Právě čtete

Jsem zábradlí nad propastí. Jak sestra Angelika pomáhá drogově závislým dospívajícím

13774  
Sdílet: 

Jsem zábradlí nad propastí. Jak sestra Angelika pomáhá drogově závislým dospívajícím

Pravidelně dojíždí z Prahy na Vysočinu do ústavu pro dospívající kluky s drogovým ohrožením. Jako vychovatelka se tam řádová sestra Angelika Ivana Pintířová s chlapci snaží žít a vycházet tak, aby kluci – mnohdy i poprvé v životě – cítili, že na nich někomu záleží. A také, že mají za něco odpovědnost. Právě tak se podle řádové sestry léčí bolavá duše.

29. 1. 2020 12 min. čtení Kristýna Kašpárková
Jsem zábradlí nad propastí. Jak sestra Angelika pomáhá drogově závislým dospívajícím

Sestry boromejky zná většina lidí jako řád, který se stará o nemocné a umírající. Sama Angelika Pintířová byla jednou z těch, které pečovaly o prezidenta Václava Havla v závěru jeho života. Její hlavní službou je ovšem práce s problematickou, drogově závislou mládeží. „Boromejky se už od vzniku řádu v sedmnáctém století staraly o lidi na okraji společnosti, nemocné, chudé. Nakažené morem. A morem dneška je pro mě nemilovaná mládež,“ říká.

Ve výchovném ústavu na Pelhřimovsku už třináct let pomáháte dospívajícím chlapcům zbavit se potíží s drogami, poznala jste jich desítky, možná ke stovce. Vybavíte si ty úplně první, které jste tam potkala?

Velmi dobře. Byli těžce drogově závislí. Obzvlášť si pamatuju jednoho z nich. Přišla jsem tam za ním v řeholním oblečení a hned při té mé první službě mi říkal: „Podívej, o mě se nějakej Bůh už nezajímá, já to mám daný. Od dvanácti jsem závislej na heráku, vydělávám si na to vařením pervitinu, mám ohroženou rodinu, protože dlužím nějakejm Číňanům, a na co jsem v životě sáhnul, to jsem posral. Vo mě se nějakej Bůh už nezajímá.“

To je strašné… Jak se na to dá reagovat?

Je. Já se mu snažila říct, že to tak úplně není, že není jen špatný. V ústavu máme psa, a tak jsem mu řekla: „Podívej, když tady toho psa pohladíš, tak je v tobě dobro.“ Pohladil ho, ostatně ne poprvé, schválně jsem ho pobídla udělat něco, co běžně dělá.

Ale proč to říkám: kdybyste toho chlapce potkala, na první dojem byste neřekla, že má o sobě špatné mínění, působil velmi sebejistě, všechno chtěl organizovat. Jenže ono to tak bývá, většinou kdo je třeba velmi drzý, velmi se potřebuje projevovat, ten je vnitřně strašně nejistý, má velký strach, potřebuje si zadupat, ty druhé zarazit. A na mně jako vychovatelce bylo neudělat v tom chybu, ke které to chování svádí. Tedy nereagovat na útok protiútokem, nenechat se vyprovokovat, spíš ze situace odejít. A příště mu dát zase šanci.

Podle mě je vlastně obecně ve výchově nejdůležitější mít pořád k dítěti úctu. I když někdy záměrně udělá něco zlého, pokusit se tu konkrétní situaci zastavit, ale nezapsat si ho už napořád jako darebáka. Neodepsat ho, dát mu šanci to spravit. A nepřehlížet i ty pozitivní věci, které zvládne.

Sestra Angelika | Foto: Tchibo Blog

Víte, jak ten váš první klient skončil?

Byl u nás krátce, půl roku, pak mu bylo osmnáct a mohl odejít. Takže nevím. Můžu jenom věřit tomu, že si z našeho setkání něco maličko odnesl, co třeba trošku narušilo tu jeho představu, že je hrozný člověk. Co kluci se svým životem dál udělají, je jejich věc. Děti nejsou stroje, nemůžeme je nastavit tak, jak my chceme a hotovo. Pracuju se samostatnou bytostí, můžu mu nějak pomoct, ale nemůžu to za toho člověka udělat. A musím snést i to, že mu třeba radím dobře, on si to i uvědomuje, ale pak se rozhodne, že to takhle neudělá. Rozhodne se jinak a třeba si v uvozovkách pokazí život. Jejich svoboda volby.

V Česku pořád vnímáme pobyt ve výchovném ústavu jako trest. Ale on by měl být vnímán jako pomoc.

Vašimi klienty v ústavu jsou chlapci mezi patnácti a osmnácti, kteří mají soudem nařízenou ústavní výchovu nebo je tam rodiče dali sami, protože jsou nezvladatelní a mají potíže s drogami…

Ve většině případů jsou tam chlapci v soudem nařízené výchově, ale v tom smyslu, že jejich rodiče sami vidí, že tu výchovu nezvládají a požádají soud o pomoc. Ti kluci už třeba mají za sebou různé delikty, krádeže doma i venku, záškoláctví, rodiče nejsou schopni je donutit docházet do školy… Chlapci k nám pak přijdou na dlouhodobý pobyt, nezřídka až do těch osmnácti let. Ale míváme i klienty, u kterých rodiče vidí, že to začíná být problematické, a dají je do ústavu na dobrovolný krátký dvouměsíční program sami.

Někdy to pomůže, kluk se trošku dá dohromady a začne třeba i ty rodiče respektovat nebo si ti rodiče v konzultaci s námi uvědomí, že někdy je potřeba, aby se i oni chovali jinak. V Česku pořád vnímáme pobyt ve výchovném ústavu jako trest. Ale on by měl být vnímán jako pomoc. Ale souvisí to i s tím, jak to tu bylo za komunismu, společnost byla represivní a institucí a autorit jsme se báli, protože nám šlapaly na paty.

Sestra Angelika o řádu boromejek

„Boromejky se už od vzniku řádu v sedmnáctém století staraly o lidi na okraji společnosti, nemocné, chudé. Dnes slouží u umírajících, ale pomáhají i vězeňkyním. Protože starat se o vězně je taky jeden ze skutků milosrdenství. České sestry boromejky už před sto lety pracovaly v polepšovně. Byly jsme i učitelkami, ale nikdy jsme neměly prestižní školy pro nejlepší, záměrem vždy bylo ujímat se těch, kteří jsou na okraji, těch, o které se nikdo starat nechce. Služby ošetřovatelské a pedagogické byly v řádu zastoupené půl na půl, až nástup komunismu to v Česku změnil.

Takže já zkrátka jen vstupuju do proudu těch žen, které tu byly přede mnou. Vystudovala jsem ošetřovatelství a pedagogiku, učila na střední zdravotnické škole – a i tam mě zajímala spíš ta děvčata, která měla horší prospěch. Protože mi bylo jasné, že to není tím, že by byly málo inteligentní, ale například se neuměly učit, protože je to nikdo nenaučil, protože se třeba doma rodiče rozváděli, měli doma složité problémy… Z toho často vyplývá nekázeň, drzost. A pomoct těmhle lidem – ne jim nasázet pětky a vyhodit je ze školy, ale pomoct jim, aby tu školu dostudovali, najít, kudy na to, jsem cítila jako svoje nejhlubší povolání. Začala jsem se pak pro tuhle práci víc vzdělávat na různých seminářích a na jednom z nich potkala svého budoucího vedoucího, který mě do výchovného ústavu Klíčov pozval a já tam začala pracovat.“

Mají ti chlapci, kteří se k vám dostanou, něco společného? Nějaké rizikové faktory, proč do těch drog spadli?

Je to různé, ale to, co ty kluky nějakým způsobem spojuje, je třeba to, že si neumí poradit s nudou, s volným časem. Velmi často jim také drogy pomáhají na něco tíživého zapomenout, ať už je to úmrtí někoho blízkého, rozvod rodičů nebo třeba to, že každý z rozvedených rodičů už má zase další svou rodinu a oni neví, kam patří. Někdy také sleduji, že ti kluci nic moc doma nemuseli, všechno měli a chybí jim takový ten přirozený adrenalin, který si člověk sám dodává tím, že překonává nějakou překážku. A někdy to může být i jenom tím, že to dítě zaexperimentuje s nějakou partou. Ale dost často ta potřeba patřit do nějaké party odráží právě tu nudu, kterou zmiňuju na začátku.

Nerada bych ale, aby to vyznělo, že je to vždy vina rodiny. Roli hraje tolik věcí… Říkal to už známý český odborník na výchovu profesor Matějček, že to, zda se dítě „povede“, je sázka do loterie. V různých momentech se můžete nějak chovat, dobře nebo špatně, jenže výchova je o tom, že před vámi je individuum, kterému můžete pomoci se nějak rozvíjet, ale neexistuje na to patent. Nemůžete ho ani nacpat jen do své představy, ono má i tu svoji. Takže bych nikdy neodsuzovala rodiče, kterým dítě spadlo do drog.

Jak to vlastně rodiče těch chlapců, co skončí v ústavu, nesou?

Někdy mám trošku dojem, jako by očekávali, že nám dítě dají jako do opravny a my jako odborníci vyměníme nějakou součástku – a ono to zase začne fungovat. To se pak někdy stává, že je u nás kluk dlouhodobě a dobře to funguje, a potom jede domů na víkend a něco se pokazí. Ale ve stávajícím systému nemáme žádný nástroj, jak pracovat s celou rodinou, pokud sama nechce. Ale když chce, poradíme jim rádi.

Když s chlapci pracujete, co nejvíc potřebují?

Myslím, že to samé co každý člověk. Nějaké ocenění. Úkoly, pocit potřebnosti. Každý den tam třeba jeden z nich pro všechny vaří. Někteří to v životě nedělali, bojí se. To nevadí, řeknu jim, já ti pomůžu. Musím je v podstatě dokopat k tomu, aby něco dokázali.

Sestra Angelika | Foto: Tchibo Blog

A začnou si pak víc věřit, protože už něco zvládli?

Velmi často právě tímhle získávají tu podstatnou vnitřní sebedůvěru. Tu nenadiktuju tím, že mu ji budu popisovat, já ho musím dovést k tomu, že něco dokáže. Dokáže roztopit v kamnech, dojde pěšky na nákup. Myslím si, že moc hezká je pedagogická zásada Marie Montessori „pomoz mi, abych to dokázal sám.“

Takže každý z kluků najednou někam patří a má zodpovědnou roli.

Je to opravdu jako komunitní terapie, to znamená, že jsme závislí jeden na druhém. Jeden vaří, jeden štípe dříví, jeden pere, jeden topí. Chodíme šest kilometrů přes les nakoupit. A pak si společně sedneme a sníme jídlo. A mluvíme spolu u toho. Ty děti na to nejsou z domu vůbec zvyklé, každý si tam někam zalezl a jedl sám. Já si myslím, že tohle společné jídlo tvoří společenství, rodinu. Ono vás to u stolu donutí se zajímat, co ten druhý, protože dřív nebo později se u toho jídla vyvine nějaký rozhovor.

Jeden z chlapců u nás třeba slavil osmnáctiny, a úplně si vybavuju, jak se ho můj šéf zeptal: „Asi sis představoval ty své osmnácté narozeniny jinak viď…” A on že ne: „Já jsem přijel ze školy, vy jste mě všichni poslouchali, voněla rajská, lepší narozeniny jsem v životě nezažil.“ A tohle jsou momenty, kde člověk bere tu sílu a motivaci tu práci dělat.

Jste prostě taková velká náhradní rodina?

V ústavu je hodně „provozní práce“. Je to vesnické stavení, ve kterém žije skupina lidí, a velkou část svého času klienti věnují právě tomu, aby v něm bylo čisto, teplo, aby bylo co jíst. Pak samozřejmě máme i nějaké hry, filmový klub, sport. Navíc jsou skupinová setkání, kdy mohou kluci hovořit o svých problémech, hodnotí, co se jim podařilo a co ne, s čím bojují, chodí za nimi psychoterapeutka. Ale gró spočívá v tom společném žití.

Stejně tak matka se nemůže pokaždé rozlítostňovat nad dítětem, musí mu pomáhat ty překážky překonávat a ne je řešit za něj. Takže já klukům říkám, ano, tvůj život je něčím poznamenaný, máš mnohem dál tu startovní čáru, ale na druhou stranu prostě běž, nebreč nad tím a běž.

Mně přijde, jako byste popisovala nějaký hezký letní tábor…

Je zajímavé, že i sami klienti pražského ústavního oddělení, kteří jsou k nám poslaní na “trestný” pobyt, občas sami řeknou, že to tu je jak na prázdninách u babičky. Chceme se tu i společně zasmát, něco překonat, mít pak z toho radost. Naučit je se o sebe postarat. Někteří z nich mi taky řekli, že díky tomu, že se naučili vařit, už vidí možnost, že by dokázali třeba sbalit holku.

Narozdíl od tábora tam ale předpokládám někdy řešíte docela náročné situace, kluci nejsou beránci…

Každý z nás má na něco dar. Naopak kdybych třeba pracovala v mateřské školce, tak se tam úplně zblázním. Dospívající jsou různě drzí a mají různé vtípky, protože mají spoustu energie, já se ji snažím nějak uchopit, pracovat s ní a otočit ji do něčeho pozitivního. Třeba rapu, nebo break dance. A to, že útočí na moji osobu, že se mě snaží vyprovokovat? To je ta jejich vnitřní nejistota. Potřebují zkoušet, jak moc jste pevní vy.

To dělají už malé děti v období vzdoru, že?

Ano. Oni si říkají o hranice. Protože hranice jsou omezení, ale taky pocit bezpečí. Já v tom vidím největší rodičovský úkol, dávat zdravé hranice. A myslím, že pro nás jako pro ženy je to vždycky těžší, ustát takovou tu dětskou vydírací techniku „ty seš teďka zlá hnusná matka.“ I pro mě je výzva ustát, že jsem „ta hnusná baba, která teď na tomhle trvá a nepovolí ani o milimetr.“ Pořád to budou zkoušet, zvlášť, když to třeba povolilo kvůli nějaké výjimce, tak jestli by to nepovolilo i dneska. Ustoupit proto prostě nemůžu.

Sestra Angelika | Foto: Tchibo Blog

Čím si dodáváte sílu neustoupit? Ono je to občas snazší, ač krátkodobé řešení, unavený člověk už chce mít na chvíli pokoj…

Já to jednou řekla jednomu klukovi, proč nepovolím, a od té doby mi pomáhá si tu větu připomínat: „Víš proč ti to nedovolím? Protože já jsem teď zábradlí nad propastí.“ Musím být pevná. Musí se o mě moct opřít.

A jak sama bojujete s tím, aby vás třeba nepřemohla lítost? Protože se k vám dostávají děti, které zažívaly věci, které by nikdo neměl zažívat, vyrůstají někde, kde to měly těžké…

Stejně jako se zdravotní sestra se nemůže rozplakat nad trpícím pacientem, já  se tomu taky musím postavit. My boromejky v konstitucích máme, že poskytujeme účinnou pomoc. Takže třeba nedávám bezdomovcům na ulici peníze, protože to není účinná pomoc. Koupím od nich Nový prostor, protože tím jim dávám účinnou pomoc, dávám jim určitou důstojnost. Stejně tak matka se nemůže pokaždé rozlítostňovat nad dítětem, musí mu pomáhat ty překážky překonávat a ne je řešit za něj. Takže já klukům říkám, ano, tvůj život je něčím poznamenaný, máš mnohem dál tu startovní čáru, ale na druhou stranu prostě běž, nebreč nad tím a běž.

Na Vysočině už se vám protočily desítky řádově chlapců. Dá se nějak odhadnout, v kolika procentech případů byla ta pomoc v ústavu úspěšná? Už se k drogám nevrátili, začlenili se zpátky do společnosti…?

Ta čísla se odhadují těžce, někdo tam byl roky, jiného přesunuli na krátkodobý pobyt třeba z Prahy. Někoho jsem znala jen pár dní… Byli tam třeba i chlapci, kteří si měli splnit půlroční program a pak se rozhodli, že zpátky do Prahy nechtějí, protože u nás jim to pomůže víc. A ty si samozřejmě pamatuju víc a vím minimálně o dvou, kteří mají rodinu, pracují, jsme i ve spojení přes Facebook a je to velmi milé vidět, že původně by člověk řekl, že zrovna oni na tom budou nejhůř, ale poprali se s tím.

Nejdůležitější je, že sami kluci se musí rozhodnout, co se svým životem udělají dál. My jim můžeme ukázat cestu. Můžeme jim dát šanci zažít třeba i jiný způsob života, který neznali z domu – třeba vědomí, že si vzájemně nejsme lhostejní. Myslím, že ta rodina spočívá právě v tom přístupu „nejsi pro mě věc, nejsi pro mě neosobní záležitost. Jsi pro mě důležitá osoba a věnuju ti svou pozornost. I třeba tím, že ti jdu pětkrát zkontrolovat ten úklid, protože to, že to udělám sama, může být projev nezájmu.”

Ale nějakou statistiku, jak je to s klienty dál, si nevedu. A ani vlastně nemůžu úplně posoudit, jak kdo si se životem poradil, protože na jednu stranu někdo může skončit i jako bezdomovec, ale i tak si může vytvořit nějaké společenství, starat se o druhé, nějak si s tím životem poradí a je mu i dobře. A naopak se z někoho může stát pracující, ale vypočítavý tvrdý otec… a co je vlastně úspěch?

Sestra Angelika | Foto: Tchibo Blog

Co můžou udělat rodiče, kteří mají pocit, že už výchovu sami nezvládají? Jaká je první pomoc?

Existuje, a o tom se stále ještě málo ví, třeba síť středisek výchovné péče, to jsou ambulantní zařízení, jsou tam speciální pedagogové, psychologové. A když mají rodiče pocit, že už se jim něco vymyká z rukou, nemusí se stydět nechat si poradit, zapsat dítě na nějaké pravidelné programy, zajít na rodinnou terapii. Je dobré včas třeba i rodičům ukázat, v čem může být výchovná chyba.

Jaké věci vnímáte jako chyby vy?

Třeba požadavky na dítě, které nejdřív neměli žádné a najednou jich je přehnaně moc. Nebo když dítě dospívá, nevědí, jak ho pomalu vypouštět do světa. S tím mají problémy hlavně matky synů. Nedáváme dětem pocítit odpovědnost, následky jejich činů. Snažíme se je strašně chránit, aby se jim nic nestalo, aby nenastydli, pořád u sebe mají mobil, my víme, kde jsou. Neučíme je překonávat překážky, ty jim naopak umeteme, takže je vozíme do školy, aby se jim nic nestalo a podobně.

Pomoc, která vůbec nepomáhá?

Ano, opičí láska. Nehody a tragédie se stávají, ale nebezpečí ze života stejně nelze úplně odstranit. Stejně tak je nutné, aby děti měly povinnosti. Potkávám se s chlapci, kterým je šestnáct, sedmnáct, a v životě ani nevynesli koš, protože to všechno doma někdo dělal za ně. Čili je důležité, aby dítě už třeba od pěti let mělo nějakou povinnost a zodpovědnost, ona totiž přináší i pocit, že jsem v té rodině nějak důležitý, že tam patřím, beze mě to nebude.

Angelika Ivana Pintířová


Angelika Ivana Pintířová (* 17. května 1963, Sušice) je česká řeholnice, boromejka. Pracuje jako diecézní ředitelka pro Papežská misijní díla, je vychovatelkou ve výchovném ústavu v Křešíně na Pelhřimovsku a jedním z moderátorů pořadu Jak to vidí… v Českém rozhlase. Do Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského vstoupila už ve 14 letech. Po maturitě na zdravotnické škole pracovala na interním oddělení nemocnice Na Slupi. V roce 1988 složila věčné sliby. Poté studovala obor pedagogika – ošetřovatelství na FF UK. V letech 2007 až 2011 vystudovala DAMU. Od roku 2009 pracuje ve Výchovném ústavu a Středisku výchovné péče Klíčov v Křešíně na Pelhřimovsku. V roce 2011 byla jednou z řádových sester, které pečovaly o prezidenta Václava Havla v závěru jeho života.

Čtěte také

Dítě má právo plakat nebo se vztekat. A rodič taky
Dítě má právo plakat nebo se vztekat. A …19260
Vánoce v dětském domově byly krásné. Ale víc než dárky jsme potřebovali city
Vánoce v dětském domově byly krásné. Ale…4113
Spálená a bolavá záda za to stojí. Jak se žije vinařské rodině
Spálená a bolavá záda za to stojí. Jak s…4155
Další články