Vzpomínáte si, když jste v dětství jezdili na tábory a školy v přírodě a sbírali jste si pohledy, které vám přišly? Když po obědě táborový vedoucí začal rozdávat poštu a vy jste natěšeně očekávali, až uslyšíte své jméno a půjdete si pyšně pro psaní od rodičů? Máte doma ještě někde tyhle cenné sbírky schované? Ať už je odpověď na tyto otázky jakákoliv, shodneme se na tom, že každý pohled měl velikou důležitost a že chcete svému potomkovi tento zážitek také dopřát.
Třeba se to nezdá, ale dopisy jsou důležité
Možná si říkáte, že děti jsou dnes jiné. Mají mobily, dopis nikdy neposílaly a jejich komunikace běží přes esemesky a Messenger. Budou tedy o pohledy vůbec stát?
A jaká frekvence psaní na tábor je „tak akorát“, aby dítě kvůli třem pohledům denně nebylo za „mamánka“, nebo naopak nebylo zklamané, že mu píšete jen občas? Možná také tápete, co vlastně do pohledů máte napsat, abyste své dítě na jeho cestě k samostatnosti podpořili a nevzbudili jste u něj naopak stýskání? Děti dopisy dostávat chtějí a potřebují!
Tábor je spolu se školou v přírodě většinou první zkušeností dítěte s jeho dlouhodobým odloučením od rodičů. První i opakovaný pobyt na táboře jsou prvními krůčky k jeho samostatnosti, k budování sebedůvěry a pocitu bezpečí i ve světě bez rodičů. Ač si většina dětí tábor nakonec moc užije a ještě dlouho na něj vzpomíná, tak stejně mnozí odjíždí s obavami, s „knedlíkem v krku“ a na táboře se jim první dny stýská. Je to
Na táboře se děti sociálně rozvíjejí
Tábor je pro děti intenzivní zkušeností jak ve zvládání odloučení od rodiny, tak v navazování vztahů, ale i v mnoha dalších zážitcích.
Dítě na táboře objevuje nový svět, získává nové vztahy, poznává jiný režim fungování a pravidel, zažívá řadu různých sportovních, herních či kreativních aktivit. Rozvíjí se však na táboře zejména sociálně, čili ve vztazích, ve spolupráci se skupinou, ve schopnosti vyřešit svou situaci a v nacházení své role a místa mezi ostatními dětmi.
V dnešní době se naštěstí při výchově dětí již myslí na to, aby děti nebyly od rodičů odlučovány předčasně a na příliš dlouhou dobu. Aby odjížděly až ve chvíli, kdy jsou na to zralé (7‒10 let), kdy jsou prakticky soběstačné a mají již zkušenost s pobytem mimo domov a i s jinou osobou než s rodiči: chodí do školy, umí být samy u babičky, strávily prázdninový týden u tety na venkově nebo občas přespávají u kamaráda či kamarádky. Čili na tábor odjíždějí ve chvíli, kdy již nejsou bezvýhradně fixovány jen na rodiče a nebojí se být samy i s jinými lidmi.
Nebudu tam s tebou, ale jsme v tom spolu!
Tábor je pro dítě významnou a zlomovou událostí v jeho životě a rodič by na ni měl dítě jak připravit, tak jej následně provázet na dálku právě pomocí psaní. Můžete tak být dítěti po boku v jeho nové životní zkušenosti a na dálku zajistit, že se i v odloučení může opřít o pevný vztah k vám, rodičům, a cítit se tak i sám dobře a jistě.
Zjistěte si podmínky konkrétního tábora a připravte se na něj spolu s dítětem. Před odjezdem je důležité dlouhodobě dítě k táboru pozitivně motivovat a najít způsob, aby se na tábor těšilo, mělo o něj zájem a nebralo jej v žádném případě jako trest, hrozbu, zkoušku odolnosti nebo nepříjemnou povinnost.
Většina táborů má dnes své webové stránky, na kterých najdete všechny potřebné informace, včetně doporučení pro kontakt s dítětem. Mobily děti zpravidla na táboře nesmí mít a ne všechny tábory je možné navštěvovat. Některé tábory mají speciální web, na který dávají vedoucí tábora průběžně fotografie a informace o tom, co děti podnikají, někdy je i možné tam dětem psát vzkazy. Snad všude je ale doporučeno posílat dětem průběžně pohledy a dopisy.
Plánujte společně
Když si budete zjišťovat informace o táboře, přizvěte dítě k sobě a povídejte si s ním o tom, co jej k tomu napadne. Proberte spolu, co ho na místě čeká, na co se těší nebo z čeho má obavy. Podělte se s dětmi o vlastní vzpomínky a prožitky z táborů. Tyto rozhovory jsou nejlepší přípravou dítěte na nový zážitek. Dítě si potřebuje umět představit, co se bude dít, potřebuje mít prostor podělit se s vámi o otázky, obavy i těšení se.
Naplánujte si společný kontakt
Domluvte se dopředu s dítětem, co si samo přeje. Kolik pohledů denně či týdně by si dítě přálo a potřebovalo dostat? Jak mu pohledy mohou pomoci zvládnout jeho táborovou premiéru?
To vše si s dítětem můžete sami domluvit a nechat se jím v tom vést. Stejně tak se na to zeptejte i starších „ostřílených“ táborníků, kteří jedou už po několikáté. Už mají totiž zkušenost, kolik pohledů je fajn dostávat, jaké pohledy je potěšily nejvíc, co se jim líbilo nebo nelíbilo.
Dozvíte se tak vítanou variantu a tou se potom řiďte. Je také na místě dítěti říci, že pošta se může zpozdit, aby v případě „výpadku“ nemělo strach, že se něco děje. Můžete také zmobilizovat i babičky, dědečky a tety a strýce, protože každý pohled potěší. Cílem je udělat dítěti radost a být na dálku s ním jako opora, jako někdo, kdo v dítě věří, kdo mu fandí a kdo je tu pro něj dál i v momentě odloučení.
Co psát do pohledů a dopisů?
Nepište kriticky a se strachem! Oceňujte dítě za vše, co víte, že podniká, pište o svých představách, jaké to mohlo být, ptejte se na jeho prožitky. Není cílem, aby vám dítě odpovědělo, ale aby z pohledu zaznamenalo vaši empatii, zájem a ocenění. Nejde o výkony a vítězství dítěte v soutěžích, jde o to, aby dítě vnímalo z pohledů vaši podporu ve všem, co samo zažívá a podniká.
Pokud má tábor svůj web či jinou platformu, na které se dozvídáte z fotek či textů informace o tom, co děti zrovna podnikají, můžete vyjít právě z toho. Navažte své psaní na to, že vaše dítko zažilo očividně něco velkého nebo něco, kde uspělo, nebo kde bylo nejspíš v náročné situaci.
Pokud nemáte široké informace, vyjděte i z toho mála a zajímejte se. Ptejte se na nové kamarády, na jídlo, na prožitky z různých her apod. Pište o tom, co si představujete, že vaše dítě právě dělá, co si myslíte, že je pro něj zábavné, anebo naopak, co je výzva a že ji jistě zvládne. Využít můžete také svoje vlastní vzpomínky na tábor a sdílet s dítětem své zážitky.
Nezalekněte se emocí
Celkově je nejlepší psát o pozitivních nebo neutrálních věcech, z nichž dítě bude cítit, že je vše v pořádku. Reagujte vždy na to, co vám dítě samo napsalo, a nebojte se odpovídat i tehdy, když dítě píše, že je smutné a stýská se mu.
Řekněte mu, že ho chápete, že na něj myslíte a věříte mu, že to zvládne. Nikdy nepoužívejte sliby, že si pro dítě můžete kdykoli přijet. Děti mohou přepadnout různé emoce, zejména v době, kdy není program, při usínání nebo při únavě. Každá taková emoce je naprosto přirozená a stejně jako rychle přišla, zpravidla i rychle odejde.
„Živě si vzpomínám, jak jsme se v dětství na táboře pohádaly s kamarádkami a já plná emocí psala domů ubrečený dopis. Když ho mamka našla ve schránce, okamžitě zmobilizovala rodinu a jelo se na záchrannou misi. Vypadalo to, že tam jsem snad na pokraji zhroucení, ale opak byl pravdou. Žádná evakuace se nekonala, protože když naši dorazili do tábora, já už dávno o žádné hádce ani nevěděla a rozhodně jsem domů nechtěla.“ ‒ Jana D.
Stýskání k oddělení od rodiny patří a těžkým úkolem rodiče je unést ho spolu s dítětem a dál dítě podporovat a důvěřovat mu. Pokud byste měli obavy, že je něco v nepořádku, obraťte se na vedoucího tábora a poraďte se s ním.
Alexandr Hupcej o dnešních táborech
Tábor děláme jinak než před dvaceti lety, jinak by to děti nebavilo...
Co naopak do pohledů nepsat?
Do dopisů na tábor naopak nepatří negativní nebo zatěžující témata. To, že se o dítě bojíte nebo že se vám stýská, že už chcete, aby bylo doma, to vše dítěti jen přidá na jeho stesku.
Také doporučuji nepsat dětem o tom, že jste se doma pohádali nebo že babička onemocněla. Nepouštějte se ani do společné kritiky někoho na táboře, neposilujte různé přirozené nespokojenosti dítěte, naopak jej podpořte v tom, aby i nepříjemnosti dokázalo zvládnout.
Vždy je také dobré vzpomenout si na to, že dopisy možná bude číst i někdo jiný nebo si je děti budou navzájem předčítat. Myslete proto i na drobnosti, např. jak dítě oslovujete a zda mu nepíšete něco příliš osobního. Dítě jistě nechce být před ostatními oslovováno např. „Ty naše prdelko“ či jinými legračními přezdívkami.
Nečekejte také dlouhé nebo časté odpovědi od dítěte. Zpravidla platí, že čím je dítě spokojenější, tím má menší potřebu vám psát. Je to těžký úkol, rádi byste určitě dostali dlouhý láskyplný dopis a většinou přijde univerzální odpověď typu: „máme se hezky, sluníčko svítí, jídlo mi nechutná…“ Pokuste se i vy, kterým se sice velmi stýská a kteří jste tu hlavně pro dítě, toto unést. Největší odměnou vám bude to, až se váš potomek vrátí domů celý špinavý, chrlící jeden zážitek za druhým a o velký kus dospělejší, než když odjížděl. A třeba se pak v jeho krabici s památkami objeví balíček pohledů, co jste mu poslali…
‒ Mgr. Irena Pokorná, speciální pedagog a psychoterapeut
