Stačí se podívat třeba na výchovu dětí v různých koutech světa. V Papui Nové Guineji matky nemluvily na své děti, protože věřily, že by jim děti stejně nerozuměly. Je ale zajímavé, že protože je nosily všude s sebou a děti byly obklopeny širokou rodinou, potomci se díky bohatému jazykovému prostředí jazyk stejně naučili. Jazykem jednoho jihoamerického kmene zase nelze vyjádřit minulý ani budoucí čas – nejspíš bylo vždy potřeba se dorozumívat hlavně teď a tady.
My si takový způsob komunikace ve svém světě už asi těžko dokážeme představit. Je běžné, že se dětem věnuje maximální pozornost a taky bychom měli „plánovat“, „organizovat“ a zvládat svůj „time management“. Navíc do naší komunikace zásadně vstupuje internet, a ačkoliv je člověk už od útlého věku schopen se jazyk naučit intuitivně a přirozeně stejně jako papuánské děti, multimédia dnes představují zásadní vliv na formování komunikačních dovedností nejen u dětí.
Víme, že s vývojem naší společnosti se rozvíjí i podoba správnosti lidské komunikace (čtení, psaní, mluvení, naslouchání) a také styl jejího vyučování. Někteří odborníci, již se zabývají výukou naší mateřštiny na základních školách, si všímají toho, že neuvědomělým komunikačním schopnostem dětí se nevěnuje dostatečná pozornost a že je na učitele kladen opravdu vysoký nárok, když mají jazyk naučit i 30 dětí v jedné třídě.
Odborníky, kteří se touto záležitostí zabývají, jsou lingvodidaktici z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v čele s doktorem Stanislavem Štěpáníkem. Tým pod jeho vedením chce na základě výzkumu na českých základních školách vypracovat koncepci, která se na toto nepoučené užívání jazyka dítětem zaměří a na jejímž základě by se čeština třeba jednou vyučovala. Cílem by pak nemělo být to, aby si dítě zapamatovalo co nejvíce teoretických poznatků, ale aby je umělo využít v praktické komunikaci.
Kde je problém
„Čeština je složitý jazyk,“ přiznává doktor Štěpáník. „Největší problém našich žáků spočívá v tom se smysluplně vyjádřit. V každodenním životě jsou žáci schopni komunikovat celkem obstojně, ale ve chvíli, kdy dojde na nějaké složitější obsahy, je to problém,“ říká s tím, že takové nesnáze nejsou jen záležitostí žáků na základní škole. „Potvrdilo se to i u našich studentů tady na fakultě – nechali jsme je napsat slohovou práci a ukázalo se, že ani studenti na vysoké škole na konci svého studia, budoucí učitelé češtiny, třeba mnoho nepoužívají souvětí a nejsou vlastně schopni souvětí vystavět. Píší spíše v jednoduchých větách.“
Výzkum, který na pražských školách i v regionech začne probíhat v březnu, má zmapovat současný stav výuky češtiny. Kromě toho se zaměří i na způsob, kterým děti chápou věci, jež se v hodině češtiny probírají, ještě před tím, než se o nich začnou učit.
Co by se mělo změnit?
Dnešní běžné vyučování češtiny si představíme asi takto. Vyučující vstoupí do třídy a řekne: „Budeme probírat větné členy“, vysvětlí dětem problematiku, rozdá jim text a žáci určují podmět, přísudek, předmět, přívlastek a jejich funkce ve větě… Jak by např. k určování větných členů přistupoval Štěpáníkův tým? Dejme tomu, že žák cítí, jaká větná stavba odpovídá konkrétní komunikační situaci. To znamená, že cítí rozdíl, když napíšeme bez čárky kupř. ‚druhý filmový festival‘ (= oba ročníky festivalu byly filmové), nebo s čárkou ‚druhý, filmový festival‘ (= druhý, tentokrát filmový festival, předchozí se nevěnoval filmu). Když se tedy dítě v hodině zeptá, kde mezi slovy budou čárky, odpovědí by mu primárně mělo být, že záleží na tom, co chce říci, ne na tom, zda jde ve větě o přívlastek několikanásobný, nebo postupně rozvíjející.
Zdroj: Flickr.com
Nesnáze s češtinou může vyřešit i netradiční četba
S potížemi se smysluplně vyjádřit souvisí nedostatek slovní zásoby, který doktor Štěpáník také zmiňuje. Současné děti čtou v průměru o poznání méně než starší generace, klasická kniha totiž dnes musí konkurovat multimédiím a to není jednoduchý úkol. Proto se dnes můžeme setkat s různými interaktivními literárními počiny, které se snaží děti a mladé lidi ke čtení přilákat. Vznikají příběhy, jež má mladý čtenář dokončovat sám různými zadanými úkoly nebo vlastními vpisky, jsou navíc bohatě doprovázeny ilustracemi.
Otázkou zůstává, zda tyto knihy komunikační dovednosti a slovní zásobu dětí skutečně rozvíjejí. „I my dnes čteme na internetu články úplně jiným způsobem než knížku. Je to takové klipovité čtení, kdy se proberete pěti články za pět minut. Dnešní děti se neumějí najednou uklidnit a soustředit se na jednu, takto náročnou věc. Spisovatelé jako Němcová či Jirásek jsou mnohdy pro dnešní žáky nedostupnými autory proto, že děti nerozumějí složité stavbě a starší slovní zásobě. Pokud tento druh interaktivní literatury skutečně pomůže tomu, že se kniha stane pro děti atraktivnější, proč ne,“ uzavírá Štěpáník.
