Škoda, že čekáme do poslední chvíle, že se to zlepší samo

Kdo k vám do poradny vlastně chodí?

Skoro polovinu tvoří lidé, co mají nějaké vztahové potíže. Zajímavé je, že začalo chodit víc chlapů. Oni se tedy reálně jdou poradit spíš o práci nebo na koučink, pak se ale otvírají i v ostatních věcech.

A chce se mužům o vztazích mluvit?

Chce, jenom se k tomu většinou dostanou oklikou. Ženy osobní vztahy hodně prožívají, takže přijdou rovnou kvůli nim, a pokud chodí páry, vždycky volá žena.

Na druhé straně, když muži něco nefunguje doma, necítí se dobře ani v práci; je frustrovaný a nepodává takové výkony. Do poradny přijde kvůli práci, ale nakonec často rozkryjeme, že za kariérním problémem stojí osobní život.

Možná se muži jen brání řešit vztahové věci s někým cizím a oddalují ten problém, co to jde…

Ono obecně platí, že v případě vztahů se většina lidí přijde poradit tak pět minut po dvanácté. Pokud by přišli o rok dříve, tak je všechno mnohem lehčí.

Jsme zvyklí, že čekáme do poslední chvíle, jestli to náhodou nezvládneme sami. Ale to je jako chodit rok se zlomenou nohou.

Jak vlastně poznat, že už se „to“ nevyřeší samo?

Ta správná chvíle je, když se přestanete těšit domů. Nebo když na vztahový problém myslíte několikrát denně. To už je obvykle známka, že je něco špatně.

Co vlastně ve vztazích řešíme nejvíce? A mění se to nějak?

Docela častý problém je sex a samozřejmě nevěra. Velké problémy způsobuje obecně komunikace v rozdílném páru – to když se dají dohromady lidi, co k sobě nepasují. Funguje jim to první roky, mají dítě a najednou zjistí, že se k sobě prostě nehodí nebo prostě nevědí, jak spolu vyjít.

Takže nefunguje to, že se protiklady přitahují? Dá se vlastně udržet vztah dvou rozdílných lidí, který mají společné téma jen práci, dovolenou a dítě?

Dá, ale ne na základě kompromisu. Kompromis nedává nesmysl, když jsou pak nespokojení vlastně oba.

Na druhou stranu, ve vztazích máme tendenci hledat si to, kde nám něco chybí, nebo někoho, kdo dráždí naše slabosti. Zjednodušeně, například rozlítaný muž si často hledá klidnou ženu. Na začátku je rozdílnost přitahuje a vyhovuje jim, ale tohle funguje jen chvilku a pak musí oba pochopit, že se od sebe musí učit.

Jenže tohle si většinou ani jeden nepřizná a takříkajíc si brání svoje území. Nikam se neposunou a nakonec se rozejdou, nebo spolu strpí zbytek života.

Nebo mají druhou možnost: že si své rozdílnosti přiznají a zkusí najít harmonii.

Jak je to tedy s tím, že se říká, že vztah je kompromis a že musíme polknout spoustu věcí, protože to tak prostě má být?

Já kompromis vnímám tak, že se ve vztahu budeme učit. Ono není náhodné, že někoho potkáváme. U lidí existují nevědomé procesy, což znamená, že přitahujeme partnery, kteří nám do života mají přijít.

Kompromis pro mě znamená, že hned nezdrhám ze vztahu, ale snažím se pochopit, co mi má dát.

S tím trochu souvisí i to, že se na začátku vztahu děláme mnohem lepší, a když opadne zamilovanost, tak je to trochu loterie, jestli nám vztah vyjde, nebo ne?

Vždycky musíte počítat s tím, že až se to zlomí a opadne prvotní zamilování, budete na sobě muset pracovat. Není to o tom, že se k sobě nehodíte. Už když se zamilujeme, tak tam něco je.

Ale lidi většinou nezvládnou tu následnou fázi a řeknou si: teď už nám to neladí, půjdeme od sebe.

Zmínila jste, že jeden z těch největších problémů ve vztahu je sex. Jak se to projevuje?

Sex je jen zrcadlo toho, co se děje ve vztahu a jak vztah funguje. Když má třeba žena tendenci přizpůsobovat se v běžném životě, přizpůsobuje se i v sexu. V podstatě se „stará“ o muže.

Pokud ale není ve své povaze vyloženě submisivní, tak ji po čase jednostranný sex přestane bavit. Jenže její muž žil celou dobu v tom, že ji to přesně takhle vzrušuje. Naopak měl pocit, že je vlastně báječný milenec. A problém, jehož příčina je úplně někde jinde, se naplno projeví.

Představa, že se po deseti letech vztahu dozvím, že dosavadní sex byl pro partnerku nucený, to je zralé na ručník do ringu. Má takový problém vůbec řešení?

Určitě to řešení má. Ale jen v případě, že muž ukoriguje svoje ego a s partnerkou o problému dokáže v klidu mluvit. Nebo si nechat poradit od odborníka.

Mění se sex a třeba to, co po sobě v posteli chceme?

Tam, kam se sex vydává, to je spíš neintimita. Ať už praktikami, pomůckami nebo pornografií. Celkové „vzdalování se“ se pak projevuje i tak, že lidi na sebe v sexu nemají čas.

Například často jsou páry, které chtějí umělé oplodnění, a přitom spolu spí třeba jednou za tři týdny. A nepřijde jim to divné.

Na druhé straně, nezvětšují se v sexu požadavky a očekávání, která na sebe klademe? Třeba v důsledku filmů jako Padesát odstínů šedi?

Kombinují se tu dvě věci. Jednak se oddalujeme a ztrácíme přirozenost, a jednak jsme tak obouchaní běžnými podněty, že všeho chceme víc a víc. A to platí i ve vztazích a sexu. Přestane fungovat pudovost a začneme se řídit představou toho, co je asi norma a co jsme třeba viděli právě v pornu. Pak se může klidně stát, že muž chce doma něco, co považuje za normální, a u partnerky se to prostě nesetká s pochopením.

Nicméně když by vás někdo zavřel na měsíc někde na pláži, kde nebudou podněty typu porna a vlivy moderní doby, tak je dost pravděpodobné, že se zase vrátí blízkost a s ní i přirozená pudovost.

Teď jsme se bavily hlavně o mladších párech. Ale co ty starší, páry, které spolu jsou třeba 20 let nebo víc. Jak je to u nich?

Upřímně, takový pár jsem v poradně možná ani neviděla. Všimněte si třeba, jak málo starších lidí se u nás drží za ruku. Mám trochu pocit, že starší páry jsou buď spokojené, nebo se rozhodly to spolu doklepat. Ti druzí berou jako normální, že každý má svou televizi a spí v oddělených ložnicích. V podstatě nevidí další smysl, proč svůj vztah rozvíjet. Každopádně je škoda ukončit citový život třeba ve čtyřiceti.

U starších párů se tedy partnerské problémy vůbec neřeší?

Ono to funguje zase především individuálně u žen. Do poradny nechodí v páru, ale samy. Začnou rozvíjet svoji osobnost a zjistí, že jsou v citově vyprahlém vztahu, ve kterém dožívat nechtějí. A pak se třeba rozvádí.

Není přirozené, že se časem každý z páru změní natolik, že nemá smysl vztah spravovat?

Je úplně v pohodě, že se v průběhu let měníme. Mění se nám potřeby, přání, může se stát něco, co nás nasměruje někam jinam. Máme tendenci mít vztahy statické, ale realita je jiná. Nemůžeme po sobě chtít, abychom byli čtyřicet let stejní. A partner se musí samozřejmě vyvíjet s námi. Pokud ne, tak to je začátek problému.

Ano, může se stát, že po deseti letech jdou oba jinam a už to prostě fungovat ani nemůže.

Nakonec prakticky, je vůbec nějaký konkrétní recept na dlouhotrvající vztah?

To, do čeho dáváme energii, to rozkvétá. To platí všude.

Čili jeden z receptů je pořád se snažit svůj vztah nějak vnímat a věnovat se mu. Protože pořád v něm můžete hledat něco, co je zajímavé a z čeho se můžete učit.

Druhá rada je trochu paradoxní: musíte se věnovat sami sobě, abyste nestagnovali. A tím se rozvíjí i samotný vztah.