Ačkoli vystudovala moderní výrazový tanec, v současné době se věnuje především herectví a podnikání coby novopečená kavárnice. Má za sebou velké role v českých filmech Horem pádem, Medvídek či Občanský průkaz, i přesto však s pokorou a skromností tvrdí, že si ráda na place nechává poradit od svých zkušenějších kolegů. Pozvali jsme ji na kafe, aby nám vyprávěla o svém životě, ve kterém žádnou „bokovku“ rozhodně nehraje.
Kávu nebo čaj?
Dříve čaj, teď kafe. Šálek kávy je pro mě rituál klidu, vypnutí, soustředění, který si dám každý den. I když přijdu do naší kavárny, kde je šílený ruch, vezmu si kávu a dám si ji venku. Potřebuju svůj čas. Teď je to kafe trend, jsou okolo toho obštrukce, jak se to má pít, až teroristicky se všechno nakazuje. Těmhle věcem naprosto nerozumím a ani nechci. Pro mě se jedná o obřad.
Kdo rozhoduje o tom, co a jak se podává u vás v kavárně Divoké matky?
Je to spíše taková spolupráce, ale spolumatka Zuzka je striktnější. Slečna, co pro nás peče, se zajímá a pořád hledá něco nového. Jinak vše rozhodujeme pospolu, názorů je víc.
Hrajete v novém seriálu První republika, jehož děj se odehrává v jiné době. Existuje nějaká éra, kde byste chtěla zkusit žít?
Doba první republiky je pro mě vlastně dost zajímavá, myslím, že si tady děly dost neuvěřitelné věci a i to byl impuls, proč jsem do projektu šla. Možnost podívat se zpět do těchto dnů by byla jistě zajímavá, ovšem každá doba má své kouzlo i negativa. A ačkoli mám proti současnosti také jisté výhrady, jsem ráda, že žiji zrovna v ní.
Jaké to je vidět sama sebe v pozici herečky?
Situace, kdy režisér řekne, ať se jdu podívat, jak to dělám, nemám ráda. Já nejsem herečka, nevystudovala jsem to. Hraju podle svých emocí, a když se vidím zvenku, spíš mě to blokuje. Myslím, že když člověk hraje, nemělo by mu záležet na tom, jak vypadá, ale spíš tu roli opravdu žít.
Myslíte, že je v pořádku, aby herec zasahoval do režie?
To asi záleží na tom, jaké je to dílo, na koho narazíte, jak je to napsané. Když jsem točila Krok do tmy s Miroslavem Lutherem, věděla jsem, že zná každou postavu nejlíp on. Vedl nás způsobem, jako bychom byli nástroje, což vlastně bylo dost příjemné. Existují ale i případy, kde režisér chce hledat, komunikovat a znát názor herce, jak vidí on postavu. To je taky dobré. Nedá se říct, jak to je správně.
Je nějaká postava, kterou jste hrála a měla k ní nadstandardně blízko?
Nikdy jsem neměla postavu, kterou bych si toužila zahrát. Každá role byla velkou výzvou. S Jiřím Macháčkem jsme si řekli, že svoji postavu musíš mít rád, ať je v povaze dobrá, nebo zlá. Tím pádem máš každou postavu rád. Nevím, jak to je, když hrajete masového vraha, ale myslím, že v každé postavě najdete kus sebe
Když říkáte, že nejste herečka, jakými principy se řídíte?
Připomíná mi to tanec. Dělala jsem výrazový, moderní. Učili jsme se improvizovat, dělat choreografie. Nejedná se jen o čistý pohyb, je to něco zevnitř. Emoce hledám v sobě. Min Tanaka náš učil, že člověk může použít i tělesnou paměť. Když se tady postavím a budu stát rovně, bude to na vás působit jinak, než když se natočím a shrbím, ohnu si kolena. Nejsem úplně intelektuální člověk, co by se zabýval rozumem, takhle je to pro mě lehčí. Taky mám velké štěstí, když mě Hřebejk vytáhl do filmu. Vidíte kolem sebe skvělé herce, vidíte, jak fungují. Někteří herci se vám snaží v začátcích pomoct, pro mě to udělal například Ivan Trojan. Všechno jsou to maličkosti, ale vždycky vám něco dají.
Prozradíte nám svůj tajný recept, jak zkombinovat všechny své různorodé aktivity dohromady?
Mám to organicky, to je správné slovo. Tím, že mám dvě děti, se člověk naučí být rodinný domácí produkční, ale vždycky jsou tam věci, co vás zaskočí a musíte pak situaci vyřešit. Je to organismus. Mám velký dar ve skvělé mámě a tchýni, muži, co mi všichni pomůžou, když potřebuji děti pohlídat. Své děti nedokážu svěřit cizí paní bez výčitek. Divoké matky dělám za pochodu, tam beru děti. Nejsem ale příliš ambiciózní typ, co by na sobě tak intenzivně makal, že by každý den odkládal děti a chodil cvičit.
Myslíte, že úspěch mění Vaše pracovní výkony?
Asi ne. Myslím, že nejsem až tak známá. Sestru lidé poznávají mnohem víc. S velkou slávou přichází i velká ztráta soukromí, vlastní život vám už pak skoro ani nepatří, ale já o něj nikdy nechci přijít. Neholduji premiérám nebo akcím s novináři. Nemám Instagram, kde bych si každého „přicvakla“. Stalo se mi, že mě týden před natáčením po kostýmových zkouškách vyhodili, protože nemám silnou sociální síť, která by nalákala diváky. „Kolik máš followerů?“ Je zvláštní, že Instagram byl dříve o fotkách, o něčem, co je hezké, co zaujme. A teď? Takhle jsem dopila, naaranžuju to… podívejte se na mě, takhle já žiju! Ale tak to není. Chci se prezentovat tím, co opravdu umím.
Když mne lidé potkávají, mívají problém si mě zaškatulkovat a říkají: „My se odněkud známe!“ Ale nevědí odkud. Tahle varianta je pro mě přijatelnější. Občas si říkám, jak fungují hollywoodské hvězdy, které nemůžou žít svůj vlastní život, protože je pořád někdo okukuje. To podle mě není cesta ke štěstí.
Jakým směrem byste se chtěla v budoucnu vydat?
Budoucnost se nedá příliš předvídat nebo naplánovat. Nebráním se ničemu. S kamarádkou se chystáme otevřít nový kulturní podnik v Karlíně. Na to se těším, protože kavárna mě neživí, i když myslím, že časem začne. Také bych se ráda dál věnovala herectví. Výsledek není to nejdůležitější, hezké je pracovat s lidmi, co dělají věci poctivě. Nechci být podnikatelkou na plný úvazek, potřebuju tvořit. Rutina mě vnitřně vyčerpává a natáčení bývá třeba na měsíc, což je skvělé. Pokaždé je to jinačí. A to je pěkné.
