Ve dvaadvaceti jí život zachránila jedna prohlídka. Teď životy zachraňuje ona

Za pár let existence se neziskovka Loono rozrostla: z přednášek pro laiky o prevenci rakoviny prsu a varlat se postupně stala organizací o dvou stovkách nadšených mediků, kteří vyprávějí třeba o příčinách infarktu či cukrovky, o antikoncepci, ale i o duševním zdraví. Pracují i s lékaři – učí je, jak mluvit s pacienty o prevenci, poskytují jim do ordinací pomůcky, podílet se budou také na školních osnovách – protože o tom, jak se o své tělo správně starat a čeho si všímat, je dobré mluvit třeba i v hodinách biologie.

Na svém webu mají rozcestník, kde si každý může zadat své pohlaví a věk a snadno a rychle se dozví, na jaké preventivní prohlídky má nárok, jaké další by mu doporučili, zda to bolí a kolik času to celé zabere. A také tam uvidíte počítadlo: číslo na něm ukazuje, kolik lidí už si díky Loono včas odhalilo rakovinu. Za pět let je to už 47 lidí – 47 životů.

Kdy jste byla naposled na prevenci vy?

Minulý týden! (smích) U zubaře a také u svého onkologa, kam chodím po léčbě na pravidelné prohlídky. Obecně na všechny prevence chodím v ten samý měsíc v roce, dobře se to pamatuje.

Všichni tak nějak víme, že preventivky jsou potřeba. Ale chodíme na ně? Jaká je v Česku statistika?

Nejsme na tom příliš dobře, preventivní prohlídky u svého praktického lékaře, na kterou se má chodit co dva roky, absolvuje jen 25 procent Čechů. Myslí si, že to není důležité, že k praktikovi se chodí, jen když už člověka něco trápí, a ne, když je zdravý. Tak to ale bohužel není. Stejně tak třeba na gynekologické prohlídky – tedy i na screening rakoviny děložního čípku – chodí pravidelně každý rok jen každá druhá česká žena, což mi přijde alarmující. Co se prevence týče obecně, rozlišovat se ještě musí mezi prevencí primární a sekundární, vyšetření u lékaře jsou právě až sekundární. Primární prevencí je zdravý životní styl, sport, nekouření. Ale s tou mají bohužel lidé v Česku taky potíž, mnoho lidí se u nás málo hýbe a vepřo knedlo zelo také mezi zdravá jídla nepatří. Jsme na prvních příčkách statistik o rakovině tlustého střeva v celé Evropě.

Osvětových akcí je ale čím dál víc, vážně se to nelepší?

Určitě je to každoročně lepší i díky mediálnímu trendu zdravého životního stylu, běhání, zdravé výživy, jógy a podobně. Ale nemůžeme to brát jako vyřešenou věc, tohle je spíš bublina velkých měst, ale v těch malých je osvěta kolem prevence podle mě stále velice důležitá.

Ale ona ani ta primární prevence, tedy zdravý životní styl, neřeší všechno, že? Narážím na váš příběh: byla jste ve čtvrtém ročníku na medicíně a najednou bylo něco špatně…

Přesně. Odmala jsem profesionálně sportovala, žila zdravě. Takže mě překvapilo, že jsem se najednou začala cítit unaveně a měla jsem poruchy menstruačního cyklu. Říkala jsem si jako poučená medička, že se něco dít může, že můžu být těhotná, nebo je to nějaká porucha v hormonech. Ultrazvuk ukázal, že mi na vaječníku něco roste. A byla to rakovina, naštěstí odhalená ve velmi časném stadiu.

Ale když jsem to vyprávěla kamarádkám vrstevnicím, většina z nich by ty příznaky nepovažovala za příliš vážné, většina z nich mi řekla, že by k tomu lékaři vlastně ani nešly. Což mi přišlo děsivé, protože kdybych tam tehdy nešla já, nebo bych šla, ale o pár měsíců později, už tady dneska nemusím být. Rakovině vaječníku se říká „tichý zabiják“ právě proto, že v začátku je nenápadná, nic nebolí… a pak už bývá na léčbu moc pozdě. Navíc nejčastěji postihuje ženy po přechodu, takže je fakt obtížné poznat, že je něco špatně, když už nemají cyklus. Je tedy pravda, že to nemůžete ve 100 % ovlivnit, avšak proč si toto riziko ještě zvyšovat.

Následovala léčba, operace. Jak jste to celé vnímala?

Když je vám dvaadvacet, úplně vám nedochází, že máte tak vážnou nemoc. Nemyslíte na to, že by to mohlo dopadnout špatně. Já měla spoustu plánů, chtěla jsem dodělat školu, jet do zahraničí na Erasmus. Takže pro mě to nebyla otázka sezení doma a litování se, já při té léčbě normálně fungovala dál. Brala jsem to sportovně a taky jsem se pořád doktorů ptala, byla jsem zvídavá mladá studentka medicíny, tak jsem se prostě snažila dozvědět co nejvíc o své nemoci. Ale byla to spíš profesní deformace než strach. (směje se)

Vychováváme novou generaci lékařů, kteří na prevenci myslí.

Jak se dál už vyléčenému člověku žije s tím, že měl nádor, že musí chodit na pravidelné kontroly, že se to může kdykoli vrátit?

Znám lidi, kteří po takové zkušenosti říkají, že od té doby žijí naplno, každý den, ale já to tak až tolik nemám, žiju úplně stejně jako předtím, občas se rozčílím nad maličkostí a podobně. Ale je pravda, že já jsem vždycky žila naplno, pro mě nebylo co měnit. Teď si akorát víc hlídám stres, došlo mi, že i moje tělo je náchylné a musím o něj pečovat, nechci jít do velkého vyčerpání. A chození na kontroly na onkologii? Je to podobné jako chození k zubaři, na to si taky zvyknete a už vám to nepřijde. Ale moje nemoc mě nakopla jinak, kariérně. Otočila mě úplně jiným směrem, založila jsem díky ní Loono…

Tedy organizaci, která upozorňuje na důležitost prevence různých onemocnění, školí laiky i zdravotníky, jak k ní přistupovat. Kdy vás poprvé napadlo projekt Loono spustit?

Ještě než jsem onemocněla, měla jsem plány založit nějaký projekt, třeba pomáhat onkologicky nemocným dětem. A pak jsem dostala diagnózu a moje následná aktivita získala konkrétní obrysy. První workshop o onkologické prevenci jsem dělala na jaře před šesti lety. Přednášet jsem začala sama a postupně se ke mně začali přidávat další studenti medicíny. Brzy jsme přijali také odborníky z jiných oborů – marketingu, projektového řízení, financí a další, kteří se starají o chod celé organizace. Dnes je nás už ke dvěma stovkám.

Mladí lékaři tedy vnímají prevenci jako důležitou součást své práce?

Já věřím, že to vnímat začínají a v tom trendu sehrajeme důležitou úlohu i my. Je pravda, že se na fakultách preventivní medicína řeší, ale zatím stále docela málo. Jako medik jste šest let zavření v bublině teorie a občasných praxí, reálný kontakt s pacientem vám téměř chybí. Proto i pak zažijete velký náraz na realitu běžné lékařské praxe. Druhou hlavní úlohou Loono je dostat studenty do hovorů s laiky už v průběhu studia tak, aby si vytrénovali své komunikační dovednosti, pochopili, že lidé toho vlastně o zdraví moc nevědí a je tedy potřeba je cíleně a trpělivě edukovat i v ordinacích a čekárnách. Vychováváme tak novou generaci lékařů, kteří na prevenci myslí.

A jak je to se staršími lékaři? Sama jsem zažila, že se můj (i proto už bývalý) praktický lékař divil, že jdu sama od sebe na prevenci. A taky je známý tehdy dost medializovaný příběh Lucie Bittalové, mladé dívky, kterou chování gynekologické sestry natolik odradilo, že na kontrolu prostě už znovu nikdy nešla. Rakovinu děložního čípku objevila až v neléčitelném stadiu a bohužel před pěti lety zemřela…

Problém starší generace lékařů, kteří prevenci tolik nezdůrazňují, tady je. Ale v době, kdy oni studovali medicínu, se takové věci moc neřešily. Mnohdy ani nevědí, jak to pacientům podat. Což my se snažíme změnit, poskytujeme jim pomůcky, brožury, karty, kde mohou pacientům ukázat chlopně srdce a vysvětlit, jak a proč jim hrozí infarkt. Na webu máme sekci pro lékaře, kde si vše mohou objednat za velice symbolické ceny.

Zachránili jste díky Loono už skoro padesátku lidí. Víte o nich, jak se mají dnes? Jste v kontaktu?

Snažíme se být, ale… Víte, když si se mnou lidé chtějí povídat o mojí rakovině, už k tomu vlastně nemám co říct, už je to za mnou, prožila jsem to a jdu dál. A to myslím spojuje všechny, co nám dali vědět, že jim náš program pomohl: bylo to tam, vyléčili se, poděkují, ale dál už chtějí žít, a ne se v tom rýpat. Nenutíme je proto nám dávat pravidelně vědět, avšak pokud někdo z nich chce zůstat v dlouhodobém kontaktu, jsme moc rádi. Většina z těch zachráněných jsou mladí lidé. Třeba nám psala jedna dívka, že od nás z přednášky došla rovnou domů, příteli řekla, ať si okamžitě sundá kalhoty, protože mu hned chtěla vyšetřit varlata. On to samozřejmě zpočátku pochopil trochu jinak… (smích) Ale za chvíli oba zjistili, že mu něco vážně nahmatala, šel k lékaři a zachránilo mu to život. Dnes jsou manželé a mají dítě. Tohle je zrovna jeden z párů, co mi dlouhodobě posílá zprávy o zlomových okamžicích v životě.

Proč v Česku nechodíme na prevenci?

Na úvod bych uvedla, že to není jenom v Česku, ani v zahraničí lidé na prevenci moc nechodí. Nejčastěji slýcháme věty: „Na něco umřít musím“, nebo: „Nechci k lékaři, ještě by mi něco našel“. To už bych si mohla dát i na tričko. Podle mě je česká veřejnost, paradoxně k tomu, jak ta čísla pak vypadají, o prevenci informovaná hodně. Ale nepovažujeme prevenci za důležitou, když se cítíme dobře. A tím momentem, kdy nám to důležité přijde, je, když nám rakovinou, infarktem nebo dalším vážným onemocněním onemocní někdo blízký.

Ten pocit: sakra, už se kácí v mém lese?

Ano, něco, co vidíme v bezprostředním okolí. A upřímně, tak to bylo i se mnou. Většina přátel poté, co jsem oznámila, že mám rakovinu, zašla k lékaři na prohlídku. Uvědomili si, že když se něco takového stalo mně, může se to stát i jim. Ačkoli jim je dvacet a žijou zdravě. Takže zpět k vaší otázce, proč lidé nechodí na prevenci: protože to nepovažují za důležité. A další důvod bývá, že mají pocit, že budou doktory otravovat, že lékaři jsou od toho, aby léčili, a ne prohlíželi zdravé pacienty. Faktem ale je, že spousta onemocnění se nemusí navenek projevovat. Jako například už zmíněná rakovina vaječníku, čípku a dalších, stejně jako poruchy srdečního rytmu a mnohá další.

A nehraje roli i strach z bolesti? Bolí prevence?

Nedávno jsme řešili případ, kdy jedna slečna natočila instagramový post, že ji gynekologická preventivní prohlídka bolela. A neuvěřitelně se to šířilo, holky psaly, že tam už příště nepůjdou. To jsou momenty, kdy je mi smutno. Ano, je to nepříjemné, co si budeme povídat, ale ta důležitost je veliká. Podobně jako teď se točilo po sítích video, kde jakási paní povídala, že je mamograf nebezpečný a to záření samo způsobuje rakovinu. Tam mě potěšilo, že na ni ministerstvo zdravotnictví podalo trestní oznámení, protože to už je nebezpečné fake news.

No ale třeba kolonoskopie je už hodně nepříjemný zákrok… Jaké věci je výhodné i přes bolest podstoupit?

Příjemná není, určitě. Ale chodí se na ni jednou za deset let. To stojí za to přetrpět, není komplexnější cesta, jak provést prevenci rakoviny tlustého střeva. A že je tohle pro české obyvatelstvo častá diagnóza… Také určitě není příjemné vyšetření per rectum, u něhož urolog mužům nad padesát let vyšetří prostatu. Ale trvá deset vteřin, je neinvazivní a dá se tím zjistit celá řada věcí.

O jaké prevenci se málo ví? Mě třeba překvapilo, že bych měla navštívit jednou ročně dermatologa kvůli znaménkům a bylo by to bezplatné…

Máme na webu Loono rozcestník, kam zadáte věk a pohlaví a vyjede vám seznam preventivních úkonů včetně toho, zda jsou placené pojišťovnou, jak dlouho trvají, co se na nich dělá, jak se na ně připravit a zda to bolí, je to nepříjemné a podobně. Web jsme udělali právě proto, že tohle si sice můžete najít i na webu ministerstva, ale je to dvacetistránkový dokument malým písmem těžko stravitelný pro širokou veřejnost. Přišlo nám, že v tom to nikdo nechce a nebude hledat. Spousta lidí zapomíná právě na kožaře. Málo se též ví, že muži mají poprvé zajít po padesátce na urologii. A opravdu málo známá je informace o tom, jak důležitá je preventivní prohlídka v devatenácti letech, tedy poté, co mladí odejdou od dětského lékaře a měli by se přihlásit k tomu dospěláckému praktikovi. On vám totiž při té vstupní přebírací návštěvě má udělat jedno z nejkomplexnějších vyšetření. To další pak probíhá až po třicátém roce. A opravdu často se stává, že mladí tu prohlídku v devatenácti neabsolvují, protože zkrátka po odchodu od dětského lékaře nemají vlastního praktika, studují a nepotřebují ho, jsou zdraví, cítí se neporazitelní, nepotřebují do školy neschopenku. A přijdou až v devětadvaceti, když potřebují potvrzení do práce. Ale je to škoda, v těch devatenácti letech se dělá například kompletní cholesterolový profil a další vyšetření, která dokážou hodně nemocí odhalit včas.