Pamatuju si (a je mi u toho hodně trapně), jak jsem v šesté třídě předstírala vyvrknutý kotník, abych nemusela běžet patnáctistovku. Přišlo mi to lepší než znova zažít ten potupný pocit, jak celá třída v cíli otráveně čeká, kdy doběhne i ta blbá šprtka, aby se mohlo jít do šatny.
Přesto mě na běhání vždycky něco lákalo – vždyť musí být tak super hopkat si ladně kolem řeky, lesem nebo ranním městem. Setřepat ze sebe stres, vyčistit hlavu, užít si přírodu… Když nebudu běhat na čas, určitě to půjde líp…
Tolik k představám. Realita byla, že víc než krásy přírody jsem si všímala bolavých plic, po kilometru došly síly a ze všeho nejhorší byla myšlenka, že jsem asi úplně neschopná. Protože doprčic, vždyť běhání je úplně přirozený pohyb, ne? Tak proč se po běhání cítím tak mizerně (i když už na mě dávno nikdo v žádném cíli nečeká), místo abych byla nadopovaná endorfiny?
Největší změna přišla, když jsem přestala běhat špatně
Moment, ono jde běhat špatně? Ano. Taky mi chvilku trvalo, než jsem to zpracovala. :-)
Vždyť malé děti nikdo běhat neučí a jak lítají! Jenomže fakt je, že způsob, jakým se hýbeme a vůbec jak existujeme ve vlastním těle, si postupně kazíme. Nevhodnou zátěží, nepřirozeným sezením, malým množstvím pohybu… až nakonec vidíte park plný dospělých, kteří běhají stejně blbě, jako jsem to dělala já.
Samozřejmě už jim to neznámkuje protivná úča se stopkami a notýskem. Špatnými běžeckými návyky to jenom sami sobě děláme těžší. Běhá se nám blbě, dusíme se, všechno nás bolí a jsme tak otrávení, že nakonec ty krásné tenisky schováme hluboko do skříně, protože běhání asi není pro nás.
Dech – ruce – nohy
Jsou tři věci, které se dají u běhání dělat špatně. A každá zvlášť i všechny dohromady pak můžou za mizerný běžecký zážitek.
Na to jsem teda nepřišla sama. To mi ukázal trenér, kterého jsem poprosila, aby mi s běháním pomohl, protože jsem chtěla překonat svůj blok, že víc než tři kiláčky prostě nedám.
Myslela jsem si, že „trénink“ bude spočívat v tom, že dostanu konečně nějaký chytrý plán, jak přidávat zátěž. Takové to první den uběhni 500 m a běž domů, druhý den kilometr, pak si dej dva dny pauzu, pak zkus kilák a něco… A ono ne. Místo toho se mnou můj trenér Martin prošel to, co většina lidí ztratila: umění správně dýchat a přestat sám sobě v pohybu překážet. Plán zátěže je až druhý krok.
Pro mě osobně byly největším překvapením nohy. Martin mě na úvodním setkání postavil na běžecký pás a pak mi pustil video, které natočil. „Vidíš? Tady dáš vždycky nohu kus před sebe a pak se nejenom musíš odazit tou zadní, ale taky překonat odpor, co klade ta přední. To se pak nediv, že jsi hned hotová…“ ukazoval mi. A já nechápala, kam jinam bych asi tak tu nohu měla dávat než dopředu! :-) Tím začaly naše „technické“ tréninky.
Jak vypadá běžecký trénink?
Ještě dřív, než se dáte do samotného tréninku, by si měl trenér v první řadě vyslechnout, co od toho čekáte. V ideálním případě vám může udělat diagnostiku došlapu nebo při běhu na páse (vy běžíte a on u toho může stát a pozorovat) vysledovat, jestli děláte nějakou pohybovou chybu apod.
Když se přesuneme k samotnému běhu, tak každé setkání s trenérem začíná „běžeckou abecedou“. Možná jste ji ve škole stejně jako já neměli rádi. Pomáhá ale s rozpohybováním nohou, rozehřeje a připraví tělo na zátěž a protahuje, co je potřeba.
Pak jdete společně běhat, nebo se učit techniku. My jsme obvykle někam doběhli a pak pilovali „základní pilíře“. Hodně mi pomáhalo, že mě u toho, jak jsem jednotlivé věci zkoušela, Martin natáčel. Pak mi mohl lépe ukázat, kde dělám chybu.
Končí se výklusem a pak ideálně protažením. Díky tomu to další den bolí o dost méně. :-)
Mezi jednotlivými tréninky se můžete s trenérem domluvit, jak často máte chodit běhat sami a na co se zaměřit.
Myslím, že kdyby se ty základy, co mi ukázal Martin, učily v tělocviku třeba místo měření, jak daleko hodíte granátem, běh by nesnášelo mnohem méně lidí.
Základ pohodového běhání je neplýtvat energií
Proto je potřeba správně dýchat. Čím rychleji dýchám, tím víc krve se srdce snaží napumpovat do oběhu. To se hodí pro rychlý úprk před tygrem na strom, ale ne na dlouhý běh. :-)
Jako první věc mě tedy Martin naučil vědomě snížit tepovou frekvenci zpomalením dechu – ano, i při běhu. Každý běžec pak vydrží déle a po stejném počtu kilometrů je méně unavený.
První pilíř je dýchání. Klidnější dech znamená víc kyslíku a lepší výkon svalů. Tedy vyvarujte se stresu a rychlému dechu. Tím výkon klesá. – Martin Levý, trenér
Rukama si mohu pomáhat, ale taky se brzdit. Jako většina lidí je prostě nějak intuitivně pokrčím a pak jimi máchám tam a zpět, ale že bych si myslela, že mi nějak ubírají sílu… to asi ne, ne? Tak prý jo. :-) Velkou část společného trénování jsme strávili tím, že jsem se učila rukama „odpichovat“. Bylo to hodně náročné na hlavu, ale i tady jsem viděla rozdíl – jako bych najednou měla extra energii, kterou můžu vložit do samotného běhu.
Druhý pilíř vyžaduje správný pohyb rukou. Tak, že udrží páteř rovně a pomáhá roztahování hrudníku a tedy lepšímu příjmu kyslíku. – Martin Levý, trenér
Od nohou bych se měla odrážet, ne se je snažit překonat. Jak už jsem psala, tohle pro mě bylo největší překvapení – že se budeme věnovat dýchání a rukám, to jsem tušila, ale kolik času strávíme s nohama, to by mě nenapadlo. Zároveň pro mě bylo „správné“ kladení nohou opravdu nejtěžší věcí, kterou jsem se musela naučit.
Třetí pilíř nás učí, jak běžet efektivně. Co nejvíc muziky za co nejnižší spotřebu energie. Koordinovaný pád, kadence kroku a správná technika odrazu. – Martin Levý, trenér
A dál? Už jen vytrvat
Když jsem zvládla tyhle tři pilíře, běh byl najednou mnohem jednodušší a hlavně jsem do něj měla mnohem větší chuť. Odpadla totiž ta moje mnohaletá psychická brzda – pocit, že tohle utrpení mi za to nestojí. Stačilo přestat trpět. :-)
Asi nejlepším důkazem jsou fotky z mojí poslední dovolené, kdy jsem sama od sebe vstávala v šest ráno, abych mohla nazout tenisky a vyběhnout.
Moji slibně rozjetou běžeckou sezonu nakonec minulý podzim přerušily těhotenské nevolnosti. Ale už teď se těším, až mi (a snad to bude brzo) miminko dovolí zase vyběhnout. Fyzičku si sice budu muset znovu vytrénovat, ale už aspoň vím, jak na to, aby to tolik nebolelo.
