Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Zavřela jsem kufr auta s posledními věcmi, které jsem si zabalila do výbavy mého prvního bytu s přítelem. Stály jsme s mámou vedle sebe a vlastně jen krátce jsme se rozloučily. Skoro jako by o nic nešlo. Jako kdybych jela třeba jen někam na chatu a měla se za týden vrátit. Stejně ale bylo ve vzduchu zvláštní napětí. Aby taky ne! Byl to zlomový okamžik.
Sdílený dětský pokoj se rázem proměnil v království, kde korunu na hlavě nosila ségra a na naši mámu za dveřmi bytu čekalo jedno prázdné místo v hnízdě, kde byl 18 let bez přestání šrumec.
Tenkrát mi přišlo úplně v pohodě jen tak odjet, ale až teď, když jsem sama mámou, mi dochází, jak náročné to musí být, když vaše malá holčička najednou vyrazí vstříc životu. Od té doby uplynulo už skoro deset let, mně letos bude třicet a tak nějak víc a víc chápu, že pro naše mámy zůstaneme celý život jejich malými holčičkami. A že stýskání asi bude převažovat nad radostí z toho, že už není tolik prádla v koši na žehlení. :-)
V určitém věku má člověk pocit, že ví všechno nejlíp sám, ale naštěstí to brzo přejde. Když jsem se odstěhovala, došlo mi, jaký obrovské štěstí mám, protože je vždycky připravená mi pomoc nebo poradit. Sice jsem už velká holka, ale mámu budu potřebovat vždycky. Takže teď jí často volám i s hloupostmi, které bych vlastně zvládla sama, ale dělá mi dobře vědomí, že na maminku se vždycky můžu obrátit. A myslím, že z toho má radost i ona. – Linda S.
Nepřetrhat nitky ani po odchodu
Je to asi normální. V životě se nám střídají různá období, zasáhnou do nich nečekané situace. Někdy jsou vztahy vřelé a jindy začnou chladnout. Jak s nimi ale pracovat, aby zůstaly zdravé?
„Uzavřít jednu kapitolu života a zahájit novou může být pro člověka značně stresující. Odejít z domu rodičů, začít se kompletně starat sama o sebe a definitivně se postavit na vlastní nohy může být pro někoho splněné přání a pro druhého noční můra. Ale stresující je to v obou případech. V prvním případě mluvíme o eustresu neboli ‚dobrém stresu‘ a ve druhém o distresu čili ‚negativním stresu‘,“ říká psychoterapeut.
Při smutku z odloučení pomáhá mít bohatou síť přátel a volnočasových aktivit. „Pokud jsou dospělé děti úzce vázány na své rodiče a nemají žádné jiné kontakty a koníčky, pochopitelně touto ztrátou můžou trpět. Při odstěhování dětí z domova dochází v převážné většině vztahů ke stabilizaci, zklidnění konfliktů mezi rodiči a dětmi. Kontakty jsou vzácnější, více si vzájemný společný čas užíváme. Zde může docházet i ke změně rolí. Najednou už maminka nepečuje jen o svou dceru, ale dcera začíná pečovat o maminku,“ dodává psychoterapeut.
Po mém odchodu od rodičů jsem s nimi byla stále v kontaktu a měli jsme super vztah. V jedné životní fázi se ale naše cesty na dlouhý čas rozešly. Asi jsme všichni řešili dost svých problémů a úplně jsme se odcizili, což nás, jak se později ukázalo, vážně trápilo. Z kruhu nepochopení nás nakonec vytáhla až společná terapie, kde jsme zjistili, že jsme měli nějaké kostlivce ve skříni a prostě jsme jen dozráli k tomu, abychom je vyhnali. Teď už je i díky tomu zase vše v pořádku. Vyčistit vzduch pod „profesionálním vedením“ je vážně přínosné, a přitom mnoho lidí ani nenapadne, že na párovou terapii se nemusí chodit jen s manželem. :-)
– Klára P.
Jak se vyrovnat s odchodem dcery z domova
Pro maminky bývá často odchod dětí z domova náročnější než pro tatínky. Jsou to ony, které vše koordinují a o všechny pečují, všechno mají na starost. A najednou se objeví v jejich životě prázdno.
Psychoterapeut radí: „Doporučuji se na tuto situaci pečlivě připravit. Maminky by měly udělat revizi svého života s větším časovým předstihem, než začnou děti odcházet. V rámci této revize – sebereflexe by si měly odpovědět na 3 základní otázky.“
- Kdo jsem? Jsem tím, kým chci být?
- Jsem s něčím ve svém životě nespokojená a mohu s tím něco udělat?
- Co od svého života očekávám, co chci zažít, vyzkoušet si?
„Jde o to, že následující období života se už maminka nemusí tolik obětovat pro své okolí a upozaďovat se. Může si plnit své sny a touhy, které dlouhá léta odkládala. Může se věnovat ve volném čase aktivitám, na které neměla tolik času,“dodává psychoterapeut.
Jak to vnímají tátové?
Vztah otec–dcera je naprosto unikátní. Často bývá vnímán jako méně konfliktní oproti vztahu matka–dcera. Ale jsou i výjimky.
Otcové se těžko smiřují s tím, že jejich malá holčička v 25 letech odchází a že v jejím životě je jiný muž, než je on sám. S touto situací se vyrovnávají individuálně. „Někdy mají tendence tuto ztrátu řešit patologickými kompenzačními mechanismy, například unikají do svého světa a ztratí zájem o okolí, může se objevit abúzus alkoholu, vrhnou se do víru mileneckých vztahů, začnou hledat své mládí ve sportovních aktivitách různého druhu. Samozřejmě to ale není pravidlem,“ říká psychoterapeut.
„Stává se také, že při odchodu dcery se k ní otec následně neumí přirozeně přiblížit, říci si o společně strávený čas. Tady je na tahu dcera, aby se s humorem a elegancí přiblížila k tátovi, objevila vhodné společné aktivity a témata.“
