Když se nám narodil syn, pořád jsem na dálku trošku pracovala. Chtěla jsem zůstat v kontaktu s kolegy a úplně nevypadnout z procesu, abych se po rodičovské dovolené snáze začlenila zpět do pracovního koloběhu. Mám štěstí, že mám práci, kterou jsem takto mohla dělat i z domova, a vždy jsem si jí během rodičovské brala jen tolik, abych ji stihla udělat například během pár hodin odpoledne, kdy syn po obědě spal.
Dětství mají naše děti jenom jedno a rozhodně jsem si v budoucnu nechtěla vyčítat, že jsme si ho společně dostatečně neužili. Na práci mám přece celý zbytek života. :-)
I proto jsem plánovala, že naplno do práce nastoupím až po třech letech, kdy začne klasická „školková docházka“. Z nástupu do školky jsem vůbec neměla strach, protože náš Tonda je hodně společenský a ani trochu mu nevadí, když ho má někdo hlídat. O to víc jsem byla překvapena, když u nás přišla počáteční krize.
S krizí u dětí se setkávám především v případech, kdy se na nás obrátí rodiče, kteří přehlašují dítě z jiné školky (důvodů je bohužel pořád ještě hodně), nebo když k nám přichází dítě, které ještě nebylo v žádném předškolním zařízení a je velmi silně fixováno na maminku. Nebo někdy maminka na dítě. :-)
– Ing. Dagmar Benková, ředitelka MŠ
Mámou na poloviční úvazek
Jak jako mámy zvládáme zároveň děti i práci?
Počáteční nadšení se proměnilo v pláč
Nakonec jsem do práce nastoupila o něco dříve. Asi tři měsíce před synovými třetími narozeninami. Nechodil proto zpočátku do klasické školky, ale tři dopoledne v týdnu navštěvoval malou skupinku dětí.
První dny to bylo super. Ani se nerozloučil a už se ztratil v kolektivu. Ale asi po dvou týdnech se to zvrtlo. Přišel ranní pláč, odmítání jít do školičky. Já to lepila mazlením a vysvětlováním, ale moc to během napjatých chvil nepomáhalo. Podle zkušeností z okolí jsem slýchala, že se to tak občas stává, když dětem dojde, že to není jen občasná záležitost, ale už vědí, že je školka pravidelný neměnný program, na který doposud nebyly zvyklé. Také jsem někde slyšela názor, že je pro děti náročnější chodit nepravidelně a lépe by snášely každodenní docházku. Těžko říct, jak by to bylo lepší u nás.
Aby bylo dítě ve školce spokojené, musí rodič danému zařízení důvěřovat. Doporučuji, aby rodiče s dítětem společně školku navštívili a podle své intuice si vybrali takovou, která takzvaně „chemicky“ sedí celé rodině. Tak jak jsme různí my, jsou i školky různé. Lesní školky, alternativní, státní, soukromé, anglické… Někdy právě reakce dítěte pomůže rodičům v rozhodování. Často dochází k situacím, kdy se dítě v zařízení při první společné rodinné návštěvě cítí natolik fajn, že se mu nechce odejít domů. Rodiče jsou pak spokojení a to se odrazí také na dítěti a jeho prvním dni ve školce.
– Ing. Dagmar Benková, ředitelka MŠ
Co jsem se během naší krize naučila?
- Čím déle jsme se ve školce loučili, tím větší byl pláč
- Pomáhalo nám hodně si doma o školičce povídat
- Cestou do školky jsme si povídali pohádky a závodili, kdo tam bude první – syn pak mnohem méně myslel na to, že se mu tam vlastně nechce
- Jakmile za mnou zaklaply dveře, už mi paní učitelka posílala fotku smějícího se syna, jak si hraje s dětmi
Obvykle se dítěti dá nástup do školky odprezentovat tak, že je již natolik velké – jsou mu už tři roky – že konečně může do školičky mezi děti a nové hračky. Dítě si pak připadá důležité a sebevědomé. Může se také motivovat tím, že s rodiči nakupuje první věci potřebné do školky, například bačkůrky, hrníček, batůžek…
– Ing. Dagmar Benková, ředitelka MŠ
Pomohly rady paní učitelky
Čím více jsem se ráno snažila vysvětlit, že to bude fajn, tím více syn nikam nechtěl. A čím déle jsme se mazlili v šatně, tím těžší pro mě pak bylo odejít.
Nakonec nejvíc pomohlo aplikovat to, co mi radila naše tehdejší paní učitelka, která už má s dětmi 20 let zkušeností. Byla neuvěřitelně skvělá a já v ni měla plnou důvěru.
Když u snídaně přišla řeč na odchod do školky, po pravdě jsem vysvětlila, že do školky jdeme, a také jsem zdůvodnila proč a co skvělého se tam bude dít, ale dále jsme to nerozebírali a obrátili pozornost třeba k vyprávění příběhů. V tom jsme pokračovali i při vypravování z bytu a celou cestu do školky. Čím větší zábavu jsem vytvořila, tím méně myšlenek na „nechtění do školky“ přicházelo. Objevily se většinou až u dveří školky. Tam jsme to pak vzali hopem. Přezout, sundat bundu, obejmout, dát pusu a vysvětlit, že po obědě přijdu. Pohladit a pryč.
Podle mých zkušeností škodí, když maminky zůstávají nebo si vynucují první dny zůstat s dítětem ve školce, přímo ve třídě. Vůbec to nedoporučuji a v naší školce to nemáme povoleno. Je to svým způsobem „zrada“ pro dítě, jelikož maminka si s ním pár dnů ve školce hraje, a poté ho stejně bude muset opustit. Dítě pak nerozumí, proč s ním těch pár dnů maminka ve školce byla, ale pak už ne. Nemluvě o dětech, které tam maminky nemají a které taky nerozumí, proč jejich kamarád má maminku u sebe a ony ne. V tuto chvíli se jen prodlužuje adaptační proces jak u jednoho, tak i u všech ostatních dětí.
– Ing. Dagmar Benková, ředitelka MŠ
Po odchodu „vyšlo slunce“
Ještě pár dní slza při mém odchodu občas ukápla (a to několikrát i mně – naštěstí až za rohem), ale hned za pár minut mi na mobil přišel obrázek spokojeného dítěte v kolektivu.
Díky za moderní technologie a že dnes jsou takové možnosti, protože jinak bych snad ani nevěřila, že se dětská nálada může ve školce opravdu tak rychle otočit.
Nejlepší je se s dítětem hned první den nástupu hezky rozloučit v šatničce a poté s klidným pocitem odejít. Nezapomenout si dát pusu na rozloučenou, zamávat si. Rituály loučení opakovat a používat stejně každý den. I kdyby dítě bylo smutné, věřte, že hned poté, co se za vámi zavřou dveře začne být zvědavé a půjde s radostí prozkoumávat nové prostředí, nové kamarády a činnosti. Ty děti, které jsou přece jenom méně odvážné a pláčou, je potřeba individuálně velmi mile začleňovat do kolektivu a empaticky seznamovat s prostředím. Každá empatická učitelka to zvládne bez problémů. Všichni máme své tempo seznamování a u dětí to není jiné.
– Ing. Dagmar Benková, ředitelka MŠ
Jak jsem pochopila, nesmí se to protahovat, ale zároveň není dobré jen tak vzít nohy na ramena. Zastávám názor, že dobře vysvětlené věci a pomazlení jsou základním kamenem snad všeho, co se dětí týká. Nezradit jejich důvěru.
Postupem času si náš junior uvědomil, že ve školce je to vlastně docela fajn. Už si pamatoval kamarády jménem, těšil se na konkrétní hračky a po pár týdnech tam dokonce dobrovolně zůstal i na odpolední spánek.
Postupně, nebo naráz?
Když jsem se ptala kamarádek, kdy jejich děti začaly ve školce zůstávat celý den, vlastně jsme se vůbec neshodly. Některým vyhovovalo nejprve si zvyknout na dopolední program, pro jiné bylo lepší vzít to rovnou z jedné vody načisto. Nejen na tomto je zkrátka vidět, jak jsme každý už od dětství jiný a máma prostě musí sama nejlíp vycítit, co její dítě potřebuje. To žádná příručka neporadí.
Vlastní hračku do školky? U nás raději ne…
Někdy to možná vypadá, že pomůže dát dítěti s sebou oblíbenou hračku, ale to u nás byl jeden z kroků vedle.
Děti si ji samozřejmě chtěly půjčit a když to pro syna byla jeho věc, kterou si vzal z domova, dělit se pravděpodobně nechtěl. A pak mi doma naštvaně vyprávěl, že ho děti zlobily, protože chtěly jeho hračku. A to se normálně, až na výjimečné situace, o hračky rád rozdělí. Hodně nám pak pomohlo, když jsme si doma vysvětlili, že naše hračky do školky zkrátka nepatří, protože tam je spousta jiných hraček, které jsou pro všechny.
Přechod do „velké školky“ a moje obavy
Po několika měsících, kdy už náš junior chodil do školky s nadšením, přišla řada na přechod z malé skupinky dětí do většího kolektivu s běžným školkovým programem. A já si živě vzpomněla na naše začátky.
Hned jsem si myslela, že se krize bude opakovat, protože najednou bude všechno nové – jiné děti, jiné učitelky, strukturovaný program, větší budova… a pak mi spadl obrovský kámen ze srdce.
Možná to bylo tím, že úplný začátek jsme už měli za sebou, možná pomohlo to, že byl syn zase o něco starší, nebo v tom bylo něco úplně jiného, co ví jenom ta malá dětská hlavička. Ale hned od prvního dne zůstal i na spaní a do dneška chodí do školky i ze školky s úsměvem. Minulý týden mi při vyzvedávání dokonce oznámil, že se mu ještě nikam nechce. :-)
Krizi ve školce se dá předcházet, nebo ji mírnit. Kromě výše zmíněného individuálního přístupu učitelek je také velmi důležité i v domácím prostředí mluvit o školce pozitivně. Těšit se společně na první den nástupu, prožívat to se všemi členy rodiny s radostí a příjemným očekáváním. Jde přece o „první zaměstnání“ vašeho děťátka. Vybírejte společně a srdcem. :-) Podle našich zkušeností trvá většinou zhruba pět dnů, než si děti zvyknou.
– Ing. Dagmar Benková, ředitelka MŠ
A tak měl náš příběh happy end, i když nás to oba stálo na začátku pár slziček. Důležité je ale vědět, že to tak prostě je. Je to velký krok do neznáma a každý se s ním srovnává jinak. Hlavní ale je, abychom tady my rodiče pro ty naše děti byli, podpořili je a táhli s nimi za jeden provaz.
