Podle nejaktuálnějších údajů z Gynekologicko-porodnické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze počet předčasně narozených dětí stále roste. V České republice je to 8 % novorozenců, celosvětově se dle údajů WHO narodí každé desáté dítě jako nedonošené. Můžeme se tedy domnívat, že každý známe někoho, kdo touto situací sám prošel.
Jako nedonošené se rodí až 10 % dětí.
Statisticky vzato jsou dnes šance na přežití předčasně narozených dětí velmi vysoké: od 26. týdne je to 80 %, od 32. týdne 90 %. Daří se i úspěšně předcházet zdravotním komplikacím, se kterými nedonošené děti dříve bojovaly.
To všechno svádí k tomu daný problém trochu bagatelizovat. A jako se vším ostatním – jen do té doby, než se vás osobně týká.
Jakkoli je české zdravotnictví v záchraně a péči o předčasně narozené děti na světové špici, matka jde v této situaci trochu stranou. Nikdo neřeší její fyzický, natož snad psychický stav, přitom se pro oba rodiče jedná o traumatický zážitek. Kapacity na odděleních jsou přeplněné, takže většině nezbývá než každý den své dítě opustit a dojíždět. Protože různé porodnice mají různé specializace a například do ÚPMD často posílají miminka s transfuzním syndromem i ze Slovenska, vůbec není pravidlem, že miminko bude hospitalizované ve stejném městě, kde žijete.
Naše Matilda přišla na svět trochu dramaticky ve 32. týdnu těhotenství. Jakmile mě na kontrole připojili na monitor, bylo mi z náhlého spěchu a vážných pohledů jasné, že je něco špatně. Potom už si pamatuji jen míhání zářivek nad hlavou, když se mnou běželi chodbou na operační sál, křik, spěch a strach. A od té doby už nic nebylo tak, jak si to člověk plánuje.
Z narkózy jsem se probrala na JIP, neměla jsem břicho, neměla jsem dítě, neměla jsem informace. Matně se mi vybavilo, že jsem na cestě ze sálu viděla svého muže, který mi na telefonu ukazoval fotku rozmazané červené šmouhy se slovy: „Neboj, brečela.“ Neustále jsem se snažila urgovat sestry o nějaké informace, ale většinou jsem se dočkala jen odpovědi: „Tady platí žádné zprávy – dobré zprávy. Kdyby bylo něco špatně, už byste to věděla.“
Teprve v jedenáct v noci za mnou přišel lékař, a tak jsem po osmi hodinách bolestí a strachu konečně zjistila, že mám dceru, která žije, váží 1,4 kg a leží na JIP/RES.
Důležité faktory pro záchranu předčasně narozených dětí
Při záchraně a snižování následků u předčasně narozených dětí hraje zásadní roli čas. Hlavní a rozhodující faktory jsou předporodní péče v podobě kortikoidů na vyvinutí plic miminka, důsledné kontroly, bezprostřední první pomoc na porodním sále, vyhřívaná lůžka, pomoc s dýcháním a stimulace trávicího traktu mateřským mlékem.
Na JIP/RES je maminka důležitou součástí lékařského týmu – je dokázané, že její hlas, vůně a „klokánkování“ neboli kontakt s miminkem kůží na kůži mají výrazný vliv na vývoj miminka a podporují imunitu.
Tam si jako rodič po celou dobu hospitalizace připadáte trochu jako ve škole – pořád někdo sleduje co a jak s vlastním dítětem děláte nebo jestli jste nedorazili se zpožděním. Dorazit o pár minut později může znamenat žádné kojení a žádné koupání. Časový harmonogram na oddělení je nemilosrdný, protože jinak by to v perfektně nastaveném systému (díky čemuž u nás záchrana tak dobře funguje) nešlo. Matilda na JIP strávila týden, potom už dokázala dýchat sama a mohla se přesunout na oddělení intermediární péče.
Vzhledem k tomu, že jsem neustále přejížděla mezi rok a půl starým prvorozeným dítkem doma a miminkem v nemocnici, auto se pro mě stalo téměř jediným místem, kde jsem jedla, i místem, kde jsem nejvíc brečela. Nikdy jsem taky nedostala víc pokut za rychlost – ale pro to kojení bych udělala cokoli.
Připravte se na nemalé finanční náklady
Protože kapacity lůžek na oddělení často nedostačují a pokoje pro matky buď neexistují, nebo jsou v žalostném stavu, je mnoho rodičů nuceno dojíždět, případně bydlet v hotelu.
To je ale jen první z nemalých nákladů, které s sebou předčasný porod přináší. Chcete kojit? Musíte pořídit odsávačku, speciální sterilní nádoby na jedno použití, termobox na přepravu a dojíždět v dané časy na oddělení nebo do mléčné banky.
V případě několik týdnů trvající hospitalizace se bavíme o tisících až desetitisících korun.
Sociálně slabší rodiny často nejsou schopny zkombinovat chod domácnosti s tímto nenadálým výdajem a maminky se dobrovolně rozhodnou nekojit a svoje miminko navštěvovat velmi omezeně.
Na oddělení jsem se potkávala s rodiči, jejichž nedonošený chlapeček byl jejich čtvrté dítě. Každý týden se museli rozhodnout, jestli pojedou za ním, nebo dalším třem dětem koupí svačinu do školy.
Jak si s nedonošeňátkem vybudovat vztah?
Jakkoli náročné to na oddělení bylo, jakékoli problémy jsme v různých fázích pobytu řešili, nejtěžší bylo vracet se každý den domů sama.
A tak zatímco někteří bojují za přirozené porody a bonding, jen o několik dveří dál jsou rodiny, které životní boj svého dítěte mohou sledovat jen zpovzdálí a na aktivní roli rodiče si musí často počkat několik týdnů.
Za šest týdnů konečně přišel ten velký den, kdy jsem si Matildu konečně vezla domů. I když jsem se ho nemohla dočkat, byla jsem pořádně nervózní.
Vztah s nedonošeňátkem je svými fázemi podobný partnerskému vztahu:
Na začátku (na JIP) víte, že se někdy potkáte. Představujete si všechny okolnosti a jaký ten váš parťák asi bude. Když se to potom stane, je všechno jinak a zdaleka ne dokonalé. Ale je to láska. Začnete se občas vídat (miminko leží v inkubátoru), pomalu se poznáváte, sotva se ho odvážíte dotknout, i když byste ho nejraději objímala pořád.
Další měsíc jen tak randíte, trávíte spolu několik hodin denně, nakonec i pár nocí, až to nevyhnutelně dospěje k tomu, že spolu začnete bydlet (miminko si konečně vezete domů). Nemůžete se dočkat a zároveň máte spoustu pochybností – nevíte, jaké má zvyky a biorytmy, jestli se mu u vás bude líbit, jestli se nějak sžijete. Ale víte, že to chcete.
A tak byla Matilda doma. Museli jsme ji pečlivě hlídat kvůli občasným problémům s dýcháním, ale jinak to byl stejný pocit, jako když jsme si domů přivezli Amelii – akorát jsme byli ze všeho podstatně míň vynervovaní. Ta úleva, že jsem mohla kojit, kdy jsem chtěla, koupat dle potřeby a konečně chodit ven. A hlavně se Matilda seznámila s velkou ségrou, protože na nedonošenecké oddělení dětské návštěvy nesmí.
Co následuje, když už máte miminko doma
Nedonošené děti jsou i poté velmi pečlivě sledovány, navštěvují tzv. rizikovou poradnu, rehabilitace a mnoho speciálních vyšetření – kardiologie, neurologie, oční, ušní, měření hustoty kostí atd.
Zdravotní komplikace nedonošených dětí
Nejčastějšími problémy, které malé bojovníky provází, jsou potíže dýchacího systému, ať už se jedná o syndrom dechové tísně, nebo větší dispozice k rozvoji astmatu a bronchopulmonální dysplazie. Dále snížená funkce srdce, záněty a proděravění střev, infekce, chudokrevnost, neurologické potíže v různé míře, v nejhorším případě mohou způsobit trvalé tělesné i mentální postižení, smyslová postižení zraku i sluchu, poruchy imunitního systému, řídnutí kostí nebo růstová opoždění.
Z toho je zřejmé, že ačkoli lékaři boj o předčasně narozené děti vyhrávají čím dál častěji, bezbřehý optimismus není vždy namístě.
Matildě jsou dnes dva roky a daří se jí dobře. V září, na druhé výročí původního termínu porodu, by ji měli vyřadit ze všech speciálních poraden a přestaneme korigovat věk. To znamená, že zatím stále odečítáme těch osm týdnů, o které si pospíšila – při posuzování vývoje, zavádění příkrmů, plánování očkování. A tak zatímco narozeniny oslavila na začátku srpna, na tu zásadní dvouletou prohlídku se chystáme až na konci září.
Budeme dál bojovat svoje malé každodenní bitvy, stejně jako všechny ostatní mámy a děti – ať už donošené a zdravé, nebo různými způsoby výjimečné. Nikdy ale nezapomeneme na všechno, co pro nás lékaři a sestry v ÚPMD udělali, ani na to, jak jsem se během Matildiny hospitalizace cítila a co mě trápilo.
Poslední dva roky se snažím to dobré oplácet, to špatné měnit.
Díky síle sociálních sítí se podařilo několikrát po sobě podpořit Intermediární oddělení ÚPMD oblečky v miniaturních velikostech, zdravotnickými potřebami, polohovacími pomůckami, kojeneckou kosmetikou a dalšími speciálními produkty pro nedonošené děti nebo děti s nízkou porodní váhou. Jako jednotlivec mám omezené možnosti, jak pomáhat, a procesně je to občas velmi krkolomné a časově náročné. Věřím ale, že je důležité o tomto tématu mluvit, protože počet předčasně narozených dětí každým rokem roste.
Jsem ráda, že jsme s Matildou mohli podpořit Nadační fond pro předčasně narozené děti a jejich rodiny, který se tímto tématem a pomocí zabývá dlouhodobě a profesionálně.
Malí bojovníci si své bitvy musí vyhrát sami. S tím ostatním ale může pomoci každý z nás.
I vy.
