Sourozence si nevybíráme, jednoho dne přijdou a už je máme na celý život. Překvapeni bývají zejména rodiče, kteří sami vyrostli jako jedináčci a „rušné“ dětství nezažili. Potyčky mezi sourozenci mají dokonce podle odborníků ve vývoji dětí významnou pozitivní funkci. Díky nim se učí prosazovat a obhájit své místo v životě, a i když vypadají nebezpečně, v naprosté většině neznamenají, že se děti ve skutečnosti nemilují.
Za vztahy mezi sourozenci mohou do velké míry rodiče
Rodiče mohou vztahy mezi sourozenci vylepšit i velmi pokazit, a to už od útlého dětství. První problém bývá nezvládnutá komunikace kolem příchodu mladšího sourozence na svět, dalším velkým problémem bývá srovnávání a dávání jednoho z nich druhému za vzor. Dále také rozmazlování mladšího a umravňování staršího, od kterého chceme, aby měl rozum a choval se k mladšímu hezky, i když ten mladší bývá někdy pěkné kvítko, provokuje a svého beztrestného postavení využívá.
Pozor dejte i na využívání přílišné pomoci – samozřejmě že starší dítě může občas mladší pohlídat či jinak pomoci, ale v žádném případě by to neměl být jeho setrvalý úkol. Péče o děti je starostí rodičů.
Narození sourozence – zatěžkávací zkouška
Vždyť si to představte. Žijete si jako v bavlnce, rodiče i prarodiče jsou nadšení z každého vašeho kroku či činu a najednou se objeví vetřelec, který strhne veškerou pozornost na sebe. V některých rodinách se špatně zvládnutý příchod sourozence může projevovat ve vztazích mezi sourozenci až do dospělosti.
Vztah mezi sourozenci se začíná budovat už před příchodem toho mladšího na svět. Můžeme společně připravovat výbavičku, navštěvovat známé s miminky, aby naše starší dítě vědělo, co může očekávat. Je zcela přirozené, že si pětileté dítě představuje, že když se mu narodí vysněný sourozenec, už to bude kamarád, se kterým si bude hrát. Vůbec není připravené na to, že tato situace nastane až za několik let. I po narození sourozence by rodiče měli prvorozenému dítěti věnovat pozornost a zajímat se o to, co dělá a co si myslí, aby se necítilo příchodem mladšího sourozence odstrčené.
Ideální věkový rozdíl neexistuje
Někdy si rodiče myslí, že chyba je ve věkovém rozdílu mezi sourozenci. Ale zde žádná pravidla neplatí. Je pravda, že čím je věkový rozdíl menší, tím si děti spolu lépe hrají, protože je zajímají stejné aktivity. Ani uvažování dětí se příliš neliší (nikdo nemá tzv. navrch). Mezi sourozenci s tří- až čtyřletým odstupem už panuje určitá hierarchie, starší chce být dominantní. Věkový rozdíl pěti a více let už vytváří sourozenecké vztahy specifické, protože každé z dětí zajímá něco jiného a do jisté míry žije svůj vlastní život. Starší bývá často považován za toho rozumnějšího, který by měl ustoupit, ale to se mu vůbec nemusí líbit.
Na pohlaví záleží
V rodině se dvěma či více chlapci se připravte na hlučnější provoz a intenzivnější soupeření. V rodině s dívkami zase častěji dochází k hádkám a sporům. Ale nic není pravidlem, každé dítě je jiné, zrovna tak jako existují bojovné holčičky, jsou i chlapečci, kteří rádi debatují. U dětí s menším věkovým odstupem je soupeření větší, protože oba chtějí vybojovat dominanci, tam, kde je rozdíl větší, je dominance dána přirozeně věkovým odstupem. Máte-li doma páreček, chovají se spíše jako dva prvorození. Je-li mladší dívka, může ke staršímu bratrovi vzhlížet a obdivovat jej, chlapec se díky sestře naučí lépe rozumět ženskému světu.
Kdy zasahovat a kdy nechat být?
Hádky a bitky řešte hned, samozřejmě záleží na jejich intenzitě. Někdy mohou být konflikty mezi sourozenci užitečné, je to příprava na reálný život. Děti se učí vyjádřit své potřeby, nést zodpovědnost za své chování, bránit se i tolerovat odlišný názor. Při tom všem by jim rodiče měli pomoci. Hádky či bitky by nikdy neměly přerůst mez, kdy si děti začnou ubližovat.
Pozornost je potřeba věnovat zejména tomu, když se role nemění a jedno dítě je vždy v roli agresora a druhému se pořád ubližuje. Pokud se děti naučí dohodnout se samy, bude se jim tato schopnost v životě hodit – budou lépe zvládat situace, kdy je třeba se vymezit mezi vrstevníky, řešit konflikty, respektovat druhé. Sledovat komunikaci mezi sourozenci je třeba průběžně po celé jejich dětství, a to i v době puberty. Důležité je nepodceňovat fyzickou, ale ani psychickou agresi.
A bude klid!
Pokud se nejedná o skutečně závažný prohřešek, nemá smysl zdlouhavě jednotlivé excesy vyšetřovat. Děti do deseti let neumí rozlišit realitu a fantazii. Mladší sourozenci si často vynahrazují fyzický handicap manipulací či vymýšlením. Rodiče, kteří své děti dobře znají, dokáží odhadnout, co se mohlo stát a co už nikoliv. Vlastně ani nejde tak o určení viny v jednotlivých případech, jako spíš o to, že děti by měly vědět, kde jsou hranice, že nesmí jeden druhému ubližovat. Když už nic nepomáhá, děti se pořád dohadují a zdá se, že se v blízké budoucnosti nedomluví, je ideální je rozdělit. Každého zaměstnat něčím jiným, v jiné místnosti, během chvíle se jim po parťákovi zase zasteskne.
Vlastní příklad je nejlepší
Pokud děti denně vidí, jak rodiče nejdou pro nadávku daleko a i ty nejmenší rozpory řeší křikem či fyzickým násilím, připadá jim, že je to zcela v pořádku. Vždyť jinou rodinu a řešení sporů neznají. Učení probíhá obousměrně, i děti nás mohou přimět k zamyšlení nad tím, zda jsme přístupní domluvě a hledání kompromisu. Děti se nejvíce učí pouhým pozorováním při běžných činnostech v rámci rodiny. Nejméně se učí pokyny a příkazy, zvlášť když tyto jsou v přímém rozporu s tím, co denně vidí.
7 tipů na závěr
- Děti nesrovnávejte. Každé dítě je jiné. Chvalte a kárejte je o samotě.
- Nenuťte sourozence, aby se dělili o své věci. Ani aby mladší setrvale dědil hračky a oblečení po starším. Zvýšíte tím jen rivalitu mezi nimi.
- Buďte nestranní, vyslechněte všechny strany sporu. Nenuťte staršího, aby byl za všech okolností ten rozumnější.
- Nezasahujte do drobných sporů a pošťuchování. Děti by si je měly umět vyřešit samy. Zasáhněte v případě, že hrozí nebezpečí zranění.
- Věnujte aspoň někdy čas každému z dětí individuálně. Ať si užije to, co chce opravdu dělat.
- Nenuťte sourozence, aby se měli rádi. V šesti letech nemohou pochopit, že si třeba za dvacet let budou oporou.
- Specifická situace nastává, je-li jedno z dětí postižené či velice talentované. Tam platí všechna uvedená pravidla o to více.
