Moje dnes už plnoletá dcera měla jako asi tříletá období, kdy večer v pokojíčku vídala u stropu duchy. Plakala, bála se. Bývalo to strašidelné a dalo nám vždy zabrat, než jsme je dokázali poslat pryč. Pak z toho dcera vyrostla. Je nadprůměrně inteligentní, s vyvinutou schopností intuice, velice kreativní – což je jeden z popisů takzvaných indigových dětí, jimž se připisují i parapsychologické a léčitelské schopnosti. Těžko říct, ale hodně z toho na ni sedí. Tak možná proto mívala tyhle návštěvy? Pátrali jsme, přemýšleli, hledali vinu i v sobě.
Kamarádka si onehdy stěžovala, že její dospívající dcera jeví známky deprese, úzkosti a odmítá jakýkoli fyzický kontakt s jinými lidmi, nesnese absolutně žádné doteky. S manželkou jsme jim chtěli pomoct, zkusit poradit, co s tím. Přitom jsme si vzpomněli na synovce, který odmítal vlézt do vody poté, co se na kánoi s tátou nepěkně převrátil a málem se utopil. Vadil mu pak třeba i zahradní bazének a nechtěl chodit se školou na plavání. Jeho máma ho nakonec přihlásila na nedělní plavání k moc fajn instruktorovi, který mu ten strach pomohl překonat – tak intenzivně trénoval, až se vypracoval a začalo ho to bavit. Teď dokonce patří i ve škole mezi nejlepší plavce.
Tohle všechno dokáže pěkně potrápit, a to malé človíčky i dospěláky.
Co tedy dělat, abychom od podobných trablů dětem ulevili a pomohli jim strachy odbourat, aby si je nevláčeli po zbytek života? Pro rady jsem se vydal za zkušenými profesionály Lenkou Bittmannovou, speciální pedagožkou, terapeutkou a zástupkyní ředitelky Speciálně pedagogického centra Nautis, a jejím manželem Juliem Bittmannem, KBT terapeutem v tomtéž centru.
Půjdeme vyvolávat duchy?
Odkud se strachy berou? Faktorů může být hned několik, mezi ty hlavní ale patří genetická výbava každého z nás. Souvisí s vyšší mírou psychické zranitelnosti a naopak zase nižší frustrační tolerancí k zátěži. Současně působí vlivy zkušeností – jak osobních, tak zprostředkovaných. Pro ilustraci: málokdo má přímou zkušenost z napadení žralokem při koupání v moři, ale na základě informací z médií, knih a filmů máme ze žraloků strach a respekt.
V dětství se nezřídka objevuje strach z nadpřirozeného, z duchů a strašidel. „U dětí si často všímáme ambivalence pocitů spojených se strachem – říkávají, že se ,bojí hezky‘, tedy že sice mají strach, ale zároveň je pro ně ona tajemná oblast duchů a strašidel přitažlivá. Prostě věří, že nakonec vše dobře dopadne jako v pohádkách. V těch dřívějších to, mimochodem, dobře nedopadlo skoro nikdy. S tím se setkáváme u náctiletých, kteří si například na letních táborech nebo přespávání u kamarádů velmi rádi vyprávějí děsivé až hororové příběhy se špatným koncem,“ popisuje Bittmannová a dodává, že ne každý si to užívá a i odtud mohou pramenit nepříjemnosti v dalším životě.
Co se týká kamarádčiny dcery odmítající doteky, může se prý na jedné straně jednat o přecitlivělost na doteky, tedy hypersenzitivitu, která se může promítat také do oblasti hluku, světla a podobně; tedy že je jí fyzický kontakt nepříjemný. „S největší pravděpodobností jde však o přechodný jev, který může mít celou řadu příčin. Dívka může chtít tímto způsobem upoutat pozornost, upozorňovat rodiče na nějakou obtíž, být zklamaná z toho, že mladší sourozenec má nadprůměrný fyzický kontakt, anebo prostě roste do věku, kdy už chce mít více autonomie,“ doplňuje. Ale pozor, výjimečně to může značit i zkušenost s obtěžováním ze strany vrstevníků nebo dospělých. I s takovými případy se bohužel psychologové setkávají.
Klíčová je důvěra, pochopení a přijetí
Pokud vaše děti strachy trápí a jsou příčinou jejich nepohody, určitě je dobré vyhledat odbornou pomoc, ať od psychologů, nebo terapeutů. V dnešní době již do velké míry zmizelo stigma spojené s péčí o duševní zdraví ve smyslu „k psychologovi chodí jenom blázen“ a síť odborníků se neustále zvětšuje a rozšiřuje. Většina pojišťoven dokonce na péči o psychiku svých zákazníků aktivně přispívá. Bohužel i přesto bývá odborná pomoc poměrně obtížně dostupná, především z hlediska času. Stává se, že klient čeká na první setkání i několik měsíců.
Terapie je společná práce, sdílené úsilí.
Když se terapeuti pídí po příčinách strachu, vždy je pro ně zásadní co nejvyšší míra informovanosti, ať už od klienta samotného, či jeho okolí (sourozenci, rodiče). „Abychom k ní však mohli dospět, potřebujeme s klientem navázat vztah založený na přijetí, pochopení a důvěře. Málokdo z nás by byl ochoten na prvním sezení, navíc třeba s člověkem, který nám není úplně sympatický, vyprávět o věcech, které jsme si netroufli říct ani svým nejbližším. Práce na vztahu s klientem je tak primární a klíčová fáze terapie. S dětmi, které ještě neumějí své pocity a myšlenky promítnout do verbální komunikace, využíváme neverbální postupy, hlavně kresbu, hraní s legem, terapii hrou v písku, symboly z pohádek a podobně,“ nastiňuje Bittmann, na co se připravit a jak terapie funguje.
Je nasnadě, že jinak se s dětmi pracuje v útlém věku a jiný přístup je ke starším. V terapii totiž platí, že čím více poptávka po spolupráci vychází ze strany rodičů, a nikoli samotného klienta, tím více je třeba budovat vzájemný vztah a důvěru. Některým dětem stačí vysvětlit mechanismus vzniku jejich obav a úzkostí a možnosti následného vývoje, jiné ocení rodinnou terapii, kdy jsou zapojeni nejen ony samotné, ale také rodiče a sourozenci.
Hodíme ho do vody!
A u některých přijdou ke slovu přímé terapeutické techniky, tedy právě to, co pomohlo našemu synovci nakonec odbourat strach z vody – vystavovat se situacím, které strach vzbuzují.
„Jde o techniku kognitivně behaviorální terapie, která vychází z toho, že člověk si po určité době emočně zvykne na podnět, který mu nepůsobí fyzickou bolest. Pokud se tedy budu vystavovat svému strachu, překonám ho. Tuto techniku nicméně volíme až u dětí v mladším a starším školním věku a vždy celý proces postupně plánujeme, po malých krůčcích, tak aby byl pro dítě zvládnutelný. V žádném případě dítě nevystavíme přímo danému podnětu, ze kterého má hrůzu. Jinými slovy, pokud má někdo strach z vody, určitě jej nebudeme házet do bazénu nebo moře, jestliže se někdo bojí výšek, rozhodně se s ním nevydáme na výlet helikoptérou,“ dodává KBT terapeut a chválí maminku našeho synovce za citlivý přístup a dobře zvolenou postupnou taktiku.
Nejspíš se ptáte, čeho se vyvarovat a co rozhodně nedělat
- Především – dítě do ničeho netlačit silou. Postupně vysvětlovat, mluvit s ním o obtížích, klidně přiznat vlastní emoce – například obavy nebo pocity bezmoci, to, že sami pomoc nedokážeme zajistit a potřebujeme odborníka. Některé prvky a fáze terapie nemusejí být úplně příjemné, ale vždy je rozhodující, aby dítě rozumělo tomu, proč se postupuje daným způsobem, k čemu zvolená technika nebo metoda vede, jaký je její účel.
- V terapii není namístě tlak a nucení, naopak, jedná se o proces vzájemného porozumění, respektu a tolerance. Někdy se dětem nechce mluvit, protože terapeuta neznají, nebo jim není příjemná přítomnost rodičů. A jejich výzvy typu „no tak, řekni to, tady můžeš“ nebo „od toho jsme tady, abys to paní či pánovi řekl“ vedou k pravému opaku zamýšleného – tedy zablokování dítěte a odmítání spolupráce.
Co tedy naopak coby rodiče dělat můžeme?
V první řadě je třeba nepanikařit, zachovat klid a chladnou hlavu. Po vyhledání odborné pomoci je klíčové, jak intenzivně a jak dlouho úzkostné prožívání či jiné mimořádné projevy trvají. „Pokud dítě prožije výraznou panickou ataku, pomoc vyhledáváme, protože se jedná o mimořádnou situaci z hlediska intenzity a psychické zátěže. Na druhé straně pokud dítě řadu týdnů nebo měsíců řeší nadměrné obavy, úzkosti, roste počet vykonávaných rituálů, ujišťování a podobně, rovněž volíme pomoc, tentokrát však na základě dlouhodobého výskytu. Je třeba si uvědomit, že určitá míra obav, strachu a úzkostí k vývoji člověka historicky patří a je zcela v pořádku. Zátěž by však neměla přerůstat do fází, kdy člověka výrazně omezuje a vede k psychickým obtížím,“ uzavírá Bittmannová.
Vše pro prázdninová dobrodružství
Vybavte svoje malé dobrodruhy vším, co k prázdninovým radovánkám potřebují.
