Čtení otvírá dveře do života. Naučme to děti

Ondřej Müller výrazně ovlivnil čtenářské návyky celé jedné generace: objevil a přivezl do ČR Harryho Pottera. Sám od dětství miluje vědecko-fantastickou literaturu a knihy plné fantazie přináší i dnešním dětem.

Jsou české děti pilní čtenáři?

Určitě! Jsou děti, které čtou jako divé, třeba i několik knížek měsíčně. Ale to většinou není příliš vidět a děti samy se tím nechlubí. Ale jsou i děti, které nepřečetly do svých dvanácti let jedinou knihu. Obojí znám z besed a na první pohled se obě skupiny od sebe příliš neliší. A mezi nimi se pohybuje velká množina dětí, které občas přečtou či alespoň rozečtou jednu knihu či komiks. Existuje však nedobrý trend, kdy čtenář knih bývá mezi dětmi vysmíván jako podivín a budižkničemu. To mě mrzí a považuji to za horší varování než slabé čtenářské ambice našich dětí.

Co s tím?

Dospělí jsou dětem vzorem, a pokud nebudou číst oni, nezlepší se to. A u dospělých čtenářů je teď stav horší. Ještě v roce 2007 koupilo nějakou knihu 71 procent Čechů, po krizi v roce 2010 už jen 46 procent. Tentýž trend je i v Německu, někam jim během posledních let zmizelo více než šest milionů kupců knih. To je opravdu hodně a trh má co dělat, aby udržel stabilitu.

Máte vy sám návod, jak naučit děti číst?

Řeknu vám, jak jsem to dělal s těmi svými. Od útlého dětství jsme si prohlíželi knížky a leporela, a z leporel i knih navíc stavěli domečky, ohrádky a silnice. To není barbarství, ony to ty knihy i leporela chvilku přežijí, ale dítě tak má knihu stále u sebe a naučí se s ní zacházet, třeba tak, aby ji nepoškodilo.

Potom jsme si co nejvíc četli nahlas, aspoň jednu krátkou pohádku z bratří Grimmů denně před spaním. A teď přijde podle mě to nejdůležitější: Pak jsme povídali o tom, co jsme přečetli, vymýšleli varianty příběhů, které jsme přečetli. A též přečtený text hodnotili: tohle nás bavilo, to byla nuda, to nějak divně skončilo, co se stalo s tím princem, na toho autor asi zapomněl… Děti takhle poznají, že čtení není otrava, kdy sám musím něco obtížně přeslabikovat, a pak je mi to v životě absolutně k ničemu, ale že čtení pomáhá otevírat dveře do života a natahuje ruku k druhým.

Jste programový ředitel dětské sekce ve velkém nakladatelství, tedy kdo jiný má mít lepší přehled: Co české děti dnes čtou? A proč to čtou?

Těžko zobecňovat, dětští čtenáři se v čtenářské vyspělosti velmi různí, ale pokud jde o věk do dvanácti let, mají rády legraci (teď je populární třeba Deník malého poseroutky) a pak tajemství a příběhy s fantastickými prvky (Harry Potter a jeho další nápodoby).

A proč? Té legrace není nikdy dost a zoufale chybí i v literatuře pro dospělé. O tom, proč neklesá touha po fantastice, lze jen spekulovat. Myslím, že jakkoli je náš svět barvitý a dá se říci akční, není to v tom „správném směru“. Dětem a opět i dospělým chybí v našem světě hrdina bez bázně a hany, těžko se hledá opravdové přátelství. Čest a spravedlnost hledají v televizních novinách i ve veřejném životě obtížně své místo. Proto takové hodnoty spojené s dobrodružstvím stále hledáme v příbězích, třeba i v detektivkách a v pohádkách. V tomto ohledu se oba žánry příliš neliší. Ubezpečujeme se o tom, že svět má svůj řád, a pokud je z něj vychýlen, princ či detektiv jej uvedou znovu do rovnováhy dobra a zla.

Je rozdíl mezi českým vkusem a vkusem dětí z jiných zemí?

Je, a kupodivu velký. A to i přes globální fenomény, jako jsou Star Wars, superhrdinové a různé módní trendy, Auta, Ledové království a tak dále. Anglickým či německým dětem se třeba líbí jiné ilustrace než našim dětem. Vše samozřejmě ovlivňuje výchova a přístup školy – u nás je třeba sociální problematika na okraji, v Německu je naopak důležitou součástí výuky a děti tam jsou více ochotné číst knihy o chudobě ve světě, ekologii, uprchlících, antisemitismu.

Český a slovenský trh má však společného jmenovatele – výraznou ilustrátorskou tradici, takže dnes čeští ilustrátoři vydávají knihy na Slovensku, a naopak hodně slovenských ilustrátorů vydává knížky na českém trhu, třeba v Albatrosu – a s velkým úspěchem! Já jsem byl kupříkladu před lety nadšen spoluprací s Peterem Uchnárem, který ilustroval můj výbor z Werichových pohádek Deoduši.

Mění se dětem vkus časem, dá se srovnat, jak to bylo před lety a dnes?

Vkus dětí se mění velmi rychle, a jak se říká, „dětská láska po zajících skáče“. Obrazové vnímání světa dětí kupříkladu v sedmdesátých letech razantně proměnily komiksy (samozřejmě především na Západě, i když u nás také vycházely zajímavé práce), v osmdesátých letech film, od devadesátých let pak pojetí ilustrací opět zásadně změnily animované filmy, krátce na to manga a počítačová 3D grafika. Dnes jsou i děti vystaveny jakémusi návratu k 60. letům minulého století a „retro“ je jedním z trendů také v designu současných knih pro děti.

U dětské literatury je však třeba brát v úvahu, že hlavní slovo při nákupu knih mají rodiče a prarodiče – a ti jsou naopak z principu konzervativní. To není hana, chtějí jen svým dětem poskytnout ty knížky, které měli sami v dětství nejraději. To je logické a já se ke svým dětem choval stejně. Proto ta zdánlivě nekončící obliba leporela Polámal se mraveneček, knih Broučci, někdy ještě Kája Mařík, dále Devatero pohádek, Pohádky H. Ch. Andersena, Mikeš Josefa Lady, Ferda Mravenec, Pohádky z mechu a kapradí a mnoho dalších. Ty knihy se „dědí“ z generace na generaci.

Je zaručený recept na dětský trhák?

Bohužel není, kdyby tomu tak bylo, jsou všichni nakladatelé dětské literatury boháči. Na druhou stranu se všichni stále pokoušejí nějak napodobit úspěch Harryho Pottera. Devadesát procent těch nápodob, ale i bezostyšných opisů je bez nápadu, ale někdy přece jen některá kniha à la Harry Potter zazáří a získá si čtenáře, v poslední době třeba série Časodějové od rusky píšící autorky Natalje Ščerby.

Harryho Pottera jste pro české vydání sehnal a prosadil vy…

Získání práv na Harryho Pottera byl takový svého druhu „motýlí efekt“, což je ve sci-fi motiv, kdy drobná událost, třeba zašlápnutí motýla, může mít v budoucnosti nedozírné následky. Při cestě metrem na frankfurtském veletrhu v říjnu 1998 jsem nahlížel jedné dívce přes rameno, co čte (dělám to odjakživa), a zjistil jsem, že se jedná o jakousi knihu Harry Potter and the Philosopher’s Stone. Neznal jsem ji, a tak jsem si ji hned druhý den koupil v anglickém oddělení knihkupectví Hugendubel ve Frankfurtu a pustil se do čtení.

A nemohl se najednou odtrhnout, jak jste přiznal v jiném rozhovoru. Co vás zaujalo?

Líbil se mi promyšlený kouzelnický svět a pak styl vyprávění, který mi připomínal jiného skvělého vypravěče Charlese Dickense. A u kapitoly Zrcadlo z Erisedu jsem si definitivně řekl: Tuhle knížku bych moc rád vydal! Práva jsme tehdy získali velice snadno. Začal jsem si zjišťovat něco víc o autorce a o okolnostech vydání knihy. Po vzoru zahraničních nakladatelů jsme datum českého vydání stanovili na 29. února 2000 v pravé poledne. Tehdy to ještě zaznamenalo pramálo lidí, ale šeptanda o úžasné knížce se šířila a čtvrtou knihu jsme už prodávali ve velkém s bradavickým trhem 11. 11. 2001. Ty dva roky jsem byl v jednom kole, ale stálo to za to.

Jak jste se vlastně sám dostal k práci nakladatele, respektive programového ředitele Albatrosu?

Mým snem bylo pracovat v redakci, ať už knižní či časopisecké. Ale jak jsem vždy říkával, stačilo by mi bývalo stát se tím „a kol.“, jak se psávalo v tiráži časopisu ABC, tedy jedním z anonymních členů redakčního kolektivu. Má cesta do Albatrosu je příběhem upřímného přátelství se spisovatelem a novinářem Janem Krůtou. Pracoval jsem u něj v nakladatelství Arcadia a on mě později podle toho, jak znal mou redakční práci, doporučil jako programového ředitele do Albatrosu. Snad tam toho nelitovali, dva měsíce po příchodu do nakladatelství jsme znovu koupili práva na Nekonečný příběh Michaela Endeho, obnovili jsme edici KOD, OKO, začali jsme vydávat tehdy oblíbené CD-ROMy a pak jsme měli to štěstí a koupili práva na Harryho Pottera.

Zabýváte se také žánrem sci-fi, kdy jste se k fantastice dostal? Taky jako dítě?

Sci-fi literatura byla a je vedle strašidelné literatury mým hlavním zájmem a koníčkem. Mohu na příkladu sci-fi s radostí doložit, co jsem říkal o čtení a o tom, jak pomáhá navazovat vztahy s lidmi a vnímat lépe svět kolem nás. Sci-fi je totiž pro mě příběhem velkého přátelství s Vítem Haškovcem, s nímž jsem též napsal většinu populárně-naučných knih, esejů a článků, které jsem kdy vydal. Známe se od třetí třídy a od třetí třídy si povídáme o sci-fi a čteme ji. Začali jsme tím, co bylo tehdy k dispozici – Běhounkem, Vernem a samozřejmě „českým Vernem“ J. M. Troskou a jeho trilogií Zápas s nebem. Pak následovali Bradbury, Lem, Babula, Nesvadba, Souček a bratři Strugačtí. Dosti rozkolísaný výběr, ale tak to tehdy bylo. Každý týden jsme se chodili ptát do knihkupectví nedaleko naší školy na Vinohradech: „Nevyšlo něco vědeckofantastickýho?“ A co týden knihkupec jen smutně potřásl hlavou. Ale občas se objevil nějaký ten západní „majstrštyk“, třeba Ocelové jeskyně, Obchodníci s vesmírem nebo Den trifidů.

A jakou sci-fi by podle vás měly číst děti dneska?

Dnešní sci-fi je výrazně jiná než ta „naše“ ze sedmdesátých a osmdesátých let, ale není jistě chyba sáhnout po absolutní klasice a dětem (i do dvanácti let) nabídnout povídky Roberta Sheckleyho (pro jejich humor), Raye Bradburyho (pro jejich poetiku a strašidelné prvky), případně verneovky, které nedávno přepsal do modernější a čtivější podoby Ondřej Neff. A pak, od těch čtrnácti let, jim nenápadně podstrčit Nonstop od Briana Aldisse či Já, robot od Isaaka Asimova. A pak se třeba spolu s nimi podívat na film Já, robot a povyprávět si o rozdílech mezi knihou a filmem.

Jaké trendy v dětské literatuře nás teď čekají?

Na knižním trhu lze vysledovat pozvolný odklon od beletrie a rostoucí oblibu populárně-naučné literatury. Nejde o nějaký megatrend, ale o první náznaky. I přes dominanci internetu coby světové superencyklopedie zřejmě chybí nějaký osobnější, celistvější přístup ke světu kolem nás. Ten mohou dětem zprostředkovat nápadité encyklopedie, poznávací knížky, objevně vytvořená leporela, která pomohou dětem poznat vlastní emoce a pocity. Poskytnou jim základní orientační body v krajině příliš složitého a nečekaně proměnlivého světa.

Co dětem do knihovničky opravdu pořídit?

Já sám i mé děti jsme měli moc rádi leporelo Cvrček a mravenci od Vojtěcha Kubašty, dále Pohádky bratří Grimmů s ilustracemi Jiřího Trnky a Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. A pak samozřejmě Malého prince a Medvídka Pú, ale to vlastně nejsou knihy, to jsou spíš „přátelé“ na celý život.