Jak na zodpovědný šatník? Pomůže třeba trik s třemi outfity, radí odbornice na slow fashion

Móda a ekologie. Jdou tato témata vůbec dohromady? 

To záleží především na tom, jak chápeme módu. Pokud vychází z pravidelně se měnících trendů, moc udržitelná být nemůže. Ale když mluvíme o kvalitních kouscích, které vydrží v šatníku několik sezón, tak můžeme mít zodpovědný šatník. 

Co to je zodpovědný šatník? Jak vypadá?

Představit si ho můžeme jako pyramidu. Její spodní – největší patro – tvoří věci, které už máme a dokola je používáme. Nad ním je patro oblečení, které si půjčujeme: třeba šaty jednou za rok na ples. Další je patro oblečení, které nakoupíme v second handu nebo vyměňujeme v rámci swapu (akce, na kterou přinesete nepoužívané věci a vyměníte je za věci někoho jiného, které se vám hodí – pozn. red.). Nad tím je patro, které si vytvoříme a ušijeme. V posledním a nejmenším patře pak věci, jež si koupíme. Ideálně od zodpovědné značky. Takovým šatníkem předcházíme tomu, abychom byli my jako zákazníci zavaleni věcmi, které nepotřebujeme. A skládky zavalené tím, co my už nechceme.

Takový šatník má ale asi jen málokdo. Pojďme od začátku. Jsem běžný zákazník, který nakupuje v oděvních řetězcích, ale uvědomuji si, že to není úplně udržitelné. Jaký by měl být první krok ke změně?

I nákupy ve fast fashion řetězcích si můžete vytvořit relativně zodpovědný šatník. Jen je nutné si uvědomit, jaké věci opravdu potřebujete, a nenakupovat mohutně ve slevách nebo prostě jen na zlepšení nálady. Také je dobré vybírat kvalitní materiály. Tedy upřednostňovat přírodní vlákna před umělými. Přírodní materiály se snáz rozloží a nezůstanou po nás. 

Každému se asi někdy stalo, že si koupil něco ve slevě a nikdy už si to nevzal na sebe. Existuje nějaký trik, jak správně vybírat oblečení?

Zkuste si v duchu vybraný kousek zkombinovat do tří různých outfitů s kousky, které už máte doma. Když si koupíte oranžový svetr a nic k němu nemáte, bylo by nutné k němu něco dokoupit. Tím pádem nemá v šatníku co dělat.

Proč nás tak uchvátily levné obchodní řetězce? Někteří tam nakupují kvanta oblečení, které ve výsledku stojí hodně peněz.

Právě ta nízká cena vám dovolí si toho koupit hodně a opakovaně. Existuje studie, v rámci které se zjišťovalo, proč třeba zákazníci některých levných řetězců nereklamují tričko, které se po dvou vypráních srazí. Lidé říkají, že je pro ně mnohem dražší absolvovat cestu do obchodu než si koupit novou věc. To mi přijde jako úplně šílený systém. Vezměte si, že košile je v takovém obchodě stejně drahá jako náš oběd, obojí může stát 260 korun, ale rozdíl mezi tím, jak dlouhou cestu oba produkty urazily a kolik lidí se podílelo na jejich výrobě, je diametrálně odlišný. Třeba ten oběd za 260 korun bude například v Praze něco bio eko lokálního ze zahrádky, přicestuje to nejdál ze Středočeského kraje. Oproti tomu bavlna na triko pochází z Číny, utkaná je v Bangladéši nebo v Barmě, pak to putuje k nám. Ve chvíli, kdy to nechceme, tak to vyhodíme a tričko jede směrem na východ do Pákistánu nebo do Indie. Ale stejně nejspíš skončí na skládce.

Pro představu by vyhozené oděvy zaplnily každou sekundu jedno nákladní auto plné oblečení; 1,5 mrakodrapu Empire State Building za den či za rok operu v Sydney. Textilního odpadu je zkrátka hodně.

Škoda, že na visačce je jen cena a ne už tahle náročná cesta po světě.

Řekla bych, že 90 procent lidí to ani nezajímá. Důležitá je pro ně možnost kupovat si pořád nové a nové oblečení. Do obchodů se zaváží zboží několikrát týdně a pak ho tam stačí jen znovu rozvěsit, dát do popředí kousek, který ležel vzadu v regále, a vzbudí to ve vás pocit, že ho nutně musíte mít.

Proč? Co mě k tomu nutí?

V současné době vás ovlivňují sociální sítě. Vyfotíte se v něčem a pak už si stejné oblečení nechcete vzít podruhé, protože vás v něm lidé viděli. Podle průzkumu jedna ze tří Britek považuje oblečení, které na sobě měla pouze dvakrát, za staré. A druhý aspekt je, že levné oblečení je vyrobené levnými metodami, takže si musíte jít koupit nové, protože přece nechcete nosit vytahané triko s přetočenými švy.

Hodně výrobců se nově pyšní certifikáty, které zaručují třeba používání bio bavlny nebo férově placenou práci zaměstnanců. Do jaké míry jim to můžeme věřit a jak moc jde jen o greenwashing, tedy snahu vypadat ekologicky?

Často je to klamání, které třeba funguje na principu, že na cedulkách, které udávají místo výroby, je uvedené poslední místo, kde byl přišit poslední komponent. Třeba u džín, že zip byl našitý v Portugalsku. A my najednou získáme pocit, že jsme si koupili téměř lokálně vyrobený produkt. Takovým formám greenwashingu je těžké se vyhnout. Pomůže ale třeba to, když se podíváme, jestli jde o certifikát od nezávislých organizací, nebo o certifikát, který si vymyslel oděvní řetězec. Když je na certifikátu, že firma šije z bio bavlny, zkontrolujte, jestli jí je tam aspoň 50 procent, ne jen pár procent a zbytek tvoří polyester.

Greenwashing je termín anglického původu složený z termínů green a whitewash. Oxfordský slovník greenwashing definuje jako dezinformaci šířenou organizací za účelem prezentovat environmentálně zodpovědný veřejný obraz sama sebe.

Zdroj: Wikipedia

Propagujete přírodní materiály. Jsou ovšem opravdu řešením? Vždyť bio bavlna má obrovské nároky na vodu a půdu, při získávání merina či kašmíru často dochází k neetickému zacházení se zvířaty…

Je to dvousečné. Když se budeme bavit o alpace, merinu, kašmíru, tedy o luxusní vlně, měl by svetr stát třeba pět šest tisíc, to je reálná cena. Není divu, že je tak vzácný – na jeden svetr je potřeba vlna ze tří až pěti koz. I když je kvalitní kašmír stále drahý, stává se čím dál rozšířenějším materiálem a se stoupající poptávkou roste i nabídka. Po Mongolsku se tak prohání stále větší stáda koz, která trávu nejen spásají, ale vytrhávají ji i s kořínky, a přispívají tak k rozšiřování pouště. Právě na cenu je tedy dobré se podívat. Ta vám řekne, jaký podíl kašmíru asi můžete očekávat a jak byl získaný. 

Bavlna v měřítku, ve kterém je dnes pěstována, je velmi neekologickou surovinou s velkou spotřebou vody a pesticidů. Jako odpověď na problémy bavlny se v posledních letech vynořuje takzvaná bio nebo také organická bavlna. Proces pěstování a zpracování není toxický, a stejně tak i výsledný produkt. Ani bio bavlna však není svatý grál textilního průmyslu. Ačkoli se může zdát, že je všudypřítomná, z celosvětové produkce tvoří pouhé procento.

Na kašmírový svetr za šest tisíc nemám. Ale ten za tři tisíce s příměsí polyesteru si můžu dovolit. Je špatně, že si ho koupím?

Ve spoustě oblečení je příměs polyesteru, akrylu, nylonu a takové směsi už se nedají recyklovat. Velké množství oblečení se vyrábí ze směsí vláken. Například můžeme mít doma rifle vyrobené z bavlny s příměsí elastanu nebo kabát z vlny s příměsí polyesteru. Takové směsi se všeobecně těžko recyklují a ve většině případů je to v podstatě nemožné.

Co je tedy nejlepší a nejudržitelnější materiál, který si můžeme koupit?

Je to tencel, materiál z eukalyptu. Eukalyptus spotřebuje málo vody, je lehce obnovitelný. Za ním je pak konopí či ekoviskóza, která je kompostovatelná a rozloží se do tří měsíců. 

Co třeba poslední dobou oblíbený bambus?

To je docela problematické vlákno. Rychle roste, potřebuje málo zavlažování, ale jeho zpracování je hodně chemicky náročné. O udržitelném vláknu se u bambusu nemůžeme bavit. 

A co ta bio bavlna, kterou už jsme nakously?

Je rozhodně lepší než konvenční bavlna už proto, že se pěstuje v jiných klimatických pásech. Víc tam prší a nemusíte zavlažovat jenom uměle. Nepoužívají se chemické složky, ale jenom přírodní. Problém s konvenční bavlnou je ten, že se pěstuje v obrovském množství. Potřebujete velkou plochu, spoustu vody, spoustu pesticidů a lidí, co to budou stříkat. Spíš než bavlnu bych upřednostnila jiné materiály. 

Takže vaše rady pro nakupování zní: vybírat přírodní materiály a nakupovat v menším množství?

Slow fashion není opak fast fashion. Slow fashion je o změně přístupu k nakupování. Mít oblečení rád, opravit, pokud se poničí, pokud už ho nenosím, darovat ho někomu. Pořádně si vše rozmyslet, než si něco koupím. Já si třeba sepisuji wishlisty kousků, které bych daný rok ráda zařadila do šatníku, a ty pak hledám. Nejprve v sekáčích a pokud se mi nepoštěstí tam, zajdu do obchodu.. 

Změní se něco, když přestanu nakupovat ve fast fashion řetězcích?

Ne. Velké řetězce si toho ani nevšimnou. Ale změnu můžu udělat, když začnu nakupovat u menších značek, které jsou udržitelné. Podpořím jejich výrobu, jejich myšlenku. Dám jim slovo. Čím víc lidí se přidá, tím snáz budou moci opravovat nastavení podmínek lidí ze zemí třetího světa nebo podmínek, jak se vyrábí. Není tedy důležité si vybrat místa, kde NEBUDU nakupovat, ale ta, kde nakupovat BUDU. 

Po revoluci nás okouzlila dostupná móda. Máte pocit, že se teď přístup Čechů k oblečení mění?

Roste počet lidí, kteří by byli ochotni si koupit udržitelný produkt. Ale od ochoty ke skutku je ještě dlouhá cesta. Převažuje to, že nevíme, jak a kde ty věci hledat a čemu věřit. To se vracíme ke greenwashingu, který je všudypřítomný.

Jste zakladatelkou Slow Femme magazínu pro ženy, který se věnuje pomalé módě. Proč magazín lety vznikl?

Byla za tím potřeba mluvit o věcech víc komplexně a do hloubky. Neexistuje tady ucelenější platforma, která by se tématům pomalé módy a udržitelnosti věnovala. A k tomu jsme chtěly udělat hezké místo na internetu. Naše čtenářky vždycky vyzdvihnou grafickou podobu webu, je to pro ně takový hezký pokojíček, kam se rády zavřou a společně diskutují nad tématem.

Oblečte se do barev

Osvěžte svůj šatník jarním oblečením v zelené, růžové a mátově zelené.

Do e-shopu