“ V praxi to tak ale nefunguje. Kočka za vámi přijde, až bude mít na hlazení náladu, pokud jí vyrušíte v době, kdy se hladit nechce, musíte s negativní reakcí počítat.
„Dnes a denně slyším, že si někdo pořídil kočku, protože na psa neměl čas. To je největší zlo,“ popisuje Klára další nejčastější větu, kterou od klientů slýchá. Přitom kočky potřebují stejně péče jako psi, potřebují váš čas a mít možnost se vyblbnout.
Pokud máte nevybouřenou kočičku doma a pořídíte jí kočičího kamaráda, ani tato metoda zabavení nemusí vyjít. Kočky většinou ke hře potřebují člověka. Problém může nastat i u rozdílně starých koček, kdy ta mladší si chce hrát a starší její chování bere jako útok.
Dalším mýtem je, že kočka majitele nenávidí a mstí se jim. Opak je ale pravdou, problém je vždycky v majitelích. Zlobivá kočka má většinou jen nevybouřenou energii, proto ničí záclony a likviduje byt.
Rada nad zlato
Jakou univerzální radu tedy majitelům koček dává? „Hrát si, hrát si, hrát si,“ usmívá se Klára a opakuje radu, kterou uslyší skoro každý kočičí páníček.
Temná kočičí historie
Problémy s kočkami vychází z toho, že lidé nevědí, co kočka skutečně potřebuje a co chce. Ačkoliv kočky vnímáme jako domácí mazlíčky, není tomu tak dávno, kdy se k lidskému obydlí nesměly ani přiblížit. Ačkoliv v Egyptě byly kočky uctívány jako božstvo, v Evropě si k nim církev vybudovala jiný vztah. V době čarodějnických procesů byly kočky brány jako zplozenci ďábla a byly spolu s čarodějnicemi upalovány na hranicích nebo pohřbívány zaživa. Teprve v 19. století se z nich začali stávat domácí mazlíčci a až po 2. světové válce k nim lidé přimkli tak, jak to známe. Proto není divu, že se k vzájemném porozumění máme stále čemu učit.
Kočičí psycholožka
K výchově koček se Klára dostala vlastně náhodou. Jako zarytý pejskař nad kočičkou nepřemýšlela, až jednou přinesla kolegyně do zoo koťátka a ona si jedno s podporou maminky vzala domů. Po nějaké době kočička začala zlobit, a díky zkušenostem ze zoo Klára věděla, že tomu není jen tak. Začala tedy studovat odbornou literaturu a konzultovala s kolegy ze zahraničí, než přišla na důvod. Poté už šlo všechno samo. Se svými předoucími mazlíčky za ní začali chodit kamarádi, následovali kamarádi kamarádů, a když už s kočičkami pomáhala i neznámým lidem, rozhodla se udělat si z praxe vedlejší přivýdělek.
Kočičích psychologů a psycholožek byste u nás našli víc, Klářina metoda je ale unikátní v tom, že sází na city a posílení hezkého vztahu mezi kočkou a majitelem. „Vysvětluju lidem, co kočka potřebuje. Vztah s kočkou je jako puzzle, všechno do sebe musí hezky zapadat,“ říká Klára.
