Právě čtete

Ježíšek je pořád lepší než otylý Santa se soby

3809  
Sdílet: 

Ježíšek je pořád lepší než otylý Santa se soby

Věříte doma na Ježíška? Držíte advent, i když do kostela jinak nechodíte? A jak třeba vychovávat děti k vánočním tradicím, když sami nevěříte v Boha? Vánoce s sebou nesou spoustu otázek, na které nám odpovídal teolog a kněz starokatolické církve Petr Jan Vinš.

15. 12. 2018 5 min. čtení Martin Pistulka
Ježíšek je pořád lepší než otylý Santa se soby

Jaká je vlastně úloha tradic a Vánoc v dnešní společnosti? „Potřebujeme“ podobné svátky, když drtivá většina společnosti je nevěřící?

V první řadě si nemyslím, že by náboženský aspekt Vánoc byl nějak passé, že by už pro dnešního člověka nebyl aktuální. Dnešní doba je hodně individualistická, tlačí na výkon a na úspěch – a právě třeba slavení svátků je něco, co nám může pomoci se na chvíli z tohoto koloběhu vymanit. Jenom člověk nesmí připustit, aby se z Vánoc stala jenom další honička a stres.

Takže je v pořádku, když jako ateista slavím Vánoce, i když stojí na křesťanských základech?

A proč byste je slavit nesměl? Na druhou stranu je otázka, co z Vánoc zůstane, když se připraví o svůj křesťanský obsah. Ale to si musí rozhodnout a nalézt každý sám. Nicméně křesťanskému dědictví se nevyhneme a je dobré si ho uvědomit. Vezměte si třeba koledy, což jsou původně náboženské písně, slavnou „rybovku“, která je psaná pro kostel, nebo betlémy, které zase odkazují k Lukášovu evangeliu. I nevěřící člověk může přijímat to dobré, co naší civilizaci staletí a staletí křesťanské kultury přinesla. 

Petr Jan Vinš

Dětem by tradice měli předávat asi rodiče. Jak tedy předávat něco, čemu jako rodič sám příliš nerozumím a v co „nevěřím“?

Ono to nemusí být tak složité. Příběh Vánoc je vlastně krásné vyprávění, které má mnoho aspektů – Marie s Josefem, kteří jsou na obtížné cestě a hledají přístřeší, téměř pohádkoví mudrci z východu, kteří vidí i uprostřed chudé stáje budoucí velikost, útěk rodiny před zlobou zlého vladaře, který chce narozené dítě zahubit, to jsou všechno příběhy, které kromě náboženské roviny mohou zprostředkovávat i obecně lidské hodnoty. A k nim se pak mohou vztáhnout různé tradice a zvyky. Nemá totiž, myslím, moc smyl dodržovat nějakou zvyklost jen proto, že „se to tak prostě dělá“, a nehledat přitom nějaký její vnitřní význam.

A co naopak tradice nové?

Mísení tradic, jejich přejímání a podobně, to není žádná výsada moderní doby. Vezměte si třeba takový adventní věnec – ten vznikl v polovině 19. století, tedy z historického hlediska nedávno, původně jako pomůcka pro jednoho německého učitele v církevní škole pro chudé děti, protože na něho žáci s příchodem zimy neustále dotírali s otázkami, kdy už budou Vánoce. Tak jim udělal takovou svíčkovou „časomíru“, která ukazovala postup adventu. Odsud se tradice adventního věnce dostala do církevního prostředí, kde získala význam počítání čtyř adventních nedělí, přizpůsobila se katolickým nebo evangelickým zvyklostem (např. barvou svíček na věnci), zavedla se tradice žehnání věnců a podobně. A z církevního užívání se pak adventní věnec dostal do domácností i nenábožensky žijících lidí a stal se součástí té široké sekulární vánoční tradice všude na světě. Podobný vývoj prodělalo mnoho dalších věcí, které si dnes s Vánocemi spojujeme.

Petr Jan Vinš

Co se změnilo na těch „dnešních“ Vánocích?

Slavení Vánoc za posledních řekněme 100 let procházelo různými změnami, které často souvisely s proměnou společenských poměrů. Jinak člověk k Vánocům a jejich tradici přistupoval v době, kdy byl samozřejmý a všudypřítomný jejich křesťanský aspekt, jinak v době totality a jinak dnes.

Obrovskou změnu ve způsobu prožívání Vánoc přinesla 90. léta 20. století s nástupem konzumního a komerčního tlaku. Společnost se ze situace, kdy bylo všeho nedostatek, během několika let dostala do stavu, kdy je všeho dost a my jsme pod tlakem, abychom nakupovali víc a víc. V rodinách se pak někdy hledí spíš na to, jestli se za dárky utratilo dostatečné množství peněz, než na to, zda jsou dárky – byť třeba jen symbolické – znamením nějaké emocionální vazby a hodnoty.

Dá se vlastně vymanit z toho konzumního proudu, který předpokládá, že na Vánoce koupíme třeba tolik jídla, že by nám to normálně stačilo na měsíc?

Určitě. Když sáhnu do křesťanské tradice, advent je v ní do určité míry vnímaný jako postní období. Z toho nám pak zlidovělo ono „zlaté prasátko“ na 24. prosince, které uvidíme, pokud se budeme postit. Určité sebeomezení třeba právě v jídle by dávalo smysl i mimo tu oblast náboženskou – byť si to člověk může racionalizovat třeba tak, že si dopředu „odčiňuje“ to vánoční cukroví, které přijde.

A co Ježíšek? Mají dnešní děti věřit na Ježíška?

Já toho vánočního „ježíška“ moc rád nemám. Zejména v takové té sentimentální podobě spojené s obelháváním dětí, když to řeknu ošklivě. Z křesťanského pohledu je určitě třeba rozlišovat mezi vánočním Jezulátkem, narozeným Ježíšem a Spasitelem v betlémských jeslích, a mezi postavou Ježíška-dárkonoše, který je křesťanský vlastně jen vnějškově. Pokud je v něm něco křesťanského, tak je to asi myšlenka, že všechny dobré dary se člověku dostávají z Boží ruky.

A nebylo by tedy „čistší“, nechat rozdávat dárky Santa Clause nebo nějakou jinou postavičku?

Konkrétně Santa Claus je – minimálně v té americké podobě otylého strýce s červenou čepicí a sobím spřežením – naší kultuře hodně vzdálený a dost dobře chápu lidi, kteří ho do našich Vánoc nechtějí pustit za žádnou cenu. To už je lepší nechat si ježíška, nebo – a to může být dobré řešení pro věřící rodiny – učit děti, že dárky skutečně dává ten opravdový Ježíšek, skrze to, že žehná mamince a tatínkovi v jejich práci.

Petr Jan Vinš

Dají se Vánoce slavit – pokud jsem ateista – nějak pragmaticky?

Už jsem to trochu naťukl: myslím si, že by cesta byla ve vědomém zdůraznění mezilidských vztahů a jejich emocionální hodnoty. Dárky k tomu mohou být jedním z nástrojů, ale mohou být i jiné – třeba se sejít s lidmi, které máme rádi, ale nevídáme se s nimi tak často. Koneckonců i já sám na sobě zažívám, že to nejvzácnější, co mám, nejsou peníze, ale čas.

A je dobré s Vánocemi spojit ještě jeden aspekt – myšlení na potřebné. Vánoce jsou vprostřed zimy, což je těžké období třeba pro lidi na ulici. Existuje řada církevních i necírkevních charitativních organizací, které se o ně starají, a tak by možná mělo být samozřejmé, že třeba místo dalšího kila cukroví zaplatíme bezdomovcům pár nocleženek, což jim může ve výsledku zachránit i život.

Takže jak se k vánočním tradicím vlastně postavit? Teď se ptám hlavně jako ateistický rodič.

Tradice jsou bezpochyby důležité, ale není to žádné zlaté tele, které bychom měli bezmyšlenkovitě uctívat. Myslím si, že je zapotřebí – a ve výchově dětí zvláště – hledat za tradicemi jejich skutečný význam, ať už je náboženský, kulturní nebo historický, a prezentovat je jako jeho uskutečnění, vnější realizaci. Protože teprve tehdy, když člověk ví nejen co dělá, ale i proč to dělá, může tradici prožívat v její úplnosti.

Petr Jan Vinš


Petr Jan Vinš je teolog, religionista a starokatolický kněz. Studoval na univerzitách v Praze, Tel Avivu a Bernu. Zabývá se teologií z různých pohledů a o věcech spojených s vírou si s ním popovídáte bez ohledu na to, zda jste laik, či věřící. Přednáší na Filozofické fakultě UK a Husitské teologické fakultě UK.

Čtěte také

Čtení otvírá dveře do života. Naučme to děti
Čtení otvírá dveře do života. Naučme to …7542
Nejtěžší je připustit si smrtelnost blízkých
Nejtěžší je připustit si smrtelnost blíz…44153
Psí pěstounka: vy pomůžete zablešenému voříškovi, on vám to tisíckrát vrátí
Psí pěstounka: vy pomůžete zablešenému v…4390
Další články