Start byl v tom obřím davu docela mačkanice, ale všichni byli tolerantní. Opravdu mě ta vstřícná atmosféra překvapila. Nikdo se nezlobil, když jsem do něj omylem strčil apod. Bylo vidět, že všichni přišli s jedním jasným cílem. Zaběhat si.
Skvělá nálada panovala nejen mezi běžci, ale podíleli se na ní i diváci podél tratě. Nikdy jsem nic takového nezažil. Lidé tleskali, pískali, křičeli, a to mě hnalo dopředu.
Po vyběhnutí jsem se chytil vodiče, který běžel na čas 1:50:00. První kilometry celkem ubíhaly, ale psychicky mě srazilo, když jsem měl za sebou 3 kilometry a v protisměru kolem mě proběhli favoriti celého půlmaratonu, kteří za sebou měli už dvakrát tolik. Tak jsem si řekl, co bych nepřidal, a trošku jsem do toho šlápnul.
Už od začátku se mi ale ozývalo koleno, které mě začalo pobolívat během tréninků. Jednu chvilku jsem si dokonce říkal, jestli to nemám radši vzdát. Jenže když běžíte v tom davu a kolem lidí, kteří vám fandí, tak nejde jen tak skončit. Musel jsem si tedy jenom přestat toho kolene všímat, to bylo celé.
Nicméně když jsem se dostal na 10. kilometr, tedy do necelé půlky závodu, přišla na mě velká krize. Nohy najednou neběžely. Každý krok byl těžší a těžší. Kdo si to nezažil, tak těžko popisovat. Ale rozhodně jsem v takovém tempu nemohl pokračovat, takže jsem zpomalil, propadl se průběžným pořadím a chytil jsem se až vodiče, který běžel na rovné 2 hodiny.
Závod v tu chvíli pro mě byl spíš utrpením. Přestal jsem vnímat vše kolem sebe a soustředil jsem se jen na svou cestu, během které mě potěšily snad už jen občerstvovací stanice. Na každou další jsem se těšil jako malé děcko na Vánoce. Už mě nebolelo jenom koleno, ale i svaly, vazy, všechno možné. Jestli mě někdo dostal do cíle, tak to byl dav kolem trati.
Hned za cílovou čárou jsem si chtěl lehnout, ale nějakým způsobem jsem dokázal dojít do odpočívací zóny. Cestou jsem minul hostesky, které rozdávaly medaile, ale věřte, že pro tu jsem se rád vrátil.
Asi vás nezajímá, jak jsem se pak kroutil a vzdychal a podobně, ale chcete vědět můj čas. Tušíte správně, že jsem svůj cíl 1:45:00 nesplnil. Má to podle mě hned několik příčin. Za prvé, měl jsem velké oči. Čas 1:45 je opravdu rychlý a krapet jsem to se svou cílevědomostí přehnal. Za druhé, bolavé koleno mě opravdu limitovalo a poslední týden přípravy jsem nemohl dokončit. Kdybych byl fyzicky připravený tak, jak jsem chtěl, věřím, že bych mohl zaběhnout čas 1:50:00. Ale to je samé kdyby.
Já doběhl v čase 2:01:51. Docela ostuda na to, jak jsem si to předem plánoval. Ale zrovna teď jsem šťastný, že jsem půlmaraton vůbec uběhl. A abych pravdu řekl, ani mi nevadí horší čas. Mix únavy a radosti po dokončení závodu mi přinesly takový pocit, kvůli kterému se celý více než měsíc tréninku rozhodně vyplatil. A tímto bych ho chtěl doporučit i vám. Stojí to za to!
