Právě čtete

Nerozlučný kámoš dudlík: Jak jsme se ho zbavili bez slz a stresu?

5386  
Sdílet: 

Nerozlučný kámoš dudlík: Jak jsme se ho zbavili bez slz a stresu?

Dudlík je během mateřství velké téma. Stále častěji potkávám maminky, které to s dětmi zvládly bez něj. Já se tím pochlubit nemůžu, ale za to můžu předat zkušenost vám, které jste v podobné situaci. Taky si lámete hlavu nad tím, jak své dítě dudlíku odnaučit?

7. 11. 2020 5 min. čtení Jana Duffková
Nerozlučný kámoš dudlík: Jak jsme se ho zbavili bez slz a stresu?

Mám tři mladší sestry a co si pamatuji, každá z nich v dětství cumlala dudlík. A já na tom před skoro třiceti lety nebyla jinak. Přesto, když se mi narodil syn, doufala jsem, že „dudlat“ nebude. Dnes se na novopečené maminky valí ze všech stran tolik rad, až mám pocit, že se často neodvažujeme jít vlastní cestou a zuby nehty se snažíme dělat všechno podle toho, co se obecně doporučuje. Na jednu stranu je to určitě dobře, ale musím přiznat, že mi to kolikrát přineslo akorát víc stresu.

Dudlík jsem dala do šuplíčku „nechceme“ přesně ve chvíli, kdy jsem se ponořila do studování informací o kojení. Jasně z toho vyplynulo, že dudlík je jeho zabiják. Kazí například techniku sání a chuť k jídlu. Nemluvě o doporučeních zubařů a logopedů, kterým tahle šidítka taky přidělávají práci.

Má, nebo mělo, vaše dítě dudlík?

Hlasovat

A proč mu nedáš dudlík?

Nejdřív jsme ho opravdu vůbec nepotřebovali. Jenže náš syn rozhodně nepatřil k miminkům, která celý den spokojeně pomrkávají na svět.

Naopak. Po pár týdnech jsme doma měli plačící uzlíček, který jsem celé dny i noci nosila na rukou, v nosítku, mazlila, kojila a chovala. Nic nezabíralo a já už kvůli nevyspání byla na pokraji sil.

Babičky se mě nevěřícně ptaly, proč mu prostě nedám dudlík… A já se pak na to sama sebe ptala taky. Brala jsem cokoli, co pomůže. A ono to opravdu pomohlo! Zase se u nás doma začalo aspoň trochu spát. Časem se ukázalo, že jsme patřili mezi šťastlivce, kterým dudlík vůbec nenarušil kojení. Náš Tonda si mléko vskutku vychutnával a vydrželo mu to až do roku a půl, kdy jsem se ho rozhodla odstavit. Kdybych do toho nezasáhla já, nechal by se podle mě kojit ještě ve škole. :-)

Dejte pozor na výběr dudlíku


Když už přijde na dudlík, je dobré poohlédnout se po takzvaném ortodontickém dudlíku. Ten  je tvarovaný tak, aby vývoji dětského chrupu škodil co nejméně.

On má dudlík? To je ostuda.

Dudlík synovi ale samozřejmě ze zvyku zůstal mnohem déle než do útlého miminkovského věku. Naštěstí jsme si to nastavili tak, že přes den ho nepoužíval a bral si ho jen na usínání. Ale nedejbože, kdybychom ucumlanýho parťáka nechali doma … To by bylo pláče!

Období otázek „Proč mu nedáš dudlík?“ skončilo a my najednou odevšad poslouchali narážky typu: „Ty jsi ale ostuda.“ A to mi bylo hodně nepříjemné. Nebrala jsem to jako ostudu a obecně nemám ráda, když někdo dětem něco takového říká, ať už se to týká čehokoli. Prostě využíval prostředek, který od nás jednou dostal. Ostuda nebyl on, ale ani já. Stojím si totiž za tím, že občas prostě musíme dělat věci, které nám pomůžou, a to i když se vymykají tomu, co se píše v příručkách. Psychická pohoda je v tomto případě na prvním místě!

Bylo pro vaše dítě těžké přestat dudlík používat?

Hlasovat

O ukončení éry dudlíčků rozhodly domácí neshody. Náš Tonda si totiž dudlíky pojmenoval. Jeden byl „medvídkovej“, další byl „speciální“… a když jsme před usínáním nemohli najít jeden konkrétní, vznikla nám svízelná situace. A tak jsem si řekla dost. Z toho musíme ven.

Kdy se ideálně zbavit dudlíku?


Podle zubařů, když už dítě dudlík má, je vhodné zapracovat na konci jeho používání nejpozději v roce a půl nebo do dvou let věku dítěte. Když se dudlík neodebere včas, může to způsobit špatné postavení zubů a některé děti se tak do budoucna nevyhnou ortodontické léčbě. Dudlání během mluvení také může přivodit vadu řeči.

Jak se toho dudlíku zbavit?

Začala jsem přemýšlet, jak tento návyk elegantně poslat k šípku. Tak, aby to bylo co nejjednodušší a „nejméně bolestivé“ pro všechny zúčastněné.

Když jsem si vzpomněla, jak mým sestrám odnášel dudlíky čert a kolik u toho bylo slz, přeběhl mi mráz po zádech. A tak jsem začala hledat na internetu rady ostatních maminek, co už tuto prekérní situaci měly za sebou. Našla jsem spoustu tipů – některé opravdu kuriózní, jiné se zdály jednoduché, další mě vyloženě děsily. Například, že někdo posypal dudlík pepřem a miminko se ho pak už bálo vzít znovu do pusy. Tak takhle podle mě rozhodně ne. Brrrr… Z nalezených rad mi přišly celkem zajímavé tyhle:

  • Ustřihnout dudlíku špičku. Nebude „fungovat“ a dítě to přestane bavit.
  • Každý den ustřihnout z dudlíku kousek, až postupně nezbyde nic. A říct dítěti, že už dudlík „došel“.
  • Najít ve městě strom „dudlíkovník“ a tam ho s dětmi společně pověsit.

Palec je horší, než dudlíky...


Ze zkušeností mých kamarádek vím, že si některé z jejich dětí začaly po odebrání dudlíku cucat palec. To je trošku oříšek, protože ten dítěti jen tak nezabavíte. Lékařka jim doporučila se raději vrátit k dudlíku (palec je pro zuby údajně ještě horší) a pokusit se o jeho odstranění znovu později, až bude dítě lépe připraveno. Některé si na noc vypomohly dupačkami, které mají všité i kapsičky na ruce, ale to u starších dětí samozřejmě vůbec nefunguje.

Nakonec k nám přiletěla dudlíčková víla

Nakonec jsem se rozhodla jít pohádkovou cestou a ukázalo se to jako dobrá volba. Nejen, že se to bez slziček povedlo nám, ale funguje to i u mých dalších kamarádek, které si tento způsob taky osvojily.

Jednoho dne jsem Tondovi napsala dopis od dudlíčkové víly. Stálo v něm, že se letos narodilo hodně miminek a víla pro ně potřebuje další dudlíčky. A tak hledá děti, které už jsou velké a rozumné a prosí je, aby jí svá šidítka pro miminka věnovaly. Dopis jsem zabalila do obálky, ozdobila spoustou třpytek a barevných peříček z papírnictví a s velkým zaujetím jsem ho po jeho objevení synovi četla.

Ten okamžitě začal soucítit se smutnými miminky, posbíral všechny dudlíčky a nanosil je na hromádku. Ať si je víla klidně odnese. Že už je velký kluk a nepotřebuje je. Když jsme se pak vrátili z procházky, dudlíčky už byly pryč. Na jejich místě ležel od víly nový dopis s poděkováním a malý dáreček.

Když večer přišlo na lámání chleba – tedy uspávání – bála jsem se, co se bude dít, až si syn uvědomí, že nemá co dudlat. A vzpomněl si. K mému překvapení ale neplakal, pouze si postesknul a když jsem mu znovu připomněla, jak moc tím pomohl víle a miminkům, už se dál po dudlíku neptal. Je pravda, že prvních pár dnů sice trvalo uspávání mnohem déle, ale to pro mě byla jen maličká daň, která za to stála. Zvládli jsme to bez pláče a stresu, což byl můj cíl.

„Naše dcera měla tři dudlíky, a když jsme ji poprosili, aby je věnovala miminkům, jakožto chytrá holčička věnovala dva a ten poslední si nechala. Následně jsme ji důkladně připravovali na to, že tento dudlík je ale opravdu její poslední a až o něj přijde, už nikdy nový nepořídíme. Ona se o něj podle toho starala, a když se pak i poslední dudlík ztratil, přijala to jako fakt, protože s tím počítala.“ ‒ Martin

Na každého ale samozřejmě funguje něco jiného a každé dítě se potřebuje s různými situacemi vypořádat po svém. Je tedy jen na našich zkušenostech a fantazii, jak jim tyto náročné změny v životě co nejvíce ulehčíme. :-)

Udělejte radost vašim nejmenším

Udělejte radost vašim nejmenším

Oblečení, hračky i doplňky do pokojíčku najdete na Tchibo.cz

Do e-shopu

Čtěte také

I když není náš, rozveseluje nám podzim. Halloween nakonec není zas tak hloupá tradice!
I když není náš, rozveseluje nám podzim.…4650
Šátek, nosítko, nebo kočárek? Takhle jsem vybírala já
Šátek, nosítko, nebo kočárek? Takhle jse…4908
Naše dítě nechce do školky! Jak překonat krizi?
Naše dítě nechce do školky! Jak překonat…2938
Další články