Hurá, prázdniny! Jak je s dětmi plánovat a připravit se i na jejich konec.

Kam s ním a jak mu vzít telefon z ruky?

Rodiče se často staví na hlavu, jen aby dítě o prázdninách zabavili, ale obzvlášť ty starší nad tím někdy ohrnou nos. Jenomže nechat je volně pobíhat po ulicích taky není možné. Když někdo nemá k ruce babičky a dědečky, co by měl s dětmi podniknout, aby měly naplněné prázdniny? Nejen na to jsem se ptala psycholožky PhDr. Natálie Machové, která se zaměřuje na děti a dospívající.

Jak moc bychom dětem vlastně měli plánovat prázdniny? Je dobré nechat je taky, aby se trochu nudili?

Velmi záleží, o jak staré děti se jedná. Co se však nudy týče, obecně lze říci, že dnešní děti a dospívající se příliš nedokáží nudit, což pravděpodobně významně souvisí s rozvojem sociálních sítí a internetu vůbec. Pro trénování nudy jsou tak prázdniny vcelku dobrou příležitostí. Díky nudě totiž děti rozvíjejí svou kreativitu a schopnost zjišťovat, co je naplňuje a činí jim radost. Současně pak také dochází k tomu, že se dítě naučí s nudou pracovat a nezaskočí je ani v pozdějším věku, kdy u nich přirozeně nastanou monotónní dny – budou s ní již umět zacházet a transformovat ji do aktivnějšího trávení času.

Doporučovala bych, aby si rodič vymezil s dítětem prostor a čas na „plánování prázdnin“, a vytvořili tak příležitost pro diskuzi nad tím, co by si každý ze členů rodiny přál o prázdninách zažít, vidět, vytvořit, vyzkoušet.  Ať už společně, nebo každý sám. Klíčové na tom je, aby to byl rodinný „projekt“, nikoli jen diktování dítěti, jak bude ono trávit čas v případě, že rodiče budou v práci nebo se mu nebudou moci věnovat. Rozhodně je tedy dobré pamatovat na to, aby také dítě mohlo adekvátně věku vznést svá přání a požadavky na trávení svého volného času.

Když se děti nudit budou, napadá mě hned jeden nešvar, který rodiče asi řeší celoročně, a tím je závislost na mobilech. Jak poznáme, že už je to skutečně závislost?

To je právě ono, v případě, že dítě tráví veškerý svůj volný čas na telefonu nebo PC, prostoru pro nudu se nedostává. Závislost lze posoudit pouze individuálně, za sebe bych však chtěla říci, že představa, že dnešní děti zbavíme telefonů a online prostředí, je nereálná, v mnoha oblastech jsou mobilní telefony také dobrými pomocníky, toto téma není jen černé či bílé.

Jak by podle vás vypadal ideální mix prázdninových aktivit pro dítě?

Přála bych všem dětem i rodičům, aby si děti během letních prázdnin užily čas bez školní zátěže, stresu a hodnotící atmosféry, kterou zažívaly předchozích ve větší či menší míře  deset měsíců. Domnívám se, že ať už dítě pojede na tábor, chalupu s prarodiči, výlet s kamarády, či dovolenou s rodiči, vždy je žádoucí, aby byl podpořen jeho zdravý vývoj, zvídavost, aktivita, důvěra v samostatnost a radost z nových zážitků. Dle mého tedy není nutné, aby dítě mělo perfektně připravený program a plán na každý den prázdnin, ale aby se dokázalo zabavit, i  když je nuda a špatné počasí.

Léto jako období svobody, ale i větší dospělosti

Prázdniny obecně znamenají více svobody, a tím pádem i představují příležitost, kdy můžete vést děti k větší samostatnosti. Neznamená to, že necháte dítě zvlčet, naopak můžete tuhle situaci využít jako výchovný posun.

Od jakého věku vám přijde rozumné děti začít více osamostatňovat?

Na tuto otázku je opět velmi těžké odpovědět, osobnost každého dítěte je natolik specifická a individuální, že nelze určit věk, kdy je dobré dítě začít osamostatňovat. Z určitého pohledu však lze říci, že připravovat dítě k samostatnosti a současně důvěřovat v jeho schopnosti, bychom měli jako rodiče vždy, samozřejmě však míra přípravy k samostatnosti musí odpovídat věku dítěte a jeho osobnostním vlastnostem. Některé děti jsou úzkostnější, bojácnější, jiné jdou do věcí více „po hlavě“. Za jednu z mnoha úloh rodičovství považuji posilovat sebedůvěru dítěte takovým způsobem, že jej necháme objevovat svět vlastní cestou, přičemž rodič vedle něj zůstává jeho kompasem a rádcem s otevřenou náručí.

Jakým způsobem byste to doporučila během prázdnin dělat?

Například letní tábor bývá pro děti prvním setkáním se svou samostatností. Přestože jsou zde vedoucí a jiné děti, často to bývá první zkušenost dítěte, během níž se musí spolehnout samo na sebe v novém prostředí, což pro něj může představovat psychickou zátěž a prověřit nejen jejich socioemoční dovednosti.

A z opačné stránky… měly by děti mít o prázdninách stále nějakou strukturu dne, které se drží?

U dnešních dětí vidíme čím dál častěji, jak klíčovou roli v jejich životě hraje struktura a režim, o které se mohou opřít. Především jim to pak pomáhá se ve svém životě lépe orientovat a porozumět mu. Proto by alespoň základní struktura dne měla být i během prázdninových dní zachována, pokud to situace umožní. Často postačí, když má dítě denně alespoň jednu aktivitu, která se nemění ani během prázdnin a může se na tuto „jistotu“ spolehnout. Čím mladší dítě, tím více bych to doporučila.

Jak s nimi vhodně diskutovat ohledně hranic týkajících se toho, co je o prázdninách ještě dovoleno a co už ne?

Jak jsem již zmínila, zastávám názor, že se s dětmi dá domluvit téměř vždy. Je ale potřeba se otevřít kompromisům. Platí, že rodič má mít poslední slovo, ale pokud dítě učiníte kompetentním tím, že mu dáte prostor pro jeho přání a názor, věřím, že se vám dohoda bude utvářet mnohem snadněji a bez větších emocích na obou stranách. Pak je důležité si také říci, co bude následovat, když se dohoda poruší, aby dítě mělo jasnou představu a méně argumentů pro případné pozdější vyjednávání s rodičem ☺

Letní tábor může být paráda i záplava slziček

Vrcholem mého léta byl vždycky letní tábor. Na tom prvním jsem ještě trochu brečela – hlavně kvůli historce s děsivým Mařochem, který číhá v lesích kolem chatek – ale pak se to naštěstí nějak samo srovnalo. Ubrečánků bylo ale na každém turnusu víc než dost.

Letní tábor může rodičům přinést až 14 dní klidu na duši a představu, že dítě má super program, je v přírodě a rozvíjí i svoje sociální schopnosti. Má smysl je ale na tábor přemlouvat, když se jim nechce?

Letní tábory jsou velmi efektivním způsobem, jakým mohou děti strávit část svých letních prázdnin. Rozhodně by ale rozhodnutí o přihlášení dítěte na tábor mělo být společným rozhodnutím, tedy rodičů i samotného dítěte. Dítě by samo mělo chtít na tábor jet a v nejlepším případě se pak na něj těšit. Je důležité také zvážit osobnostní charakteristiky dítěte, ne každé dítě je „táborový“ typ. Letní tábory mohou být především pro menší děti velmi náročným prostředím v mnoha oblastech. U starších dětí pak existuje riziko, že jim tábor bude připadat „nudný a trapný“ nebo by raději trávili čas u počítače či v prostředí, které je pro ně bezpečné a známé. V poslední době obecně vnímáme větší nechuť u starších dětí vystoupit se své komfortní zóny, natož když s tím pak souvisí nutnost odložit telefon. Tady bych doporučila, aby rodiče nabídli dítěti jinou motivaci, která může mít podobu například tematického zaměření táboru, které je dítěti blízké, nebo možnost absolvovat tábor s dobrým kamarádem.

Vnímám také potřebu dítě ubezpečit, že rodiče nevyužívají tábor jako prostředek k tomu, aby si od dítěte „odpočinuli“ nebo jej „odložili“. Naopak je velmi důležité, aby dítě bylo podporováno v tom, že na tábor jede, aby zažilo nová dobrodružství a poznalo také nové kamarády. Doporučuji rodičům, aby dítě také ujistili, že kdyby se cokoli přihodilo, mohou za ním přijet, zavolat si, nebo dokonce tábor přerušit. Taky  by měli věcně dopředu komunikovat i o případných nepříjemných situacích, které mohou nastat.

Měla byste nějaké doporučení, co psát do dopisů? My jsme se na ně vždycky těšili, ale v některých dětech mohou asi vyvolat ještě větší smutek.

Je dobré, když dítě na tábor jede s někým, koho zná již před samotným odjezdem. Se sourozencem, spolužákem, s kamarádem nebo prostě s někým, s kým již má nějaký vztah a může mu důvěřovat. V případech, že se dítěti stýská po rodičích, může tato blízká osoba pomoci a dodat dítěti pocit bezpečí. Stýskání je přirozené a obvykle k němu ve většině případů na táboře dochází vždy, ať už v menší, či větší míře. To je pak také práce pro vedoucí tábora, aby dítě dokázali utěšit, povzbudit a zaměstnat programem, který mu bude přinášet radost a zábavu.

Pokud naopak dítě z tábora píše zoufalé dopisy, nebo v dnešní době už asi spíš smsky, je lepší ho vyzvednout a odvézt si ho domů?

Je to velmi individuální, každé dítě je jiné. Velmi často je odpočinek oboustranný, nejen rodičů od dětí, ale i odpočinek dětí od rodičů. Samozřejmě, pokud dítě na táboře pláče, stýská si a nezlepšuje se to ani po pár dnech, je na zvážení, aby rodiče přijeli. Rozhodně bych ani nepodceňovala žalostné telefonáty dětí, které chtějí z táborů odjet. Stává se, že rodiče tato volání bagatelizují se slovy „on se otrká, jen ať se vybrečí“, a pak v září odborníci řeší, že se dítě bojí jít kamkoli samo a je úzkostlivé. Ale tyto případy jsou výjimečné.

Jednou přijde září, pozor na tvrdý dopad

Já osobně jsem měla školu ráda. Měla jsem tam spoustu kamarádů, a protože učení mi šlo poměrně hladce, tak jsem se vlastně po dlouhém volnu zpátky do lavice i trochu těšila. Ne všechny děti to ale mají stejně.

My dospělí známe, že se nám po dovolené těžko navrací do práce, a děti to mají určitě stejně. Můžeme je nějak na návrat do školy připravit?

Znám poněkud jednoduchý, ale často účinný tip – říct dítěti, že škola začíná všem dětem stejně, takže v tom není samo.

Jak to udělat a kdy s tím v průběhu prázdnin začít?

Domnívám se, že nejpozději týden před začátkem školního roku je vhodné dítě začít na školu připravovat například už jen tím, že o tom začneme s dítětem mluvit, empaticky s ním budeme hovořit o tom, že jako rodiče rozumíme tomu, že nechce, aby prázdniny skončily, a že s tím přicházejí obavy a nervozita. Také pomáhá externí motivace v podobě nákupu nové aktovky či nových barevných fixů, jejichž vůni si pak často všichni neseme až do dospělosti. Současně je potřeba normalizovat tuto „nepohodu“ dítěte, se kterou se bude v životě ještě mnohokrát setkávat.

Doufám, že za tuto otázku mi někdo školou povinný nehodí do schránky výhružný dopis, ale měly by se děti i o prázdninách učit?

Měly by číst, být zvídavé, poznávat sebe a své okolí, tedy učit se novým věcem, které život přináší každý den, nikoli sedět nad učebnicí matematiky a oprašovat násobilku.