V létě vydala Deník Dity P. 2, ve kterém se podělila o svou největší radost – o narození syna Davida. To proto jsme se k rozhovoru sešly na písku s jejím skoro ročním Davidem.
Pamatuješ si na své první jídlo?
Krupičná kaše od babičky. S kopečky másla, které se pomalu roztékaly do potůčků a míchaly s cukrem a kakaem. Vařila mi ji každé ráno, nádherná snídaně pro dvouletou holku.
A jaké jídlo je tvoje nejoblíbenější?
Šunkofleky. Máma mi je dělá vždycky, když se odněkud vracím. Ale není to jen moje nejoblíbenější jídlo, při focení první kuchařky se na ně těšil celý štáb a zmizely hned.
Od koho ti chutná?
Od mámy a od táty. A dřív od babičky a prababičky. Nechutná mi moc v restauracích – nevím, jestli se to změnilo těhotenstvím, ale v poslední době málokdy objevím něco úžasného. Asi jsem moc rozmazlená, ale to mě docela baví. Restaurace mě nikdy moc neuspokojovaly.
To proto z obou tvých kuchařek čiší láska k dobrému domácímu jídlu, které připravuješ pro svou rodinu a přátele. Vaříš každý den?
Docela ano, i když nemám moc času, pracuju pořád víc, než bych si přála. Teď vařím hlavně obědy. Z práce chodím domů kolem poledne, do té doby se o Davida stará můj muž Marek, a dám se do vaření oběda pro Davida a my dva se s tím svezeme. Večer moc nevařím, ale to se časem změní. Teď trošku držím dietu, protože od září natáčíme druhou sérii televizního pořadu Deník Dity P., tak abych se vešla do televize. Jídlu ale dost těžko odolávám, když třeba každou sobotu peču buchtu pro babičku a dědu do Humpolce – dřív to dělali oni pro mě, mám co vracet. A v neděli peču kuře.
Podle tatínka, jak píšeš v poslední knize?
Jak kdy, ale kuře máme vždycky. Mívali jsme to tak doma, když jsem byla malá, a mívali to tak všichni. Prostě to tak bylo.
Máš pravdu, jako malá jsem se taky těšívala na nedělní pečené kuře, ale pak jsme ho nějak přestali dělat. Jak jste si tradici udrželi navzdory ostatním lákadlům?
Každou neděli ho peče táta, třeba na paprice nebo jinak, ale vždycky něco s kuřetem. Začala jsem to teď taky dělat, ale třeba jen jeden z pěti způsobů se mi povede tak, že jsem spokojená. Postupuji stejně, někdy se nepovede a někdy je úplně dokonalé. Vybírám stále lepší a lepší kuřata, ale na nich to moc nezáleží. Nejlíp se mi podařilo na chalupě, mělo dokonalou chuť a já myslím, že jsem přišla na to proč: mám tam výbornou troubu. Na kuřeti se nejvíc pozná, co všechno hraje při vaření roli.
Vaření je ta příjemnější část přeměny surovin, komplikovanější bývá je všechny sehnat. Kde nakupuješ ty?
Vždycky něco zapomenu. Nakupuju sama a celé sobotní dopoledne, obejdu deset obchodů a doma zjistím, že jsem nakoupila jen na dvě jídla, na která jsem byla schopná myslet. Jsem v tom snob, chci to nejlepší, co si můžu dovolit. Maso, mléko a vejce kupuju v řeznictví u pana Kšány, zeleninu v Holešovické tržnici, vedle chodím do slovenské prodejny pro ovčí jogurty, které miluje David. Když mu do nich zamíchám čerstvé ovoce, nemají chybu. V Bělehradské ulici jsem objevila úžasnou pekárnu Praktika, ráda chodím do Marks & Spencer. Ale zjistila jsem, že v Holešovické tržnici můžu koupit v podstatě všechno, a protože ji mám vedle redakce, tak jsem nákupy jídla dost zjednodušila.
Učil tě někdo vařit?
Ne, odkoukala jsem to. U nás vařili všichni, každý den, žili jsme v kuchyni. Odmala mě fascinovalo vaření a kuchařky. Prohlížela jsem si je a představovala si, jak to které jídlo budu vařit, a pak mě napadlo, že to přeci uvařit můžu. Začala jsem s dorty, protože byly nejkrásnější. Nejvíc se mi líbila Zlatá kniha Mary Berry Dezerty a cukroví. I po 25 letech vypadá velmi dobře v porovnání s ostatními kuchařkami a jsou v ní recepty na úžasné dezerty.
Kolik ti bylo let?
Začala jsem vařit asi v osmi letech, pudinky a další jednoduchá jídla. Jako první jsem se naučila péct buchty, to mi bylo asi dvanáct nebo třináct.
Chodí si k tobě ostatní pro rady a recepty?
Neustále všechny kolem poučuju, takže jim nic jiného nezbývá, ale i já dodneška volám mámě, jak co dělá, přestože vím, jak to má být. A pořád mě překvapuje, že mi občas poradí něco naprosto skvělého. To se pak zarazím a říkám si, že si myslím, jak umím vařit, a máma jen tak mimochodem utrousí radu, která je perfektní. Ještě pořád se vyplatí s ní vařit. Už se ale stává, že máma volá mně, když třeba teď o víkendu dělala kohouta na víně a dýňovou polévku.
Máš pocit, že se ti věkem proměnily chutě?
Ani ne. Když jsme fotili do poslední kuchařky kapitolu Moje panelstory, překvapilo mě, jak mi jídla, která jsme vařili v paneláku na Jižním Městě, pořád strašně chutnají. Možná i víc než tenkrát. Čím dál víc mi chutnají jednoduchá jídla, ve kterých cítím jednotlivé suroviny. V poslední době hodně přemýšlím o jídle pro Davida. Nedávám mu sůl, cukr a mouku a to je pro mě docela složité. Sladké miluju. Když jsem jako malá, ale pak i velká, jezdila za babičkou, čekala na mě krabice s třiceti indiány. Během pátku, maximálně sobotního dopoledne, jsem je všechny snědla. A to bylo každý týden. Pořád chci jíst každý den třicet indiánů, jsem na to zvyklá, ale jaksi už to tedy nejde. Teď se snažím, abychom ke každému jídlu měli salát, přitom já saláty nesnáším. Učím se je jíst.
Proč je nemáš ráda?
Nic v nich není.
Vždyť jedině tak vyniknou chutě a struktura jednotlivých druhů zeleniny.
Tu právě moc ráda nemám. Teprve v poslední době jí začínám přicházet na chuť, ale buchta to není.
Těšíš se na jídlo i během hubnutí?
Na jídlo se těším vždycky a pořád. Dělám si jídla, co mám ráda. Ráno začínám čerstvou šťávou. Vymačkám pomeranče s mandarinkami a šťávu rozmixuju s mraženým banánem a trochou máty do konzistence zmrzliny. To chutná i klukům. Dopoledne jím ovoce nebo oříšky a pak se těším na oběd, třeba na to kuře. Teď mě dostal kokos – vyrábím z něho kokosové mléko. Nebo taky mandlové a jiná ořechová mléka nebo mandlové máslo. Naučila jsem se výbornou ovesnou kaši bez cukru. Mám teď období přípravy jídel, která jsou absolutně uspokojivá, protože to je základ, a zároveň zdravá, ale ne moc. Myslím, že o tom bude moje příští kuchařka.
Co musí splňovat jídlo, aby tě uspokojovalo?
Musí být co kousat a co polykat. A když obsahuje mouku a cukr, je celkem jisté, že to splní.
V první kuchařce a TV seriálu představila Dita P. sebe a svou rodinu, potkala Marka Prchala, kterého si vzala, a do roka se jim narodil syn. Tím se jí splnil sen, který částečně uzavřela do své druhé kuchařky Deník Dity P. 2. Vyznává se v něm ke své lásce k jídlu a životu protkanému vzpomínkami na chutě, vůně, situace a moudra. Kromě kuchařek vytvořila i vlastní vzory porcelánu. Ten poslední, vzor máku, dostala ke svatbě jako návrh, aby bylo dětí jako máku. A to se zatím splnilo. Kuchařku i porcelán koupíte na www.ditap.cz.
