Designérka tvoří předměty z kávy, které časem zmizí. A říká: Není nutné mít doma všechny věci navždy

Pijete ráda kávu?

Určitě, jsem nadšený kávičkář, i když se nepovažuji za odborníka. Jako designérka se však kávou zabývám víc také z psychologického hlediska, beru ji i jako psychologický výzkum. Kávovou sedlinu, kterou využívám, jsem začala sbírat v práci. Sledovala jsem, že je káva důvodem dát si pauzu, s někým si promluvit, v jednání je otázka, zda si někdo dá kávu, příležitost trochu si odpočinout. Káva je důvodem ke konverzaci a to mě zajímalo, proto jsem začala zpracovávat zrovna kávu.

Tím jsme se dostaly k vašemu designérskému projektu Do not disturb my coffee zen, který využívá kávovou sedlinu jako hlavní materiál. Představíte nám ho?

Projekt jsem prezentovala vloni, ale už se jím zabývám asi čtyři roky. Vedu na univerzitě v Plzni ateliér Design nábytku a interiéru a téma recyklace a udržitelnosti rezonuje jak mezi studenty, tak ve společnosti a je nevyhnutelné. Ve škole hledáme a zkoušíme různé materiály, tak jsem narazila i na kávu jako na zdroj, který mám běžně k dispozici. Mou první myšlenkou bylo vyrábět desky ke stolům do kavárny. Idea byla taková, že by si mohly kavárny samy vyrábět z kávového odpadu stoly, které se přirozeně rozloží, až je vyhodí. Hlavní pro mne byla udržitelnost, biologická rozložitelnost i to, aby se při výrobě nemusely používat stroje závislé na velkém množství energie. Proto jsem se nakonec rozhodla pracovat na projektu vlastníma rukama, sušit kávu na vzduchu a minimalizovat práci se stroji. Kromě pojiva není nic kupované, ani forma nebo nářadí. Všechno je vytvořené z odpadu.

Jak to mimochodem děláte, aby vám použitá káva neplesnivěla?

Chce to péči a čas. Vloni jsem vystavovala na Designbloku, kde jsem měla možnost mluvit o své kolekci se stovkami lidí, a nakonec jsem je učila sušit kafe, když s ním chtěli sami dál pracovat, třeba pro domácí peeling nebo výživu rostlin. Kávu je potřeba postupně sušit a přesívat, rozprostřít ji doma na větší ploše a nenechávat v ní hrudky.

Nakonec jste nevytvořila stolní desky, ale zenové zahrady a předměty pro stolování a pití kávy. Proč zrovna ty?

Při sušení jsem zjistila, že mě mnohem víc baví samotná práce s kávou než výsledek. Sušení je voňavý proces, příjemný na dotek. Ke změně záměru mě přivedl i můj tehdy pětiletý syn, který si rád dával do sušící se kávy ruce. Začalo jít víc o hmatovou a čichovou zkušenost. Inspirovala jsem se japonskými zenovými zahradami, začala jsem studovat jejich tvarosloví, klasické prvky, jako je rýžové košťátko, hrábě nebo nádoby. Japonské zahrady slouží k relaxaci, koncentraci, k rozvoji kreativity, což v našem kontextu plní i káva. Tak vznikla kolekce Do not disturb my coffee zen, kde je káva ve všech skupenstvích: vypijete si ji, zároveň je i v sypkém a tuhém stavu a jste tak obklopená kávou. Kolekci zenových zahrad jsem doplnila vázami a dalšími prvky, které patří ke stolování.

Kdyby se někdo do vašich výrobků zamiloval, dají se koupit?

Dají se koupit nebo vyrobit na zakázku, když mě zájemce kontaktuje. Je to sběratelská kolekce, zatím nejde o projekt, který bych chtěla tlačit do nějaké velké sériové výroby.

Tématem, kterému se hodně věnujete, je psychologie designu, emoce s ním spojené. V čem je to pro vás lákavé?

Psychologii designu jsem se začala věnovat už při studiu designu na vysoké škole a pak při svém doktorském studiu. Vždy mě víc fascinovali lidé, kteří předměty používají, a jejich reakce než věci samotné, i když je ráda vytvářím. Také jako interiérová designérka pracuji s mnoha různými lidmi. A interiérový designér by měl mít určitou míru empatie, aby se setkala jeho imaginace s požadavky klienta. I když designér vytvoří skvělý návrh, klient ho nemusí přijmout třeba z nějakých svých subjektivních důvodů, což musí designér pochopit. Psychologie je pro mě v designu klíčová. Tak je i kávový projekt jedním z mnoha mých projektů, v nichž sleduji emoce, které vytváří. Zajímají mě reakce a emoce lidí na kávu, která je použitá úplně jiným způsobem, než jsou zvyklí.

A jaké reakce převažují?

Celkově pozitivní. Lidé jsou překvapení, že káva může být po nějakou dobu na pohled tak pevný a odolný materiál, který působí trochu jako kámen. Reakcí, kterou jsem hodně zkoumala, ale byla lítost. Když jsem lidem řekla, že jde o rozložitelný materiál, takže se ty hezké předměty nakonec rozloží a po pár letech zmizí, bylo jim to strašně líto. Jsme nastavení na to, že když do něčeho investujeme, věc nezanikne. Vysvětlovala jsem jim, že právě rozložitelnost je s ohledem na životní prostředí způsob, jak mohou designéři dál tvořit, nic nepoškodit a nic po sobě nezanechat. Což je nový a hodně neortodoxní přístup, designér vloží svůj čas a energii do něčeho, co se nakonec rozplyne. Ale člověk přeci doma nepotřebuje padesátou vázu, která vydrží donekonečna.

Jak se svým ekologickým přístupem pracujete s individuálními klienty jako interiérová designérka?

Vždy se snažím o podporu lokálního trhu, tedy českých a slovenských značek a značek z okolních zemí. Ať už se jedná o materiály, tapety, nebo třeba nábytkové systémy. Tím se i ušetří na dopravě, na skladování a tak dále. Lokálním zdrojům se snažím přizpůsobit svůj návrh. Také se snažím vybírat takové materiály, aby dobře působily na smysly, aby byly příjemné na dotek a měly uklidňující nebo jiný efekt, což je opět psychologický rozměr. Neznamená to ale, že všechny interiéry tvořím jen „eko“.

Kávová sedlina je materiál, který používají i další designéři a designérky. Je něco, co vás zaujalo?

Mám kávové boty od české značky Kave, vyrobené ve Zlíně na Baťových strojích. Teď mě zaujalo kávové brčko, které je z kávy a rozložitelného plastu, registruji, že vznikají šálky na pití. Často ale jde o průmyslovou výrobu, což není moje cesta, kvůli související energetické spotřebě, které se chci vyhnout. A také jde o produkty, kterým káva nedominuje. Ve směsi materiálů jí bývá tak maximálně 40 %, pak se využívá rozložitelný plast, ale také různá aditiva. Nechci ale říct, že plasty jsou jednoznačně špatné, záleží na kontextu. Důležité je vždy vidět celý proces, od výroby po rozložitelnost.

To je i dobré vodítko pro spotřebitele.

Ano, žádný materiál není dobrý nebo špatný, jde o to, jakým způsobem se používá a jak dlouho se využívá předmět z něho vyrobený. A jak ovlivní prostředí, až nebudeme produkt potřebovat.

Jaké další plány s kávovým projektem máte?

Stále ho chci držet v menším měřítku. Budu ale pracovat na velkých prvcích, aplikovat svůj přístup v nábytku a na větších plochách, kombinovat s kávou i další odpadové materiály. Doteď šlo o kolekce ke stolování, teď chci připravit nábytkové kolekce, i když stále půjde o solitéry. Možná se tak s nimi dostanu zpátky do kaváren a na pracoviště. Zároveň plánuji další testování kávového materiálu.

Co vás vlastně na designu nejvíc baví?

Tím, že částečně učím, částečně se věnuji uměleckému výzkumu a zároveň tvořím, baví mě různorodost mé práce. Design je multioborový, musím spolupracovat s dalšími odborníky, v týmech. V interiérech, a většinou tvořím pracovní interiéry, zároveň mám svobodu tvorby a mohu i experimentovat, většinou totiž interiéry doplňuji o vlastní solitéry, originální designové kusy. Musím pořád držet tempo, protože přicházejí nové materiály a firmy, což může být trochu náročné, vyžaduje to celoživotní vzdělávání. A baví mě emoce s mou prací spojené, když jsou lidé šťastní, protože změním jejich prostředí k lepšímu. Když se svých klientů po letech zeptám, zda jsou s interiérem spokojení, zda nepotřebují něco dalšího, nejlepší odpověď pro mne je, že interiér stále perfektně funguje.