Je jasné, že v současném školském systému, kdy je ve třídě třicet dětí, dochází k tomu, kdy se dítěti zkrátka na „učitelův kód“ nepodaří napojit. Mnohdy mu k tomu ani není poskytnut potřebný čas. A nemluvě o tom, že učitelé často nemají během 45 minut prostor věnovat se v takovém počtu každému dítěti zvlášť nebo musí v hodině řešit výchovné problémy. A to nepočítáme ty učitele, kteří mají několik let zajetý styl vyučování, který za žádnou cenu nehodlají měnit. Co s tím? Vyučovat matematiku z jiného úhlu se snaží Hejného metoda, která staví na individuální zkušenosti dítěte a slibuje učitelům i dětem radost z matematiky.
O co jde?
Tuto metodu pro předškolní děti a děti na základních školách založil na zkušenostech a experimentech prof. Milan Hejný. Učí jí matematiku v ČR už přes 750 základních škol z celkových 4 100. Vzbudila zájem ve Finsku, Řecku, Itálii, Švédsku, Polsku a Kanadě.
Metoda je založena na respektování 12 klíčových principů, které vycházejí ze vzájemné spolupráce, nového vedení dětí, kdy učitel funguje jako průvodce, a ne jako nositel absolutní pravdy. Dále se staví na dětské zkušenosti a práci s chybou. „Učitel věří,“ zdůrazňuje profesor Hejný, „že děti skoro celou matematiku samy objeví. Dokáže je vést, dávat úlohy, organizovat mezi nimi diskusi a být trpělivý. Umí dát čas na zrod matematické myšlenky, což pochopitelně trvá.“
Tradiční výuka je založena na myšlence, že učitel coby nositel moudra ukáže dětem nějaký vzorec, děti si ho osvojí, procvičí a už ho umějí. Protože tu jde hlavně o procvičování paměti, mnohé z dětí tyto operace zapomenou. V Hejného metodě se postupuje opačně – dedukcí. Děti vymyslí „vzoreček“, „postup“ a sdílí je mezi sebou. Celá matematika je jeden celek, ne izolované vzorce bez kontextu, bez návaznosti, říká Hejný. „Snažíme se, aby matematika byla integrální součást dětského intelektu. Aby jim to dělalo radost a matematiku viděli i v biologii a dalších věcech.“ Kromě toho má tímto způsobem jeho metoda rozvíjet argumentační a sociální schopnosti.
Díky čemu by děti měly chápat matematiku lépe?
Abstraktní operace s pojmy, které se „klasicky“ odehrávají jen na papíře, jsou tu demonstrované jako zkušenost s manipulací konkrétními předměty, materiály. Matematické úlohy, které děti řeší, jsou zasazené do tzv. matematických prostředí, která mají návaznost na běžnou životní zkušenost dítěte. Než by se děti pustily rovnou do pojmů jako stěna, hrana, výpočty objemu, šijí na krychli obal, stavějí a popisují plánky svým spolužákům, aby třeba domeček postavili stejně dobře jen podle popisu. Takto si osvojují i základy matematického jazyka v praxi. Trojúhelníky a čtverce skládají z dřívek, vystřihují. Následují diskuze o tom, kolik dřívek je potřeba k tomu, aby se dal sestavit čtverec, a jak by se dal ten který obrazec postavit za pomoci co nejmenšího počtu dřívek.
Se sčítáním a odčítáním třeba pomáhá „krokování“ či „tečkované schody“ a kostky. Pokud má zaznít úloha například 6 minus dva, děti si systém mohou nejprve osvojit pomocí této úlohy: Hoď modrou kostkou a počet teček na kostce je počet teček na schodech, kam se máš postavit. Hoď kostkou červenou a udělej tolik kroků dozadu, kolik je teček na kostce. Kde stojíš?
„Učím tak matematiku teprve pět let, ale například záporná čísla pochopily děti dobře. Dobrá je i práce s hypotézou a obhajoba řešení. Žáci se naučí vyslechnout a posoudit návrh druhých. Měla jsem štěstí, že mi rodiče důvěřovali a děti učení bavilo,“ dodává k metodě Jitka Jandová, která Hejného metodou učí matematiku na ZŠ Písnice.
Co je cílem metody
„Můj syn jednou nádherně vyřešil jednu matematickou úlohu, ale dostal z ní pětku, protože místo žluté pastelky použil zelenou nebo obráceně,“ říká Hejný. Nakonec se ukázalo, že paní učitelka jen neporozuměla jeho řešení. A to je to, čemu by se prostřednictvím této metody žáci a učitelé měli vyhnout. Metoda má vést naopak ke snaze porozumět, respektovat různé postupy za použití argumentů, pracovat s chybou ne jako s „něčím, co je špatné“, ale co vede k poznání. A mít z matematiky radost.
