S nástupem osmnáctého roku jsem téměř okamžitě absolvovala autoškolu a udělala si řidičák. Táta mě k tomu vždycky tak nějak směroval a býval by byl nejradši, kdybych se už v patnácti proháněla aspoň na skútru. Asi si tím kompenzoval, že má tři dcery a žádného syna. A já byla ráda!
Na skútru jsem sice upřednostňovala místo spolujezdce, na řízení auta jsem se ale vážně těšila. Ještě před nástupem do autoškoly mi táta základy ukazoval a vysvětloval na opuštěné cestě u nás na vsi u hřbitova a myslím, že mi to hned od začátku docela šlo. To mi potvrdil i učitel v autoškole a já si za volant sedala vážně s radostí. Tenkrát by mě nenapadlo, že jednou přijdou chvíle, kdy se budu bát vyjet i z garáže.
Proč jsem se začala bát řídit a co mi pomohlo?
Někdo řídí v pohodě pod dohledem učitele v autoškole a strach přijde ve chvíli, kdy má do ulic vyrazit sám. Nebo dostane řidičák a pak nemá auto, takže se nevyjezdí. To nebyl můj případ. První roky jsem jezdila sice hodně opatrně, ale strach jsem měla spíš ve zdravé míře.
1. Strach z hustého provozu a dálnic
Prvním kamenem úrazu bylo to, že moje hodiny autoškoly probíhaly na menším městě. Provoz v Praze mě proto vážně děsil. Nebyla jsem zvyklá na tolik jednosměrek, křižovatek a aut, všichni spěchali a vztekle troubili, jakmile jsem zaváhala. Stejně mě děsila rychlá jízda na dálnici. Měla jsem hrozný strach z autonehody – možná zakódovaný z dětství, protože na naší rodině se jedna autonehoda podepsala smutnou událostí.
Co mi pomohlo?
Jezdit, jezdit, jezdit. Čím víc jsem se Praze a dálnicím vyhýbala, tím víc jsem se bála, i když na menších okreskách jsem si byla jistá. Pokud máte podobný, nebo dokonce ještě větší strach, nestyďte se zaplatit si kondiční jízdy v autoškole, přestože máte řidičák už nějaký ten rok. Důležité je taky znát pravidla provozu a hned se zorientovat, co která značka znamená. To nás sice autoškola naučí, ale mnoho řidičů někdy za volantem znejistí. Mně osobně odvahu dodala jízda nejprve v jasném a suchém počasí. Dešti a mlze na silnici se člověk ale nemůže vyhýbat navždy. Já jízdu ve ztížených podmínkách brala jako druhý level. Když jsem si byla jistá během slunečných dnů, začala jsem překonávat nejistotu i v nepříjemné plískanici.
Možná vám líp poradí žena
Spousta mých kamarádek se setkala s tím, že jim sebevědomí (třeba i nechtěně) shodil manžel nebo necitlivý učitel v autoškole. Bylo pro ně pak příjemnější, když jejich kondiční jízdy vedla žena. Měly pocit, že jejich obavy dokáže lépe pochopit.
2. Autonehoda
Co čert nechtěl, asi pět let po začátku své „silniční kariéry“ jsem zažila autonehodu. Sice jsem v tu chvíli neseděla za volantem já, nicméně i z pohledu spolujezdce to bylo pořádně děsivé. Trvalo dlouho, než jsem se z toho oklepala a zbavila se opravdu velkého strachu z jakékoli jízdy.
Co mi pomohlo?
Čas. Myšlenky se postupně utříbily a já se uklidnila. Pokud vás ale autonehoda opravdu zasáhne natolik, že se bojíte posadit se do auta, nebojte se obrátit na psychologa. Požádat o pomoc odborníka není známkou slabosti, naopak. A to neplatí jen po autonehodě. Psycholog nebo psychoterapeut vám pomůže odbourat jakýkoli strach nebo úzkosti z řízení.
3. Narození syna
Po sedmi letech řízení se narodil náš syn. Každá máma vám potvrdí, že s narozením dítěte se člověk v mnoha ohledech začne víc bát. Strach posadit si malého do auta a vyrazit s ním někam sama byl docela paralyzující. Vezla jsem si svůj největší poklad a nevěřila jsem ani jednomu řidiči, kterého jsem potkala na silnici. Co když do nás nabourá?
Co mi pomohlo?
I tady se to časem zlepšilo. Došlo mi totiž, že na silnicích je to pořád stejné, ať jedu sama, nebo s dítětem. Navíc mi došlo, že se i s dítětem na palubě můžu plně věnovat řízení, důležité je udělat vše proto, aby miminko v sedačce bylo v klidu. Když bylo potřeba, na chvíli jsem někde zastavila a nastolila opět pohodu. V autě snad neexistuje rušivější element než plačící miminko.
Terapeut za volantem
Nedávno jsem na internetu narazila na program Bojím se řídit. Přímo se zabývají tím, že zbavují klienty úzkosti a strachu ze řízení a to kombinací terapie a kondičních jízd.
„Řízení auta jsme se jako homo sapiens sapiens rychle přizpůsobili. Řídit auto už dnes zvládá téměř každý. Je to jako s plaváním, které nezvládaly naše prababičky a někdy i babičky. Chce to cvik a víru, že to dokážu. Schopnost řízení je závislá na našem fyzickém stavu – na schopnosti vidění i v šeru a tmě, pohotovosti reakcí, periferním vidění, odhadu vzdáleností a celkově na prostorovém vnímání. Neméně důležitou je psychická stránka věci. Zde nás ovlivňuje naše psychická kondice a osobnostní nastavení. Záleží, jak moc si věříme, jak podléháme stresovým situacím, jakou míru mají naše obavy. Rychleji se spíše naučí řídit psychicky stabilnější lidé, kteří umí překonávat překážky, více si věří a jsou odolnější vůči stresu. Ti druzí se musí více překonávat, využívat pomůcky, které zvýší jejich jistotu – navigaci, spolujezdce, parkovacího asistenta apod. Naučit se řídit však může takřka každý.“
– Jana Růžičková, psychoterapeut
6 věcí, díky kterým jsem za volantem víc v klidu
Teď už mám řidičák přes deset let, takže jsem se snad i docela vyjezdila a většinu strachů hodila za hlavu. Pořád k tomu mám ale ze řízení respekt. Abych si za volantem udržela klidnou mysl, pomáhají mi tyhle věci:
Navigace. Jasně vědět, kudy pojedu, abych se mohla plně soustředit na jízdu jako takovou a nezmatkovala z odboček. Používám aplikaci Waze, která mi i ukáže, kde bude kolona, a křičí na mě, když omylem překročím rychlost. Trasu si před jízdou celou prohlédnu, abych věděla, co mě čeká, a během jízdy mám v aplikaci puštěný i zvuk, který mě včas upozorní na sjezd z dálnice.
Předem se podívat, kde zaparkuji. Když jedu někam, kde je potíž zaparkovat, předem si najdu místa k parkování. Zdlouhavé hledání mě totiž umí vynervovat a pak jsem schopná zazmatkovat.
Mít spolujezdce. Na začátku byl spolujezdec skoro povinnost, nicméně i teď, když mě čeká náročná trasa, jsem klidnější, když na to řízení nejsem sama. Nejen, že mi je oporou, ale může sledovat trasu a radit, kde odbočit. Pokud ale máte manžela, který vás v jednom kole sekýruje, vyměňte ho třeba za kámošku. :-)
Hodit se do pohody. Zní to jako otřepaná rada. Ale až od doby, co si opravdu vědomě dělám klídek, se mi řídí dobře. Pustím si oblíbenou hudbu (ne moc nahlas), než vyjedu z garáže, tak se třikrát zhluboka nadechnu a řeknu si, že jde „jen o řízení“. Vše si v autě správně nastavím, abych už nic při jízdě neřešila, a hlavně myslím na to, že lepší je přijet někam o pět minut později než nabourat.
Nestresovat se ostatními. Třeba, že ten přede mnou jede moc rychle a možná zdržuju auto za mnou. Že jsem si pozdě uvědomila, abych se zařadila do jiného pruhu. Že na mě někdo zatroubí, protože jsem se pomalu rozjela na zelenou… Pořád je to JEN ŘÍZENÍ a jestli se na mě na silnici někdo za něco naštve, je to jeho problém, ne můj.
Nebát se zastavit. Když mě během jízdy něco rozhodí, sjedu na benzínku nebo někde jinde bezpečně zastavím a na pár minut vystoupím na čerstvý vzduch. Případně někomu zavolám a přijdu na jiné myšlenky. Pak pokračuji se znovu nabytým klidem a čistou hlavou.
Vychytávky v autě
Od doby, co jsme si pořídili nové auto, v něm máme různé pomocné funkce. Radí nám, jestli nemáme auto v mrtvém bodě, pomáhá brzdit, když bych přehlédla, že přede mnou někdo znenadání zastavil, a podobně. Párkrát už mi to zachránilo zadek, ale mám jednu důležitou radu. Pokud vaše auto taky tyhle věci umí, nespoléhejte se na ně. Člověk snadno ztratí plnou pozornost, přestane být tolik ve střehu. Berte je raději jako pomocníky pro případ nouze.
Říká se, že člověk je vyježděný, když překročí (nebo spíš přejede) prvních 70 000 Km. To už je pěkná řádka cest třeba do Chorvatska a zpátky. Já si ale myslím, že ať má člověk naježděno kollik chce, neměl by být za volantem nezdravě sebevědomý a trošku strachu, nebo spíš respektu, by si měl uchovat.
A co za volantem pomáhá vám? Podělte se s námi o vaše tipy na našem Facebooku.
