Ti z vás, kteří mají superakční babičky a dědečky, znají asi spíš obavy o jejich zdraví (protože v pětaosmdesáti letech myjí okna nebo čistí okapy) nebo o jejich okolí (to když si před devadesátkou pořídí silné auto a drandí v něm po městě). My ostatní se ale častěji spíš trápíme ve chvíli, kdy se z aktivních a veselých lidí stávají smutní a pasivní televizní diváci.
Proč nikam nejdeš? Proč něco neděláš? Proč nevyrazíš aspoň na procházku? Proč se něco nového nenaučíš? Tyhle otázky napadnou snad každého z těch, pro koho je důchod zatím v nedohlednu. A přejdou ho, jakmile si vyzkouší gerontooblek. Fyzické omezení totiž není to hlavní. Strach ze selhání a ostudy způsobí, že je pro vás nepříjemná i oslava vlastních narozenin. Není proto divu, že preferujete bezpečí. Doma. U televize. Doporučení „Tak si zajdi do klubu seniorů“ je vám v takové chvíli platné jako rybě bicykl.
Co je to gerontooblek?
Jde o sestavu omezujících pomůcek,které mají simulovat stáří: rukavice, brýle, omezovač rozsahu pohybu na klouby, závaží… Gerontoobleky jsou k zapůjčení v různých institucích a slouží k budování empatie zejména v rámci kurzů sociální práce, ve zdravotnických školách a podobně. Vyzkoušet si ho můžete buď na kurzech, nebo při různých popularizačních akcích pro veřejnost jako jsou dny zdraví a podobně.
Jak (pra) rodičům pomoci znovu nalézt radost ze života?
„Spolu to zvládneme, neboj“
Ta první věc, kterou my mladí přehlížíme, je potřeba porozumění, sdílení a lásky. Své prarodiče považujeme za samostatné, schopné, společenské… a tak si v duchu říkáme, že nás zase tak moc nepotřebují. A může to být i pravda. Vždycky je však lepší dát babičce možnost společnou aktivitu odmítnout, než jí jen „preventivně“ poslat pohlednici.
Návštěvy a společné aktivity jsou to první a nejdůležitější, co pro své seniory můžete udělat.
Vím, je to náročné, na druhou stranu i jeden výlet měsíčně je velká změna a důvod k radosti a těšení. A to už se i s vytíženým diářem (a nerudným dědou) dá zvládnout.
Co třeba spolu můžete podnikat?
- Jezdit na malé celodenní výlety a zastavit se cestou na oběd a pivo
- Vzít prarodiče na besídku, předehrávky, závody nebo jinou veřejnou aktivitu svých dětí
- Koupit předplatné do divadla a chodit tam spolu
- Doprovodit prarodiče na hřbitov nebo na mši do kostela
- Tvořit společně fotoalba a vzpomínkové knihy ‒doma nebo třeba v kavárně
- Navštívit galerii, botanickou zahradu, koncert nebo fotbalový zápas
- Společně navštívit přátele (pra)rodičů
Ať už půjdete kamkoli, hlavně s sebou nezapomínejte empatii. Váš senior může mít nějaký problém, který není vidět. Může proto být nesvůj, nesmělý, nervózní, bázlivý – nebo naopak rozčilený. Choďte proto pomalu, mluvte klidně a buďte připraveni kdykoli změnit program. Po čase si věci sednou a starší parťák znovu najde sebevědomí k tomu bez obav a s radostí vycházet z domu. A najít si kamarády.
Naše parta
Kdy jste si naposled našli nového kamaráda? Bylo to snadné a rychlé? S věkem je navazování přátelství čím dál složitější – jako by nestačilo, že zubatá si vaše kamarády jednoho po druhém odvádí na svůj píseček. Může to znít neuvěřitelně, ale přijít do nového kolektivu je v sedmdesáti stejně náročné jako v patnácti.
Pokud vy sami máte zábrany oslovit na hřišti cizí maminku, nemůžete čekat, že to pro babičku v čekárně ordinace bude snadné. Proto je fajn společenský život nejprve obnovit v bezpečném kruhu rodiny, a až pak popostrčit seniora směrem ke spolkovému životu.
Je to trochu jako vybírat vhodný kroužek pro děti.Nejprve se informujte o časových a fyzických možnostech svého seniora, o tom, co ho baví nebo bavilo, o tom, kde má nějaké kamarády nebo známé. Pak se rozhlédněte po okolí, jaká je nabídka. A nakonec předneste návrhy, ideálně i s nabídkou dopravy nebo jiné pomoci.
Kde to může být fajn?
- Česká obec sokolská má i seniorská cvičení.
- Pěvecké sbory, ochotníci nebo kapely si s věkem hlavu nelámou.
- Kluby důchodců sdružují penzionované zaměstnance, často kolegy. A pořádají i výlety či plesy.
- Farní sbory skýtají spoustu možností seberealizace.
- Kluby zahrádkářů a chovatelů „vyženou“ seniora na čerstvý vzduch.
Kamarád do deště
Mezi juniory i mezi seniory se najdou introverti a lidé, kteří po společnosti druhých zase tak moc netouží. Ani to však neznamená, že musí být osamělí.
Skvělým kamarádem může být i zvířátko. A jsme u toho. Dětem zvířátka nedovolíme ze strachu, že odejdou na školu a nám chlupatec zůstane na krku, a rodičům, no a co se psem, kdyby…?
Tahle obava, co bude, až nebudu, funguje i jako autocenzura. Nemůžeme mít psa, protože co kdybych musela do nemocnice?! Razantní NE se však často rozplyne ve chvíli, kdy se k dědovi cestou od autobusu přidá chromé koťátko nebo mu soused vsype do čepice drobounké štěně. Pokud má senior se zvířaty zkušenost, je fajn ho místo odrazování podpořit. Život to nejen zkvalitní, ale často i prodlouží. A popravdě jsou i jiná zvířata než psi a kočky. Jedna jihomoravská stařenka se ujala suchozemské želvy a u zapadlé samoty v Beskydech si roky spokojeně pískalo morče.
Když jsme u zvířat, nejen ta „bytová“ mají smysl. Slepice, králíci, kozy, ovečky… péče o zvířátko, jakkoli nám připadá absurdní aby babička o francouzských holích žala trávu, dává životu smysl, tempo a řád. Proto, místo abychom bourali kurníky a chlívky, raději uvažujme, jestli nejde část sena koupit nebo jestli nezvolit plemeno schopné celoroční pastvy. Pro člověka, který měl hospodářství celý život, může být jeho ztráta nesmírně bolestná.
„Potřebuju tě“
V dnešní době se celkem snadno stane i to, že vás od babičky dělí tři hodiny letadlem a další tři autem. A v takové chvíli je pak každá osobní pomoc dost nereálná. Pro aktivizaci babiček a dědečků však nemusíte rezignovat na svůj život (a rozhodně nedoporučuju snažit se přesadit seniora).
Pro život je důležitý smysl. Cítit se potřebný.
Ne nadarmo má projekt Ponožky od babičky od Elpidy převis čekatelů. Vyrobit něco co má smysl, udělá radost a ještě si zato lehce přilepším… to může být inspirace pro každého z nás.
Svého seniora oceníte a potěšíte, když:
- Bude požádán o upletení nebo uháčkování papuček pro děti.
- Nakoupíte suroviny, poprosíte o upečení moučníku a s pečením pomůžete.
- Poprosíte o smontování učicí věže.
- Společně nahrajete a sepíšete paměti rodiny nebo iniciujete jejich napsání.
- Poprosíte o seřazení starých fotek a popsání každé z nich.
- Poprosíte o sesbírání a nasušení bylinek.
Určitě vás napadnou další možnosti, jak říct „Potřebuju tě, zůstaň prosím ještě tady s námi“. Pro oboustrannou spokojenost je však třeba dodržovat pár pravidel:
- Zvažte možnosti a zdravotní stav seniora.
- Nezadávejte úkoly, které mají pevný termín.
- Netrvejte na designu a dokonalosti.
- Berte to jako hru. Jako tvorbu památky, nad kterou se (ne)jednou budete dojímat.
Kruh života se uzavírá
Už je to tak. Většina starších lidí si je vědoma ubíhajícího času a blížícího se konce. Smrt je fakt a nikdo se jí nevyhneme – jediné, co na ni pomáhá, je život. Slunce, rašící rostliny, znovu se zelenající strom, mláďátka. A úplně ze všeho nejvíce vlastní (pra)vnoučata.
Pokud můžete, umožněte svým prarodičům častý kontakt s dětmi. Dejte jim do náruče novorozené miminko, nechte je hrát si s batoletem. Dovolte jim dělat bláznivé kousky se školáky. Děda s chodítkem je v chůzi stejně výkonný a rychlý jako roční mrňous. Babička se ryje v záhoně se stejným gustem jako předškolák. A kdo jiný bude mít lepší pochopení pro časté čurpauzy než ten, kdo se jen sotva zbavil plín? Nechte je, ať si spolu hrají. Děti rostou rychle, a tak nezbývá moc času.
Jak propojit děti a seniory?
- Pozvěte je na křtiny nebo na oslavu narození dítěte a nechte je miminko pochovat, podívat se/asistovat u přebalování nebo koupání.
- Běžte na společnou vycházku s kočárkem, nebo jen půjčte na vycházku plný kočárek, který ostatně částečně nahrazuje hůlku.
- Nechte jim batole a hračky a odskočte si do sprchy.
- Nechte děti pomáhat babičce na zahradě, zalévat květiny a sbírat ovoce.
- Vybavte dítko mobilem a bezpečnostními instrukcemi a pošlete ho se seniory na houby nebo borůvky.
Moji prarodiče
Jestli něčeho lituju, tak je to to, že jsem svou milovanou babičku nenavštěvovala častěji a nerozloučily jsme se úplně v nejlepším. Jednoho zářijového dne pak uklidila dům, a když bylo vše hotovo, její duše navždy odešla na toulky po lesích.
Nebylo pro mě snadné naučit se upřímně milovat a s radostí navštěvovat zbylé prarodiče, kteří ke mně byli o dost přísnější, kritičtější a celkově odtažitější. Rozhodla jsem se však si tu cestu najít. Užít si to, co ještě mám. A popravdě to, že mám děti relativně brzo a rychle za sebou, s tím souvisí. S mrňaty se z unavených seniorů stávají kouzelné bytosti plné lásky, radosti a energie.
Ač to k nim z Prahy mám pět hodin cesty, snažím se navštěvovat je alespoň jednou měsíčně a změnil se i způsob vítání a loučení. S tak upřímnou radostí jsem je objímala naposledy jako předškolačka.
