Přitom i po třicítce všechno jde, ještě k tomu tak nějak víc v klidu, přirozeně a s rozvahou. A pořád jsem „překvapivě“ mladá… To je, co? :-)
Tuhle moji zpověď berte jako jeden pohled z milionu, mně ale pomohl od trudnomyslnosti a strachu ze všeho, co mě čeká „po“. Tak nějak se počítá, že po třicítce všechno nabere konkrétní směr a hlavně obrátky. Vlasy začnou rychleji šedivět a ještě více řídnout, pleť nebude tak pružná, jak bývala, a ani s tím metabolismem to pak není žádná hitparáda – co šlo zhubnout kdysi za jeden měsíc před létem, na tom teď dřu už od loňského podzimu. Nicméně zatímco předtím jsem to brala jako nutné zlo, teď z toho mám radost. Proč? Protože teprve teď vnímám sebe samu.
Zpomalte a zaměřte se na sebe
Můžete mít na krku věčně hladového partnera a byt, který se spíš podobá Potěmkinově vesnici, takže co týden uháníte opraváře, aby vám nahodil kotel a zadělal díru ve sprše. Můžete mít tak skvělou práci, že jí propadnete a některým úkolům se (nedejbože) věnujete dobrovolně i o víkendu. A samozřejmě můžete mít kupu dětí, pro které se nelze nerozkrájet…
Nikdy ale nesmíte zapomenout na sebe. To, jak se o sebe postaráte v tomhle věku, se odrazí i o deset let později. (Jó, kdyby mi tohle někdo připomněl už ve dvaceti!)
Nemám zatím vlastní děti, v práci mi je ale můj tým kolikrát bohatě vynahradí. Rozhodně nemůžu říct, že bych se v kanclu i osobním životě nudila. Přesto jsem si nějakou přirozenou cestou našla čas i na sebe.
Co to pro mě znamenalo?
Začala jsem pořádně vnímat svoje tělo, ale i duševní rozpoložení, které bylo do té doby postižené právě tím, že jsem myslela víc na ostatní než na sebe.
1. Přehodnotila jsem svou kosmetickou rutinu.
Začala jsem se opičit po starších vzdělanějších kamarádkách, sledovat stories osvícených instaholek a kromě čisticích pleťových gelů a hydratačních krémů jsem svou rutinu obohatila o retinol, krémy s SPF a kolagen. Teď se učím obličejovou jógu a válečkuju si čelíčko. Je to neskutečně příjemné, je to jednoduché, je to vidět. No doprčic, proč jsem s tím nezačala dřív?
2. Jsem ohleduplnější i k tomu, co mám na hlavě.
Třeba správná péče o pokožku hlavy je podle odborníků důležitější, než jestli vylezu na ulici jako Žvejk ze Star Wars, nebo Lara Croft. Naučila jsem se používat masky na vlasy, rozčesávat kondicionér a hlavně fénovat se po každém umytí s kulatým kartáčem v ruce. Že už tohle dávno víte? Dámy, já kolikrát „neměla čas“ a na cestách většinou ani fén. Moje vlasy lámaly rekordy v třepení konečků, dnes už tyhle trable neznají… A přitom stačilo tak málo – prostě na ně víc myslet!
3. Nejím, abych přežila, jím, abych si užila.
Tímhle heslem jsem se snažila řídit i před třicítkou – jíst dobře a ideálně zdravě. Taky jsem ale jedla málo. Trenérka mi jednou řekla, že moje žízeň je převlečený hlad, což mi v cestě za lepší postavou rozhodně nepomáhalo. Dneska jídlo vnímám jako velkou alchymii – neustále přemýšlím, co kdy jím, nejen kolik toho mám na talíři, ale hlavně jak pestré to mám. Někdy si říkám, že je to zábavnější než luštění sudoku a barvitější než BH90210. Skvělá zábava do vlaku!
4. Mám ráda svoji postavu, ať je jakákoli.
Protože je moje a zvládla už hodně zátěžových testů. Vždycky jsem byla krev a mlíko a své výrazné křivky jsem řešila už od puberty, styděla jsem se a řešila, co si myslí ostatní. Teď už vím, že v životě je důležité jen to, jak se sama cítím.
5. Hýbu se protože chci, ne protože musím.
No jo, moje dvacetileté já bylo akční, běhalo z večírku na večírek, cestovalo, tančilo street dance, hrálo softball, u ničeho nevydrželo… Přesto bylo pěkně líné. Teď naopak neposedí a je lačné po pohybu. Jdu na něj pomalu a s trpělivostí sobě (ne)vlastní. Nikdy mě nenapadlo, že se jednou budu těšit na hodiny H.E.A.T.u a výstupy na Sněžku. Teď se dokonce učím mít ráda běh! A že mám pořád zadek? Co by za něj jiné daly, hlavně že je můj (a jednou určitě bude vypadat jako pozadí Beyoncé).
6. Jsem ráda sama se sebou.
Tohle je pro mnohé lidi těžká disciplína. Já se rozhodla ve třiceti přesunout z nepohodlného vztahu do vlastního bytu. Snad odjakživa jsem s někým žila, teď jsem se učila sama se sebou žít i cestovat. Dá to práci, ale ve finále je to skvělá psychohygiena. Zkuste to taky aspoň na pár dní!
7. Dávám si cíle, ať nekrním.
Pořád si nějaké kladu, občas jsou lehké (chtěla jsem být zrzka, a tak teď s humorem snáším sexistické narážky svých kamarádů), jindy jsou náročnější – viz moje léta nenáviděné běhání. Nebo výlet do Japonska, o kterém si v téhle době můžu nechat opravdu jenom zdát. Předešlou dekádu jsem procestovala, teď si to cestování můžu vychutnat, protože není kam spěchat. Zkrátka a dobře, s každým splněným cílem jsem víc spokojená sama se sebou, na ničem jiném přece nezáleží.
A můj celoživotní cíl? Být šťastná, ať už do čtyřicítky založím rodinu, nebo budu cestovat. Nekladu si proto cíle, které se nedají splnit a přinesou jenom mrzení. Být šťastná? To jde za jakýchkoli podmínek – u mě splněno na 80 %, dávám si ještě buffer do čtyřicítky, pak teprve prý přijde pořádná jízda. Teď vám ale přeji co nejsladší třicátá léta!
A takový můj tajný tip nakonec – starší partner. Vedle něj jen tak nezestárnete a i po třiceti budete holčička. Slibuju! :-)
