Už jako malá jsem milovala funkční design, aniž bych to vůbec věděla. Byla jsem hodně zvědavá. Holka ze vsi, co chodila na základku do Prahy. Tenkrát mi jezdily autobusy domů jen jednou za hodinu, a tak jsem měla kolikrát spoustu času na bloumání městem. Fascinovaly mě domy a jejich krásná okna a vstupní dveře, a když byla zima, zalezla jsem do papírnictví. Chodila jsem obdivovat všechny ty krásné tužky, gumy a zápisníky. Už tenkrát to byla závislost na funkčním designu.
Odrazilo se to tak, že jsem si i všechny byty, ve kterých jsem kdy bydlela, zařizovala prakticky a všechny designové kousky, které jsem si kdy pořídila, byly i užitečné. Ať už keramické kelímky od Maxima Velčovského nebo busta kolouška z galerie Futurista sloužící jako váza. Měla jsem pocit, že pokud předmět neplní funkci, nemá doma co dělat. Ale postupem času jsem začala měknout.
Začalo to porcelánovými soškami, jednu takovou jsem zdědila po babičce, byl to ležící vlčák, první kus do sekce „věci, na které se jenom práší“. Pak jsem si koupila na blešáku keramickou baletku… a už to jelo, moje předsevzetí a pocit, že vše musí být funkční, mě začalo opouštět. Začala jsem si na rantl vany dávat gumové kačenky, takové ty do vany, což by samo o sobě byl funkční doplněk, ale vzhledem k tomu, že si raději zapnu sprchu, než abych napustila vanu, slouží pouze jako dekorace.
A celý můj seznam nepraktických věcí vrcholí poměrně velkým nefunkčním kusem „nábytku“. Je to starý fotbálek, který dostali moji rodiče, už když jsem byla malá. Jejich známý tehdy rušil klub. Když ho chtěla máma vyhodit, vzali jsme si ho k nám do bytu a umístili ho doprostřed obýváku. Vypadá skvěle. O funkčnosti ale nemůže být ani řeč, ve fotbálku jsem bídná, a jelikož jsem soutěživý typ, raději ho nehraju. Občas se provětrá, když je u nás večírek, ale jinak tam chudák jen tak stojí. Tak jsem mu nedávno jednu funkci vtiskla, občas na něj věším prádlo.
Měli bychom se všichni naučit být občas nepraktičtí a pořídit si domů něco jen tak na ozdobu. Něco, co neslouží, ale jenom tak hezky JE.
